Pátek 30.června 2000 jsme vyjížděly, dopoledne zamáčkla poslední slzu a naposledy se rozložila se svou první třídou na ZŠ Bzenecká 22, naposledy kráčela z té školy jako učitelka – dva roky mi byla domovem a v září začínám na Kotlářské, poslední pusa a jedu se dom převlíct........ (omluvte pokud tato kapitolka bude trošku choulostivější, ale má to své šílené kouzlo a tak popisuju jak to opravdu bylo, abyste pochopily tu hrůzu samu!!!)
Doma naložím auto potravinami, jak se dá, již včera sme byly s Orlem a Luckou Langovou nakupovat, Lucka má tábor na Hedě 3 a protože nemá auto dohodli sme se, že jí tam potraviny dovezem, Orel půjčila vozík a tak se jelo ho do orclu připojit! Ještě, že tam byl milošek Volejníků, který nám vozík připojil, jinak bysme si nevěděli rady.....
Auto naloženo, vozík připojen, pápá Orle, tak zítra! Mám mobila, tož se ozvu, jak sme dojely (ještě, že sem toho mobila měla – asi 16 dní :-))
Vyjíždíme z Brna, vyměňujeme sii s Haničkou dojmy a tak aby řeč nestála se mi hanička svěří, že k tomu všemu zmatku ještě dostala „krámy“, vzpomenu si na historky z Hankou, když jezdila na tábory jako dítě, nechci nic zanedbat a tak ji hned povídám: „Hani, kdybys chtěla někdy zastavit na záchod, není problém, řekneš a já ti někde zastavím!“
Vypadá, že to Hanička pochopila. Jedeme hodinu, dvě a stále nic, blíží se vsetínské kopce – předpokládám, by bylo náročné stavět v kopcích a proto se dole u takového odpočívadla Haničky zeptám: „Hani, nepotřebuješ na záchod?“
„Né, dobrý, Bohu, v pohodě!“
Když v pohodě, tak v pohodě! Zařadím trojku a vjíždíme do lesních serpentýn, kdo tam jel, ví o čem mluvím......, asi uprostřed velkého kopce najednou Hanička:
„Prosimtě, zastavíš mi, já musím čůrat!“
„Musíš chvilku počkat, teď to nejde!“
Auto funí na dvojku, musím podřadit na jedničku, taktak, že to jede, je to ňáký přetížený....... Je vám doufám jasný, že sem sotva jela, teď ty zatáčky, opravdu sem nemohla zastavit, ale zas to nebylo tak dlouhý. Hurá vyjely jsme nahoru, odpočívadlo, zastavuju, Hanička sprintem vybíhá, zůstává po ní loužička na sedadle!
„Hani, tys to nestihla!“
Ale to už mě neslyší, to dřepí v křoví!
Vrací se do auta, startuju a jedeme z kopce, zamyslím se, mám se zeptat, nemám se zeptat, ale co, zeptám se:
„Hani, když si byla čurat, tos sis vložku vyndala?“
„Jo vyndala“
„A vzala sis novou vložku, jo?“
„Ne!“
„To jako seš teď bez vložky?“
„Jo!“
„A neměla by sis ji vzít?“ Jenže to už zas jedem těma serpentýnama dolů a zas není kde zastavit, no hrůza!
A Hanička: „Tak já si ji nandám v autě!“
A tak se tam začla kroutit, že auta, co nás míjely, nechápaly, co že tam za břišní tance tancuje. Vše bylo v pohodě a Hanka unavená usnula, jela sem do Vsetína, do lékárny za paní Chovancovou pro klíče od Vidče.
A pak jsme jeli do Zděchova, dát věci Lucii na Hedu trojku, bohužel sem tam byla naposled asi pře 7 roky, ne 6 roky, ať nepřeháním a trochu se cesta změnila, původní cesta okolo byla vymletá plná hnusných šutrů a jezdilo se přímo do kopce, tak sem jela, bohužel autíčko, bylo naloženo až moc a uprostřed kopce si to rozmyslelo, zastavilo to, Hanka vylezla a nechala otevřený dveře, bylo to tak naložené, že to ani ruční brzda neudržela a začlo to couvat, než sem do toho stačila naskočit už to trochu pokřivilo pravé přední dveře, ty co Hanka nechala otevřené, ale to nebyl jediný problém, jak to couvlo, stočil se vozík, tak nešikovně, že do něj vlastně auto samo narazilo a vozík skoro ani nešel odpojit, pak sem to zvládla, vozík sem odpojila, málem mě teda povalil a dotáhla vozík z kopce dolů, k němu posadila Haničku a „Azore, hlídej!“
Sama jsem se pak snažila s autem vyjet ten kopec, nešlo to, vyvřela mi voda, co se dá dělat, musím po staré vymleté cestě,nemohla sem jet pomalounku, to by nevyjelo, musela sem jet!!! Nějaký šutřík potvora asi vyletěl.....
Dojedu k Hedě, zaparkuju před chatou a vynáším, jak debil jídlo na týden pro děvčata, soused z dolní chatky mě pozoruje. Běhám jak idiot, k autu, do chaty, k autu, do chaty........ale je to divné stále cítím benzín, lehnu pod auto a je to jasný, něco tam kape, v trávě není vidět kolik toho už odkapalo, ale je jasné, že nádrž teče. Co dělat? Volám taťkovi, nějak nedpovídá, volám Pájovi, ten mi zas houby poradí..... no nic, zvědavý soused se přiblížil a co že se mi jako stalo a já, že mám proraženou nádrž, on furt, že to není možný...., samozřejmě, že se bojím nastartovat, aby to nebouchlo, najednou se bojím, ne teď bych asi ještě umřít nechtěla, když tak až po táboře, ale teď ne, už se na to docela těším. Celá se třesu, nevím jak reagovat, chlap má nápad nechat to tu a že sjede babetou pro opraváře, vidím to jako blbost a on po chvíli uznává, že to opravdu blbost je, protože tady to nikdo neopraví a tak, že dokud je v tom aspoň ňáký beznín, tak ať sjedu dolů, bojím se to na té louce otočit – bráchovo auto, takhle ho rozbít, chlap vidí, jak na tom sem a nabídne se, že mi to otočí, přivítám jeho nabídku, debil je to a ne chlap, na celé louce jediný pařez a ten vůl do něho musí nasouvat a rozbít mi mlhovku! Su ráda, že vystupuje, auto si radši rozbiju sama!!!
Sjíždím z kopce, pod kopcem přidělám vozík a naložím Haničku, na silnici sleduju jak mi pomalu - spíš rychle z nádrže vytéká asi 600 korun českých, proč sem v Brně natočila plnou!!!! Pomalu se blížím k opravářovi, jako předvoj jede chlápek na babetě, už hlásí – opravář není doma a tak se s dalšíma asi pěti sousedy radí, co dělat a jak mi pomoci.........když v tom se tak objeví ON
ON – ANDĚL STRÁŽNÝ V TOYOTĚ, jestli nepotřebuju pomoct, věci přeskládáme k němu do dodávky a on mi sežene do úterý novou nádrž, že to nebude problém, dodnes mi neí jasné, jak se tam vzal, prostě mi ho poslali z nebe! Začali jsme přeskládávat věci z té „mé“ shade do toyoty, celá dědina se přišla podívat, že to, co sme naskládali v brně co škodárny – a to už půlku na hedě vyložily, zaplní celou dodávku. Vydali sme se na cestu....ještě zavolat ode mne několika kamarádům – protože si mobil včera přejel autem, když couval, ale že to bude dobrý. Jmenoval se Tomáš Malíček (narozen 2.12.1976), měl žárlivou přítelkyni a stavěl si už pro ni domek – volal ji, že sou tu ňácí chlapi z Brna a že potřebujou pomoct :-)
Pak sme se museli stavit ve Vsetíně v bankomatu, abych vybrala peníze, ještě mi řekl, že pude aspoň kousek se mnou, že tam bývají, cigoši, vlastně rómové a ti vždy vyčíhájí až tam někdo dá kartu naťuká pin, pak se seběhnou, člověka zabaví a vyčistí mu celé konto, bylo to v pohodě, romové nepřišli.
Dovezl mě na Vidču, Uložili sme Haničku a ještě chvílu poseděli a pokecali v kuchyni, nechybělo moc a málem bych se zamilovala – stál by zato (ale já byla vždy rozumná, zatím vždy a bylo mi jasné, že Beskydy a Brno jsou daleko, on dodělával maturitu, já už 2 roky učila... ale jeho maminka byla taky učitelka a tatínek dělal ředitele na zvláštní škole). Odjel a že si zavoláme – ale mělo by to být v úterý!
Suprovej borec!
Ještě než budu pokračovat dál jak to bylo s autem, musím zde podotknout, že jsme byli domluveni původně, že Lucii dovezu klíče do ValMezu k vlaku, ale jelikož jsem neměla auto, Tomáš se mi nabídl, že na Lucii počká u autobusu ve Zděchově, taky se jí líbil! Pak jsme ještě měli původně v plánu jet v sobotu dopoledne nakupovat, ňáký maso a chleba, nebylo auto, a my se začaly bát, že budem v nedělu bez masa, ale objevil se Peťa Chovanec a do Rožnova nás hodil, my si v pohodě nakoupily, co bylo třeba, Peťa sháněl cosi na ty kůly na volejbal, to tam přidělával......, No jen chci říct opět, Peťo děkujem! Si takový náš Anděl Strážný! (Musím zde zmínit akci Pežotek z 95, kdy nám stará oktávka cestou do Vidčského kopce chcípla a nechtěla jet, Janča tehdy doběhla na Vidču za Petrem se slovy: „Pežotek, nám chcípl!“ Zapomněla mu však říci, že pežotek říkáme staré oktávce a Petr z toho málem umřel, když to viděl!)
Na jednu táborovou hru nám přijel asistovat Pája se Stibíkem, Pája v totálně blbé náladě, protože cestou sem, jak v rychlosti přestupovali zapomněl Pája Jožku ve vlaku – Jožku, kterého vyhrál na některém z táborů s Brtníkem, Jožku – kterého, nechybělo moc a Brtník by mu ho i pokřtil, kdyby Pája ještě chvilu přemlouval, prostě to bylo takové jeho dítě (a dlouho pak trvalo, než se Pája rozhodl míti Jožku 2, vlastně, kdyby mu ho mamka nekoupila sám by asi ani druhého Jožku nechtěl, ale nepředbíhejme, tehdy Pája netušil, že ňáký Jožka 2 bude a teď z Jožkovy ztráty citově strádal)!
Vraťme se k autu! Oprava se trošku zkomplikovala,Tomáš dojel v úterý, ještě s jedním kamošem a vykládal, co se mu přihodilo, když nádrž vymontovával z jiného auta, byl tam sám a auto na něj spadlo, že by se ven nedostal, celej ležel pod ním, mohl jen rukou nahmatat mobil – ještě, že na něho dosáhl – a zavolal kamoše. Ještě, že ty mobilní telefony jsou!
Dojel a my, že ho s Pájou zavezem domů, problém byl jen v tom, že on nečepoval benzín, jen tam nalil ten benzín, co zachrál z té mé nádrže – jinak sem si měla pamatovat, že tam dal nádrž ze svého bejvalého auta! Jaká čest!
Jak sme ho vezli dolů, světýlko benzínu svítilo a bylo jasné, že už tam vážně nic není, naštěstí kopec byl za námi a už se jelo do Vsetína jen dolů, bohužel benzínka byla v protisměru a tak mě tam hoši museli dotlačit. Vše vypadalo bez problémů a tak sme dovezli Tomáše s kamarádem domů. A mysleli si, že tímto problémy skončily!
Čtvrtek – v rámci etapovky děti dělaly placky na ohništích a tak mi sme si daly volno, to už tam dojela i Ondřejka a Janča! A když je to odpoledne volné – uděláme si výlet na Radegast, jednohlasně schváleno a jelo se! Vyjely sme shadou 105 nahoru na Radegast, trošku vyvřela voda, ale jinak pohoda, všude lidí jak dobrejch (bylo to 6.7. a den před tím byl svátek Cyrila a Metoděje, kteří mají na Radhošti kapli, mimochodem když jsme u těch svátků, tak dnes bylo Mistra Jana a my měli na jídelníčku napsáno: DNES JE HUSA a jak se děti divily, když byly k obědu nudle či něco takového) a my – skvělá grupa – tři baby v černých brejlích – jako mafie a k tomu já tehdy své hnědo-žluto-zelené vlasy, no radost pohledět. A protože sme už delší dobu neviděli chlapy, byly sme z kolem jedoucích cyklistů úplně hyn, zvláště když měli helmičku nebo tetování. Tak sme nějakého turistu ukecaly, aby nás vyfotil na Radkovi (na soše Radegasta – tak už máme fotku – my tři a bůh) a pokračovali sme dál ke kapličce, ač máme k tomuto místu kultovní vztah a byly sme zde již mnohokrát uvnitř kapličky až nyní, no nic krása nekrása, už valíme domů – chystat dětem večeři. Jen cestou domů musím poznamenat jak u jednoho krámku ležel chlap, velkej jak golem a chrápal, jak když se motorovkou kácí prales, že to vylo slyšet až v Tatrách a kamzíci se stěhovali na Ural, když kdosi prohlásil: „Záleží jak leží….“ No vypadal jak jak grizli, když snědl divočáka, břicho vyvalený jak velbloud před porodem, hubu otevřenou a chrápal a chrápal – prostě pouťová atrakce jak sviňa!
Pátek, vezeme Jitku – jedna z mých deváťaček, co nám pomáhala v kuchyni, na bus do ValMezu a koupit ňáký ten chleba aby děti neumřely hlady, zvláště dnes, kdy má dojet velký ředitel střediska Martin Hobza, jak Orel říkala, ten je úžasný, bude se ti líbil, ale nesmíš na něj bejt moc hnusná, jinak ti to vrátí!
Prej se mi bude líbit – to jo, už dávno sem teda nepotkala saloše, co by se mi líbil, nemyslím teď dyzajn, to pár hochu hezkej znám, ale jako aby měl nadchl i svými vlastnostmi, tak to snad naposled Peťa Chovanec. No, ale uvidíme, jak ten skvělej saloš vypadá, ale hlavně nesmím očekávat ňáký zázrak………ale moc sem o tom nepřemýšlela……
Tak sme jely do toho ValMezu, cestou tam sme si říkaly, jak ty auta jezdí rachle, kdyby jim tak ulítlo kolo, to my jedeme tak opatrně…… Posadily sme Jitku na bus, vše nakúpily – asi šest chlebů na zadním sedadle a jedeme domů, ještě kousek svezeme dvě nešťastné stopařky a už zatáčíme vpravo kolem kostela do našeho známého kopce – jak nám tam chcípl pežotek, přímo tam, řadím z trojky na dvojku a najednou to skočí, popojede asi metr a nejede, sedlo si to na zadeček, chlap za náma ve faválu měl z toho šok, koukáme a zadní pravé kolečko upadlo do škarpy, pán se nabízí pomoci, ale to já už vytáčím Tomášovo číslo. Poprosíme pána – mladík to byl tak kolem 20, aby vzal teda Janču a chleby n chatu – Janča ať půjčí – jestli už tam je „ten farář“ – od něho trojúhelníček a pak sem přijde, já tu zatím počkám, však Tomáš už shání odtah!
Ve volné chvilce volám Pájovi, aby jako věděl, co se mu stalo s autem, protože oficiálně bylo auto jeho a říkám mu: „Pájo, tvému autu upadlo kolo“
„No a co?“
„No, tvoje auto je bez kola!“
„Ale to nic není, auto se opraví, ale já nemám Jožku, toho mi nikdo nevrátí!!!“
Bratr nejevil zájem či lítost o kolo od auta, držel smutek za Jožku!
Tak Janča odjela, na chajdě se seznámila s Hobzou a ten – aktivista – netušil, co ho čeká, šel s ní, snad pomoct, snad ze zvědavosti, snad se bál o svůj trojúhelníček z nového jarýska. Ptal se jí jak je to daleko, ona mu řekla, že kousek – kdyby věděl, že „takový“ kousek, tak to by radči vzal auto. No byl děsně naštvanej a my mu to nezlehčily, Janča donesla v ešusu oběd a tak sme sedly a dlabaly ty špagety na silnici a Hobzík nad námi nervózně postával a protože s náma moc nepovídal, jak on to má ve zvyku radši mlčí, tak my sme nelenily a s Jančou se bavily mezi sebou a jak jinak než o něm!
Začaly jsme téma vysoká škola, tituly a tak a co vůbec Martin v Itálii studoval a trefily jsme do černého, horší téma jsme si vybrat nemohly, toto nesnáší a tak začal nesnášet i nás. Prostě mu vadí, že první na co se lidi ptají jsou tituly a vzdělání (já se taky svým titulem nechlubím a nikde ho ani neuvádím – nemám ho ani v občance zapsanej – takže se jím ani prokazovat nemůžu)! Tak mi tři „magoři“, oni dva teologové a já fyzik jsme stáli u auta a vzájemně se točili. Tak sme nahodily téma: „To on ho musí znát z Itálie, a myslíš že se tam potkali…..“ Prostě jsme se asi půl hodiny bavily o Stolkovi, jenže neřekly jméno a Martin přemýšlel a přemýšlel o kom je řeč, 100% mu to vadilo, možná chtěl zasáhnout, ale my sme mu nedaly příležitost a mluvily sme stále mezi sebou. Až začalo pršet, Janča vytáhla z auta deštník a lákaly jsme Hobzu pod deštník, on rozhodně odmítal, pak sme se mu svěřily, že bysme se jako rády mačkaly s farářem a on že podle toho co slyšel (pochopil už že jde o Stolku) usoudil a řekl nahlas, že jak nás tak slyší, je mu jasné, že už sme se jistě s farářem mačkaly, my že ano, ale ne pod deštníkem a lákaly sme ho dál a dělaly mu až skoro nemravné návrhy (on chudák mladík nesmělý, byl z nás starých potvor úplně vedle), rozhodl se, že si dojde pro auto.
Mezi tím sme s Jančou seděly svorně na zemi u auta pod deštníkem a napadlo nás – v autě máme Camel, a tak pohoda, cigárko, čekáme na Hobzu, vlastně spíš sme čekaly na Tomáše že dojede s odtahem. Došel s autem, vlastně dojel! Lákal nás dovnitř, ne že by nás tam chtěl, asi čistě ze slušnosti, i když možná si nás vážně už tam zamiloval ? !
My jsme samozřejmě odmítly, ale pak sme neměly koho otravovat a tak, že teda jako, že je nám zima…… jsme se mu vetřely do jarýska a začly se blbě bavit dál, on se snažil modlit breviář, my mu koukaly přes a zas to komentovaly, když se na to zpětně dívám, divím se, že nás nezabil!!!
Pak zavolal Tomáš, že auto nebude, že ať to zkusíme dát trochu ke kraji, trojúhelníček za okno, upadlé kolo do auta a že on se tam zítra staví, buď to opraví na místě nebo snad zítra sežene auto na odtah (on ještě z tou svou toyotou neměl gulu…).
Tak sme vše za asistence Hobzíka udělali a vydali se na chatu. (možná tam vlastně s náma byl rád – teď mě napadá stále lepší dvě neznámé protivné baby v autě než 20 milejch a příjemnejch v chalupě ? )
Dojeli sme, šli do kuchyně pozdravit Orla a Píp, no a já se slovy: „Dnes už stejně řídit nebudu, vytáhla ze skříně půlčáka fernetu a snad polovinu ho vypila!“ (ne tolik to nebylo, lokla sem si, ale polovina zní líp, vlastně lokla sem si asi třikrát ?). Pak mě Orel požádala, abych pověsila na strom balónky (stejná akční hra jako letos na táboře – bohužel, vlastně bohudík – tam sem nespadla). Lezení po stromech miluju, Orel to dobře věděla a proto s tím čekala na mě, sou prostě v životě věci co miluju: krájet syrové maso, obírat uvařené maso a lízt do jeskyň a po stromech – vím su divná!!!
Všici mě z okna sledovali a vážně mně to docela šlo – no, machrování to je taky moje – zvlášť před tím divným Hobzou ?! (Přemýšlím, mám to napsat, ale jo – moc sem chtěla aby si mě všiml – tam uvnitř v srdíčku, chtěla jsem, toužila sem najít cestu zpět do oratoře, i když tam asi ještě podvědomě, toužila sem moc aby mi řekl, abych tam přišla, ale dobře že neřekl, protože vědomě sem byla stále v opozici – vlastně možná tím získal první kladné body….ale už dost intimností….). Vlezla sem akčně na ty stromy. Po hře bylo zas třeba odvázat to, co z balónků zbylo a tak sem tam lezla, dodnes nevím proč, Martin lezl za mnou, snad chtěl před dětma taky zamachrovat, snad chtěl dokázat, že to zvládne taky, to se asi nikdy nedovím! Fakt je ten, že mě tím dostal – najednou to nebyl „ňákej divnej fařář z oratoře“ najednou to byl chlap, co zvládne to co já a už byl důvod změnit svůj zápornej postoj vůči němu…….(ve stručnosti: pak sem o Peti Chovance na něj dostala číslo na mobil, abych mu vrátila trojúhelníček, pak sem mu ho vrátila a od té doby je „kamarád“!!! ? Možná takovej jednostranej kamarád – já ho prostě žeru, on je pro mě druhý Don Bosko – muž na pravém místě, dokonalý saloš, žije to co říká, nedostihnutelný a vzdálený vzor – něco jako Hašek, Stallone, Lamas a má „big laf“ Dopita!). Ale to už zas odbíhám od tématu.......
Poděkovaly sme mu za trojúhelníček a protože bylo jasné, že auto v předpokládanou dobu do Brna nedorazí (neb v tuto sobotu tábor končil), poprosily sme Martina ještě, aby vzal jarýskem dětem do orclu spacáky a tak..... no a odjel, nechal mi tam svůj trojúhelníček, ale odvezl si sebou „kus mýho srdíčka“ :-)
Děti v poklidu v sobotu odjely, Haničku sem poslala taky – kombinaci Hanka a rozbité auto sem už nechtěla riskovat!!!
Zůstala tam se mnou Ondřejka a Janča, netrpělivě čekajíce na Tomáše s odtahem. Musím se zmínit, že Tomáš ráno auto prohlédl a zjistil, že na místě to neopraví, jelikož je to zarezlé a tak, že sežene auto s gulou a odtáhne to. Uklízely sme, ale únavou sme rozhodly, že po probdělé poslední noci se nejprve prospíme a sotva děti vypadly, my sme zamkly chalupu – tak jak to tam bylo – bordel jak v tanku, naprostředku v chodbě kýbl s vodou, hadr a kus dál koště.......až hrůza, zalezly jsme do našeho oblíbeného pokoje za kuchyní a usnuly, kolik sme spaly hodinku, dvě a.........
.....najednou mě probudí vzdálený hlas: „Je tu někdo? Je tu někdo?“ V kalhotkách a tričku lezu ze spacáku a to už Peťa Chovanec otvírá dveře, rozespalá mu vysvětluju proč tu sme...... hned se mu protočily panenky – a on si naivně myslel, že prožije sám klidný víkend, protože hokejisti mají soustředění až od pondělí, další nadšení projevil, když zjistil, že nám pomůže nakládat auto na ten odtahový přívěs(nevím jak se tomu říká......)
Ale on nás zná, když někde jsme, jsme jako lavina nebo jiná přírodní katastrofa – to už je náš imič a bez toho bysme to nebyly my, bez toho by nás beztak tolik nemiloval (dokonce nám večer udělal soukromou mšu a dal si s náma v kuchyni ferneta – on je super – né ten fernet, ten sice taky, ale Peťa víc :-))
Pak Tomáš dojel, dojel s ním i jeho 80-ti letý dědeček, protože žádnej z jeho kamarádů nemohl, tak naložil mě, Janču a Peťu (Ondřejka něco ještě šudlila v chalupě) a jeli sme k autu, brzy sme pochopili, že autíčko bez zadního kola asi nezacouvá na tu plošinku a tak Tomáš svým fordem, vlastně svým bývalým fordem, předjel před tu našu popelnicu a povídá dědečkovi: „Tady dáš na brzdu nohu a musiš držet!!!“ a dědeček držel! Já seděla v té popelnici a nechala se jima tahat, no a Tomáš, Petr a Janča tahali to auto se mnou nahoru, ale teď sem se zamyslela a nevím jestli to nebylo opačně, že to nešlo nahoru a tak sme to museli scouvat, ale to je úplně jedno bylo to akční. A nejvíc sme se pak nasmály z holkama, když sme Onřejce popisovaly, jak Tomáš hned začal Peťovi tykat a „vole, kurva, do prdele“ to byl jeho normální slovníček a na Peťovi bylo vidět, že tyto slova vyloženě nemusí.....
Ale vše se zvládlo a Tomáš si autíčko odvezl s tím, že v neděli popř. v pondělí bude!
V nedělu nás opustila Janča – už musela do pracovního procesu, v pondělí sme si tedy s Ondřejkou udělaly výlet do Rožnova – já si tam koupila ten krásný hrníček s velbloudem, jak mu říkám „Camel“ – kdybych ho nacpala do skeneru, jistě bych vám ho sem naskenovala.
Odpoledne sme se na louce opalovaly nahoře bez – no prostě dokonalá dovolená a když spočítám tu cenu (nádrž, kolo a tak) tak je to i finančně srovnatelné jako dovolená u moře.
Jen byl jeden problém, že autíčko nebylo ani v nedělu, ani v pondělí, protože škodárna měla kola 13 a už se dělají jen 14 nebo opačně – a prostě všechny vraky škodovek v dědině byly ty, co tam nepasovaly, tak musel počkat na pondělí, že to jeden kamoš kupuje ňákej vrak a že ty kola budou sedět a tak sme počkaly, však sme se špatně neměly....
Jak slíbil, tak se taky stalo, my na prázdný vozík naložily ty plesnivé stany – co tam tehdy nechala Koudelka zplesnivět a nebyla schopná za ty roky je vyčistit nebo tedy odvést a dát vyčistit, rozloučily se s Vidčí, hokejisty, odvezly Tomáše domů, poděkovaly mu a hurá do Brna! Nakonec všechno dobře dopadlo, neskončilo to sice svatbou jako v pohádkách, ale snad z toho důvodu, že tehdy vlastně nic neskončilo – tehdy to všechno znova začalo..........
Díky Vám všem!!!! Díky díky díky!!!!!!!
(popisováno roku 2003, když jsem začala ŽÍT!!!!)