DENÍČEK - VIDČA 2003
Čtvrtek večer, musíme nakoupit ňamu-papu (přece nebudeme na Vidči hladem a tak to vlastně začíná vždy, jeden velký noční nákup....... Stibík se stavuje pro mne a Píp ve středisku, jedeme nakupovat směr Hypernova, dostáváme od Stibíka limit 1 hodina – je nám jasné, že limit bude překročen. Vjíždíme do super, vlastně hypermarketu, prvně nás zaujaly hadry, Stibík poprvé otáží oči k nebi........, další pochod k filmům – musím vybrat něco do foťáku, tu se zas zabavil Stibík, čas plyne, hračky vynecháváme, „Co takhle koupit ten rámeček na tu fotku, co mám doma“ a Ondřejka hned reaguje: „A vidíš, já mám taky jednu doma bez rámečky“ a Stibík nám udílí rady, která cena je výhodná a tak...... Kupujeme tedy každá rámeček na fotku 20x30 a jdeme dál, sklo a keramika – to je naše, Stibík nám připomíná, že jsme jeli původně nakupovat potraviny na Vidču. Ondřejka vybírá tatínkovi k narozkám půllitr – na tu slíbenou bečku se bude hodit..... Dobře, aby se Stibík na chvilku uklidnil jdeme koupit 50 párků, slečna za pultem má problémy s počítáním přes deset, nákup balí do několika malých sáčků, jdeme dál, chleba, přesouváme se do masa a hned nato se zdržujeme výběrem vhodného džusu – dodávání tekutin je důležité, a když už sme u těch tekutin míříme k alkoholu, Ondřejka je nerozhodná, máchá křidýlkama a obrací svá šibalská očička na Stibíka aby ji poradil, který fernet má dá do košíku, Stibík radí Originál, já se jen tak zmíním, že nejvíc se stejně pije citrus – Ondřejka uznává, že to asi jo, ale že ona by si dala ten oranž (to má ale chutě :-)) kupodivu jednou vyjímečně se mnou Stibík souhlasí a tvrdí – že oranž – to si rovnou může koupit originál a nakapat si tam pomeranč, ale když přehodnotíme situaci, co kdo sebou bere, Stibík rozhodne, ať si tam dá ten oranž a ona furt neví až jí ho dá Stibík do košíku sám. Je 20 minut po limitu, ještě koupit čaj, cukr a mouku – asi taky, budou bramboráky a přesouváme se do ovoce, zeleniny: cibule a něco do polívky......, nějak nás osud svedl i do drogerie a už jsme s Ondřejkou u sprejů, no co zadarmo se trochu navoňet...., to zlákalo i Stibíka, ovšem zakotvil u pánských deodorantů narozdíl od nás, to však nemění nic na skutečnosti, že stejně smrděl jak „levná děvka“. Stibíkův interval překročen o 45 minut a blížíme se k pokladně, jen tam ještě cestou hodíme mlíko a máslo a dem tam.... První problém nastává rozdělit nákup na 4 části, co si koupil Stibík, co Ondřejka, co já a co je opravdu pro děti na Vidču, laškujeme s panem prodavačem, vypadá mile, ale tvrdí, že je jen unavený. Nechávám mu tringeld 4 koruny, on děkuje, já, že v pohodě, že mám peněz dost, on ať se s ním rozdělím, já, že nejsou moje, tak to on se usměje poklepe na pokladnu a řekne, že má peněz víc, já na to ať se rozdělí, nechce! Dává mi všelijaké letáčky a ptá se, jestli sbírám body, já že jsem sbírala, ale už jich mám moc, takže je nechcu a on, že už stejně žádný nemá, ale že kdybych je chtěla, tak by mě poslal za kolegyní, já nechtěla, aby mě už neposlal....jinam. Pak platila Ptáček svůj nákup, pěkně nás poprosila, jestli ji to taky se Stibíkem zabalíme do taštiček, když nám to balení tak pěkně de, já jsem řekla, že samozřejmě, že ráda balím ....... a opět jsem se podívala na pana pokladního (chudák malej nesmelej – borec tak kolem dvacítky) měl i uši červený, ale možná to bylo tím, že se na něj usmíval i Stibík :-) A tak skončil náš veselý nákup a jely sme ještě pro ňáký věci ke mně domů, já jim říkala, vezmeme mixér když jedeme autem, ať nemusíme strouhat brambory na bramboráky ručně, protože mně se to teda strouhat vůbec nechce, a Onřejka – ptíca jedna – prý že ona to klidně nastrouhá a tak, houby nastrouhala, hádejte kdo to strouhal!!!!! Takže všichni děkujou Bohče za nastrouhané brambory!!! Jo a tuším Bětce, ta strouhala myslím druhou etapu.... Ale to už předbíhám, vraťme se na začátek – a to je vlastně v pátek!
Milý Deníčku, tak ti to popíšu, takto to nevinně začalo: Zavřu dveře, zamču, seběhnu ze schodů, vyběhnu před barák, hurá na bus 78, je 15:30, jede 15:32, zjišťuju, že sem doma nechala krém, mám se vrátit? Ujede mi bus, stihnu to dalším? Špatně! Kašlu na krém, snad taková kosa tam nebude! Přijíždí bus, nasedám. Píp posílá SMS, že jde pomalu Kristýně naproti na Zvonařku, prosím ji ať koupí 2 velké baterky, Sanyo jich potřebuje 8 a Philípek jich měl jen 6 (stejně říkám Sanyu zase Philípek). Píp volá zpět, mají 2 Wonderky za ňákych 29 Kč a pak Enerdžajsky za asi 130, navrhuju, že koupíme radši 8 nových Wonderek, kdoví, jak ty starý Wonderky sou starý! Dostávám SMS, Marek i Viktor jedou s náma vlakem. Přestupuju na osmičku, jedu k nádraží, vzpomínám, že sem nevzala svíčky na noční hru 5x5, volám opět Ondřejce, zda ještě nenakupuje v Tesku, ne, už je na cestě na tu Zvonařku, volám Stibíkovi, aby až cestou autem bude kupovat chleba koupil i svíčky, Stibík mi sděluje, že není třeba, svíčky měl z Akce PoUGH čtyři doma a vzal je, říkám mu, že je zlatej, že je to právě tolik svíček, co potřebuji, on souhlasí, popřejeme si šťastnou cestu. Dochází mi SMS opět od Marka, změna jede vlakem jen Marek, Viktor to nestíhá, právě včas, vystupuju a du koupit lístky, potkávám Machalu: „Dobrý den, paní učitelko!“, du naproti Ondřejce s Kristýnou, Kristýna ještě nepřijela říká Ondřejka do telefonu, sděluju ji, že svíčky už sou zajištěné a vracím se na nádr. Na místě srazu už postává Black a Hanička Sušilová, přibližuju se k nim. Přicházejí další a další už chybí jen Řezňa a Boris, oba přicházejí, přichází i Ondřejka s Kristýnou, teď už chybí jen drazí bratři a Marek, jdeme do vlaku. „To je spěšňák?“ „A proč tu nejsou kupéčka?“ Nasedáme! Zvoní mobil: „Bohčo, kde ste!“ „Na prvním peróně uplně vlevo, první vagón!“ „Vpravo?“ „NE! Vlevo!“ Právě vidím Marka vcházet na nástupiště, jak ráda a jak často telefonuju s Markem, když se vidíme, naposled před 14 dny před Delvitou u Rubínu, když sme jeli na ples! V závěsu za Markem drazí bratři Pája a Peťa – Junior, jak ho moji žáci přezdívají. Jen co projde Junior kolem Duška, Dušíno zahlásí „Á, bamborák!“ (Trapné narážky na Peťovu výslovnost R, ale bohužel pravdivé ?, zasměju se taky vtipné poznámce), vlak se rozjíždí! Šišišišišišišhůůůůůůůůůůůůůůůůů
Děti se usadily, my taky. Píp , Kristýna a Hanka na jednom konci, Pája, Mara a Junior na druhém, já samozřejmě s chlapama ?! Ale pro jistotu a vzhledem k mému pedagogickému cítění jsem se pohybovala od chlapů k babám a naopak, abych kontrolovala, jestli nepáchají ňáký nepravosti. Vypadalo to, že je vše ok a tak sem se usadila u holek a debatujeme a debatujeme, sedím přes uličku od Kristýny s Ptáčkem, s Kristýnou se díváme na sebe mluvíme a vlak projíždí přes most, najednou obě dvě zvedneme ruku – každá na opačnou stranu a „jé, vidíš to?“ tak to byla vánoční výzdoba na ulici pod mostem, možná vám to nepřijde směšné, ale nám to přišlo dost!!! No nic bavíme se dál. Najednou se zvednu, že si půjdu pro perníček – svačinka je důležitá. Ten Dušíno má smůlu! Jak se tak zvednu, vidím, že Dušíno je zabrán do tajů ženského těla. Leo, založené vtipně uprostřed Šťastného Jima, putuje už do mé krosny a těší se na večerní zpopelnění. Jen Boris poznamená, že Šťastný Jim je jeho, vrátím mu ho se slovy: „Ale tu barevnou přílohu si nechám!“ Barevná příloha „pochází od bratra Davida Řezníčka, je to jedno z jeho nejoblíbenějších čísel“ vysvětluje Martin Dušek, který mi chce objasnit, že on není takový sprosťák jak to vypadá……, klukům se za mými zády svěřuje, že nedošel ani ke Kornový a na tu se tak těšil, pak chvilu mlátí Víťu, jakto, že ho neupozornil, že du kolem!!! Smůla, Kornovou si budou muset prohlídnout někdy jindy někde jinde!!! A vlak šťastně jede dál…….
Vystupujeme a máme se zde setkat s Jančou Novákovou, nakonec tu neměla tolik času, jak to původně vypadalo, protože vlak ze Zábřehu, který neměl původně jet přes Přerov, jel přes Přerov, protože na přímé trase do Hranic na Moravě byl ňákej sebevrah, ale teď už víme, TO SE STÁVÁ…… (doplnění: dle přesných info od Janči, nikoliv sebevrah, ale jen vykolejený vagon, ale TO SE STÁVÁ.....) Vlak do Rožnova jel skoro přesně, jen sme prvně málem nastoupili do vlaku směr Kroměříž, nakonec sme jeli cyklistickou lokálkou a seděli jak na bidýlku, super jízda! Vše probíhalo zatím bez problému a tak sme se pomalu blížili k cíli……
Výstup v Rožnově pod Radhošťem, voláme Stibíkovi, kde je auto. Jsou kousek před Bystřicí pod Hostýnem, asi 56 km odtud, takže rada starších se usnesla na tom, že půjdeme pěšky a až Stibík dojede tak nám vezme batohy. 56 km – to tam budem dřív pěšky než on dojede, ale bude lépe to děckám neříkat!!! Při pohledu na Marty velkou tašku přes rameno, je mi ji líto, že má Dušíno taky tašku přes rameno? Dobře mu tak, hokejista musí posilovat!!! Vycházíme, já původně s Pájou vpředu, Píp, Kristýna a Janča to uzavírají…..jdeme
Cesta - no problem, však ju nejdem poprvé, i Marta s taškou přes rameno jde svěže Pomalu, spíš rychle, mě předbíhají, já si říkám, nač spěchat, klíče mám já a vůbec čím pomaleji pudu, tím víc mě Stibík sveze!!!
Vínový favorit zastavuje…. Už je to tady…..Stibík, nakládáme batohy, bohužel i Duškovu kabelu, sedám si dopředu, už se těším….. Stibík holky nechal v hospodě. Jedeme do kopce, hurá auto se nerozpadlo, vyjeli sme, moc se neraduju, Stibík se vrací pro zbylé batohy, nosím jídlo z venku do kuchyně, jdu zamčít kapli: „Pane, Ježíši, buď tu s náma, budem Tě potřebovat!“ Postupně docházejí děti a začínáme se ubytovávat…Pání vlevo, dámy vpravo a VIP dolů! Je tu zima? Zmrzlé baby tvrdí, že ano, je jich přesila, jdeme s Markem do kotelny…….
Dřevo v kotelně není, nevadí bude u chalupy, ale dřevo není ani u chalupy, dřevo bude u kůlny, ale dřevo není ani u kůlny, dřevo bude v kůlně, ale dřevo není ani v kůlně, za to je tam malý traktůrek pro děti, nesu ho ukázat do kuchyně, dvakrát si mě s čelovkou na traktůrku vyfotí a pak poví, že už je jim opravdu zima, kdy začneme topit, jdu opět do kotelny, Marek našel u jídelny dřevo do krbu, toho je ale škoda do kotle v kotelně, hledáme dřevo dál, u chalupy najdeme asi 10 špalíků, to se bude hodit, doneseme je do kotelny. Vždyť je teplo, topit nebudeme, zatopíme v krbu!!! Marek jde topit v krbu, Stibík mu asistuje! Krb už hoří, babám je furt zima, opět se s Markem odebereme do kotelny, už před tím, když jsme hledali s Markem dřevo, zdálo se nám, že se děti podezřele shlukujou u tábořiště – asi se tam pudu podívat……..
Přijdu k tábořišti, samozřejmě bez ohně, dřevo nikde a vyčištěný les! Přijdu blíž, Dušíno leží Kláře v náručí: „Paní učitelko, vysvětlete mu, že Petra Prokešová s céčka není pro něho, vždyť, co na ni vidí, vždyť je to kráva….. jak mu to mám vysvětlit!“ „Víš Klárko, většina chytrejch a rozumnejch chlapů se z nepochopitelného důvodu vždycky zamiluje do ňáký nemožný krávy!“ A pak mě kdosi zavolal: „Pančelko, tady je Hruší!“
A pak mě kdosi zavolal: „Pančelko, tady je Hruší!“ A ten kdosi, vážně nevím kdo to byl, protože sem měla oči jen pro Hrušího ?!!! Motal se jako špatně vycentrované zadní kolo u feldy a byl zelenej jak nedozrálej jonatán!
„Cos pil?!!“
„Nono, toto právěže vůbec nevím!!!“
„Tak víno, nebo trvdej?“
„Nono, toto právěže vůbec nevím!!!“
Tak sem ho dovedla do chaty, v chodbě si s námahou sundal boty.
„Kde máš přezůvky!“
„Nono, toto právěže vůbec nevím!!! Já já sem měl takový takový modrý, modrý pantofle, pantofle ríbuky, takový modrý pantofle, ríbuky a právěže je tu nikde nevidím, takový modrý pantofle ríbuky!“
„Tak pojď v ponožkách!“
A vyšli sme pomalu po schodech, řeknu vám, táhnout ho od ohniště nahoru do pokoje, ale vlastně, co si stěžuju, kdy naposled jsem držela chlapa kolem pasu a vedla ho do postele – to se mi vážně asi určitě nikdy nestalo, a asi ani už nestane :-) , ale borec je to hezkej, milej.......
A tak jsem ho uložila, modré pantofle ríbuky ležely vedle postele, Hruší si nenechal vymluvit, že musí spat nahoře a už ani já nevím jak se tam sám dostal – to bych ho nezvedla! Dala sem mu tam kýbl, kdyby mu bylo zle.......
A tak skončilo první Hrušího ukládání, bylo něco kolem půlnoci, krb už hořel a Marek se úspěšně snažil domluvit se i s kamnama v kotelně, potvory byly proti a kouřily jak stará Indiánka....., dospěláci taky chodili ven na kouřovou, zvláště Stibík byl tohoto nešvaru velký aktér. A to takhle se zas jednou vrátili z kouřové a Bětka povídá:
„Co Marek, ještě topí?“
„Topí, topí, jestli se neutopil!“
Aspoň mě tato má odpověď teda přišla vtipná, tak se prosím zasmějte, někteří ji vůbec nepochopili :-), možná ani nechtěli.
A tak Bětka odešla na chvilku za Markem do kotelny, chvilu byl slyšet nějaký rachot a pak se vrátili mezi nás a já, že pudu zkontrolovat Hrušího.
Přijdu do pokoje a Hruší nikde, v koupelně taky není, jdu k holkám do pokoje a kdo tam není, Hruší, kalhoty u kotníků a běhá holkám po pokoji, co s ním? Tak ho osprchujem! Poprosím Davida Řezníčka, aby mu sundal ty kalhoty, držím ho aby někam nespad! Přijdem do koupelny ke sprše, chcu mu sundat tričko a najednou vidím jeho nahý bílý zadeček, nechce si nechat sundat mikinu, že by se stydět a že tam po pokoji běhal takto - to se nestyděl? Holky drhý den litovaly, že si toho včas nevšimly a toho, že měl tak dlouhou mikinu – nic neviděly, já jen tu holou prdýlku :-)! Tak sme mu nakonec hlavu dali pod vodovod a uložila sem ho naostro do spacáku, tentokrát na dolní postel. Ten se ráno divil, když se probudil bez trenek, ale vážně, nic si nepamatoval, ale k tomu se ještě dostaneme v závěru. Jen je divné, že ho ráno hlava vůbec nebolela! Protože to prej asi míchal víno a tvrdý, jo asi měli kvalitní chlast! Mohla sem jim v tom nějak zabránit? Jak? To mám chodit a ochutnávat každou jejich petlahvu, jestli tam náhodou není alkohol? To bych se pak tak motala já!!!! Už sem pomalu zahnala i ostatní děcka dovnitř a že by se měli chystat ke spánku, že je za chvilu přijdu zkontrolovat.
Další kontrola bylo opět zajímavá, Hruší už ale v klidu spal, s kluky to bylo ok, ale dámy teď řešily problémy, bylo vidět, že Hruší jistě všechen alkohol nevypil sám! Většina holek měla problém, že je kluci nechcou, že nemůžou najít toho pravýho a tak tam svorně brečely a objímaly se a litovaly, jak se nikdy nevdají, tak sem jim skoro vynadala že takhle mají brečet až ve třiceti!!!! Když to nepomohlo, tak sem jim řekla něco v tom smyslu, že co teda mám říkat, já a taky nebrečím, načeš ony argumentovaly tím jako, že já su tak skvělá, že můžu zbalit koho chcu! Dál už sem se s nima o tom nebavila, protože ptát se jich, kde toho chlapa bych měla hledat mi přišlo zbytečné :-)! Ještě jednou jsem jim zopakovala, že ať se nebojí, že ten pravý ještě přijde, že i já tomu věřím a tak a vypadalo to, že se uklidnily (aspoň do soboty, vlastně sobota už byla, tak do odpoledne!) To mají problémy baby, to já v jejich věku.......já hrála s klukama fotbal a netušila, že se nějak liší, jo věděla sem, že já můžu mít dlouhý vlasy a oni ne......
Tak snad bude klid! Je to náročné!!! Konečně sedám a míchám kofolu s fernetem, pulčák feryho už padl a já si ani nelokla, Kristýna už spí a Janča usíná za stolem, zavoláme Stolkovi, dal přednost ňáký pitomý zabíjačce před náma – dobře mu tak! Sedíme v kuchyni a debatujem, Píp dává močit hrášek na zítřejší, vlastně dnešní kašu – to bude bašta! Snažím se jim vysvětlit pravidla zítřejší hry 5x5, vidím, že je to zbytečné, alkohol se přesunul z lahví do jejich makoviček – co to mám za spolupracovníky (nemyslete si, že byli nějak opití, jako třeba Hruší, to ne, ale bylo s nima vesele.......) A abych nezapomněla, ještě sme s Markem upálili Leo – nějak se mu hořet nechtělo a ta Kornová na té titulní stránce se nějak šíleně kroutila (však druhý den se kluci snažili najít neshořený zbytek - marně). No co, pudu zkontrolovat děti!
To snad není možný! Klára v kalhotkách a tričku u Dušína v posteli, Andrea v posteli s Víťou a Řezňou, v jakým pořadí nevím, ale Andrea byla nakraji a vypadalo to spíš, jak kdyby klukům překážela :-) Vysvětlovali, že si povídají, tak sem jim já vysvětlila, že si povídat nebudou, a udělala bububu, že s nima v květnu na žádnej školní výlet nepojedu! Vážně bych chtěla nejet! Chtěla bych to dodržet, ale myslím, že mě ukecají – ale to jim neříkejte! Vždyť já je mám ráda!
Tak už vážně klid! Ještě že tak! Lokám si ferneta s kofolou, spíš kofolu s fernetem – kofoly je značně víc, někdo tu střízlivej být musí :-). Ještě chvilku pokecáme, značná část VIP se odebrala do spacáků, je půl patý, du spat ať su ráno svěží, né bez věže! Vytrvalci: Šárka, Bětka, Marek, Stibík, (Pája – nevím) kecali a kecali..... Ale to já už se potila ve svém krásném teplém spacáčku, tak dobrou noc!
Co mě to budí, ten milej hlásek Dušína opravdu neslyším ve snu, je něco kolem desátý, půl desátý, nevím, jen slyším hlasy z kuchyně, Martin, Víťa a Junior. Martin:
„Ty vole, to je čočka!“
„Ne, vole, to je hrách!“
„A neměli by ho namočit do vody?“
Tak to už sem nevydržela, vylezla sem a co chcou, že by jako šli na ten pinec!
„Tož já vám pudu odemknout tělocvičnu!“
Krásné ráno, dopoledne, mlha v údolí a jasno, Sluníčko na východě se směje z oblohy – miluju to tady a běžím si pro foťák, nemá to tu chybu...........
Za chvilku je tu zase Junior: „A Bohčo, mám ti vyřídit, že nahoře neteče voda, je tam napsaný, že se to má hlásit!“ Netekla, nejsu blbá, vím jak v takových případech postupovat – musí se do sklepa a přepnout Vrtnou studnu na Luční, jednoduché, ovšem jednoduché by to bylo, kdyby....... Tak tam Bohča šla, vidí vypínač „stiskem vypni, tahem zapni“ tak tahám, možná tím, že mám extrémní sílu, nebo byla chyba někde jinde, ale právě ten „oný bazmek“ jsem vytáhla až příliž – zůstal mi v ruce a tak ruku v ruce beru mobil, točím číslo na Peťu Chovance, nebere to, ale dnes přeci není v Torontu, jako když sem mu volala loni v červenci...... (a vůbec došla vám pak někomu sms až z Ameriky???), Objevil se však ve dveřích Stibík (to je ten co v roce 2001 spravil ten rošt za chodu) – haleluja – nasadil na hlavu svou čelní svítilnu a vzal šroubovák a hurá do sklepa, operace byla jednodušší než se z počátku jevilo a vypínač zašrouboval a voda tekla. Haleluja!!! Díky!!! Teď sem si teprv uvědomila, jak su nedokonalá a že bez chlapa bych byla na takové chatě bezradná – ještě, že se vždy najde nějaký ochotný kamarád, jinak bych nepřežila. Nehledě nato, že by mě asi vůbec nenapadlo, jak danou situaci řešit! Prostě uznávám, že chlapi mají na zemi své místo zrovna tak jako my, ale my můžem mít ty dlouhý vlasy.......
Děcka hrajou v tělocvičně, pravidelně v nepravidelných intervalech je chodím kontrolovat, jednou jim vynadám, že nechali otevřené dveře, jednou že musí mít přezůvky a tak, však to znáte, jinak se v kuchyni nenudíme, chystáme oběd, polívka z kosti – díky holky, že ste mi tu kost nevyhodily a já ji mohla obrat, pak krájím párky ke smažení ke kaši, miluju dotyk s masem v jakékoliv podobě, ale nejvíc mě rajcuje syrové vepřové :-) A pak volá Šili, klid byl jen relativní – začínají problémy!
Šili měl sraz s Lukášem a Vořechem, že je Vořech Vořech jsme věděli a problémy s ním, nás nějak nepřekvapili, už to, že mi v nedělu slíbil, že se v pondělí ozve, jestli jede nebo ne a do pátku o sobě nedal vědět, ale to, že nekomunikoval Lukáš, nám bylo divné a hledala sem, kde mohla být chybička.......Fakt je ten, že Šili s 30litrovou bečkou pobíhal po Brně a hledal Lukáše a budiž mu odpuštěno, že to vzdal, protože sám s Bečkou jet do Beskyd...... Budiž odpuštěno i Lukášovi, je to kamoš a snad bude navždy! Snad se povede příští akce! Ale tak sme se na řezanýho t-mobila těšili (měl to být řezaný pegas :-)) Vtip byl ten, že jsme se báli, že nebude večer co pít, protože všici počítali s tou bečkou!
Pája, jen co se kolem 13hodiny probudil ze žalu nad tím, že bečka nebude rozhodl se vypravit se na průzkum okolí a tak po obědě kolem 15 hodiny, kdy moje zlatíčka umývali nádobí se všici dospělí sebrali, aby nepřekáželi a šli tak různě na vycházky....... já hlídala ty zlatíčka u toho nádobí.......... Když se kolem tuším 17:30 všici vrátili a Janča vzbudila, byli z výletu celí promklí a já měla hrůzu jak ta hra dopadne, začala sem vysvětlovat a upravovat podle připomínek pravidla hry: Bylo pět skupin: první ROZCESTÍ – Pája a Jááňa, druhá: OHNIŠTĚ – Janča a Hanka, třetí: KAPLIČKA – Ondřejka a Kristýna, čtvrtá – STUDŇA – Bet a Mara, pátá – KRAVÍN – Šárka a Stibík, každá skupina dostala papír a svíčku (pro ty co dávali pozor teď musí vyvstat otázka, jak sme vzali 5 svíček, když Stibík měl jen 4, hned vysvětlím – jedna byla erár, ale jinak sme to jistili baterkou, protože Hanička a svíčka mi přišlo jako nebezpečná kombinace). Rozešli se na svá místa a já začla vysvětlovat pravidla dětem. Ještě než odešli, tak sem poprosila Páju a myslím Stibíka, aby zavřeli studnu, protože ňákej debil – „farář nebo inženýr“ ju nechali otevřenou, hovada jedni, kdyby nám tam tak nějaké dětátko spadlo.....
Super hra, aspoň teoreticky – děcka vyšli k prvnímu stanovišti (mimochodem dala sem ty čísla tak blbě, že většina jako první šli na první stanoviště, další – možná chyba, nevím, byla, že sem je nenechala si vybrat dvojice, ale že se dvojice losovali, nevím jestli by to bylo lepší) a tak zlatíčka vyšli, hned u prvního stanoviště se skoro všici vydali blbou cestou, ale nakonec se našli (mám je dobře vychované – mají pusinky a tak se doptali na cestu ke kapličce, kde bylo stanoviště 3). Já sem šla všechny stanoviště zkontrolovat a vyfotit, Jako první sem šla ke trojce, protože jsem měla strach, jaká tam bude cesta – nebála sem se zbytečně – tma, mlha, bahno (štěstí, že už nepršelo), rozbahněná cesta a stavení kolem něhož vedla cesta mělo otevřenou branku kolem pobíhal a štěkal volně puštěný oříšek a kus dál se potuloval velký černý přítulný vlčák, ten neštěkal, cesta vedla dál přes louku kolem lesa (toto vlčáka si pamatujte, bude o něm ještě řeč). Jak se hodilo, že Pája a Jááňa měli už na stanovišti všech 9 skupinek a tak sem je poslala aby kontrolovali tuto cestu.. Teď nachvilku opustíme moje pozorování a přenesme se do doby, než hra začala.
Ondřejka s Kristýnou již jsou na svém stanovišti, tu náhle vidí, že kolem po silnici jdou dvě slečny, vesele si povídají a netuší, že v tuto dobu v tomto místě by někdo mohl být...... jenže sou prostě lidské potřeby, které na člověka přijdou vždy v tu nejmíň očekávanou dobu a tak se Kristýna zrovna potřebovala vysmrkat, zatroubila jak africký slon při námluvám a obě slečny poskočily, jak když jim stoupne tentýž slon na nohu a zrychlily krok, Ondřejka dlouho neudržela smích a slečny s komentářem: „tady se někdo dobře baví“ pelášily do dědiny....
Bohužel když jde někdo tam jednou taky musí zpátky a slečny se za nedlouho vracely, nechtěli riskovat bližší kontakt s „úchyláky“ u kapličky a tak si to zkrátily přes pole, ale to by nebyla Kristýna, aby se nechtěla bavit na cizí účet, vzal mou baterku Energizer a svítila slečnám po poli pod nohy, asi dlouho na tuto cestu slečny nezapomenou, však Kristýna s Ptáčkem jistě také ne!
U ohniště se nic tak výrazného nedělo, však si to umíte představit sami – Janča a Hanička, to musela být naprostá pohoda.....
Za to u studně se děli věci, Mara a Bet, vymysleli si, že číslo stanoviště ani podpis nedají dětem zadarmo a tak nutily děti dělat dřepy a podobné sportovní aktivity.... docela sem se zlobila (vnitřně, že celou hru pokazí – ale nakonec su ráda, že to tak bylo).
Stibík se Šárkou se u kravína velice nudili, jelikož byli pětka a tak si cestu krátili zahříváním, ne sebe navzájem (i když to vlastně nevím – nehlídala sem je), ale určitě zahříváním zevnitř a popíjeli vesele ňejaký alkoholový derivát....... a Stibík se dostával do nálady.
Hra skončila. Verča s Martinou byla první, Peťa Junior s Anne druzí a Hruší s Míšou Kocourkovou třetí......
Nejvíc mne však překvapil Marek, který donesl ze svého stanoviště půllitrovou petlahvičku slivovice (asi to některému dítěti vypadlo) a Stibík s Pájou se hned pustili do zjišťování kvality onoho nápoje...... Marek se pustil do smažení a budiž mu vzdána čest za jeho 4,5 hodinové smažení (tak takového chlapa mít doma – to by byl zázrak). Marku děkujeme!!!
Holky, zjistily, že jsou špinavé – jako oblečení a taktéž Hruší začal čistit své sálovky..... a tak se stalo, že Pája, který šel na WC našel tam několik děvčat a Hrušího, jak v umyvadle perou, odložil záchod na potom..., já se nějak v koupelně ochomýtla taky a začaly sme s holkama debatovat. Překvapila mne Lucky R. položená otázka: „Co mám dělat, když kluci chou se mnou chodit jen proto, že se jim líbím, ale vůbec je nezajímá jaká sem?“ Co na to mám odpovědět? Mě se to nikdy nestalo, se mnou nechtěl chodit nikdy nikdo, tak jak můžu radit! Ale ok, začla sem si nima o tom povídat, že mají volit asi jiný typy kluků a tak. A pak, pak došel Stibík.....
Stibík, posilněn slivovicí se chtěl s náma bavit, nejprve ho kdosi vyautoval slovy, ty nám do toho nemluv, stejně seš homosexuál, ale pak, když se nedal odbýt nám začal vykládat opět své story (které už holky cestou sem autem slyšely asi třikrát) jak se v úterý večer sešel a ve středu ráno rozešel...... a pak řekl holkám, ať se ho zeptají na jakoukoliv otázku, že jim odpoví a holky se ptaly, první Lucka položila otázku: „Kterou z holek by sis vybral, obě by s tebou byli ochotný spát, ale jedna tě má ráda, ale nepřitahuje tě, druhá tě ráda nemá, ale strašně tě přitahuje?“ Stibík se začal do odpovědi zamotávat, já si aspoň nemůžu vybavit, že by na to konkrétně odpověděl, , pak se ho zeptaly ještě, co říká na sex na jednu noc a on, že když obě strany souhlasí, že je to na jednu noc, tak proč né!!! Nakonec přišli i kluci a bylo nás na chodbě už moc a tak jsme se přesunuli ke krbu, pokoušela sem se zapálit krb, ale bez úspěchu, pak to zkusil Pája, ale taky marně. Pak to vzal do ruky Dušíno (aspoň teda myslím, že to byl on, já už tam pak nebyla a krb hořel.....
Děti seděly u krbu a koukaly na plamínky jako na nejnovější americký seriál, seděly tiše, pak si začly povídat a pak konzumovaly bramboráčky, které už byli hotové. Sem tam někdo se vydal ven – provětrat, jistě hledali ztracenou petlahvičku se slivovicí, bohudík marně...... A my dospěláci se přesunuli do kuchyně – a pokračovala diskuze z chodby, o tom jak se Stibík sešel a rozešel a o Stibíkova teorie bot.
Vy neznáte Stibíkovu teorii bot? Je to asi tak, že když si kupuju boty musím si je nejdřív vyzkoušet a v tom mu většina přizvukovala, a že když prostě si chceš někoho vzít, musíš ho vyzkoušet už před svatbou, protože co kdyby vám to neklapalo, já jediná byla proti, myslím tedy, že jsem snad nebyla sama, ale zbytek mu neargumentoval. Už mě to vadilo a tak sem mu řekla můj příběh nových bot, tři roky se mi líbily a chodila sem se na ně dívat, věděla sem, že je chcu. Pak sem šla a koupila je, jo trochu tlačily, ale je to kůže – to povolí, tak sem měla týden odřený paty až do krve, ale to přece nevadí – teď se mi v nich chodí suprově. Je to jen příběh o mých botách, ale proč by to tak nemohlo být ve skutečnosti.........
To su vážně tak naivní???
Možná proto se asi nikdy nevdám, ale to se radši nevdám, než abych vyzkoušla deset párů bot!!!!!!
A pak přišli kluci – služba mít nádobí a nějak se v kuchyni rozjela veselá zábava a tancovalo se a Stibík to roztáčel jak starej proutník, střídal partnerky a trsal jak o život, jen bohužel další den si už nepamatoval s kým vším už tančil! Ale asi zas tak opitej nebyl, protože tu ruku z ikony, co mu Janča vysvětlovala – tu si pamatuje dodneška.
Dokonce si přišli do kuchyně zatancovat i děvčata, ovšem potom, co už kluci domyli nádobí....
Pak se děti pomalu odebírali ke spánku.....
V kuchyni to žilo, smažilo se a zpívalo a tak, byla dobrá zábava, všici pili, chodili ven na kouřovou a já nic, opravdu ani loka ani cígo :-). Zmizely všechny fernety a povídalo se a tak. Prý su divná, že nepiju, nekouřím, ale cožpak můžu? Oni nemají na starost 17 puberťáků a půjčenou chatu – opravdu, měla sem strach, aby se něco nestalo děckám, aby něco nerozbili a bum při náletu se rozbil Bin Ládinův hrneček, ze kterého tak s oblibou pila Šárka – a vidíte, je to tu, a pak se diví.......
Hurá, děti snad už spí, aspoň je tam tma a ticho, leju si poslední zbytek ferneta do posledního zbytku koly! VIP už taky pomalu spí, jen někteří vytrvalci – Bětka, Šárka, Mara a Stibík ještě ponocují, du taky spat, vlastně deme všici, Šárka jede brzo domů, musí makat, bus jí jede o půl sedmé dole z Vidče, Pája slíbil, že jí tam dovede – tak snad to stihne, dávám jí klíče od chalupy, snad je nezapomene dát ráno Pájovi.... Dobrou noc a krásné sny!
S vyplazeným jazykem Šárka dobíhá ráno bus, hurá stihla ho, Pája zamává a Šárka odjíždí vstříc novým dobrodružstvím! Přijede do Stříteže. Měla to Šárka pěkně naplánovaný v 6:45 dojede do Stříteže a odtud hned v 6:48 jede vlak do ValMezu, tam je v 7:05 a ztama v 7:13 přímý vlak do Brna. 5idič busu, milej chlap, v domění, že Šárka jede busem jí nabídl, ať počká v teple v autobusu, když mu však Šárka řekla, že jede vlakem, ulekl se, že na vlakové nádraží je to asi tak 10 minut, takže ji tam pro jistotu autobusem zaveze – zavezl, ale vlak nikde!
Stojí a čeká, je jí to divné, mobil nefunguje - vybitý a pomalu jí začíná být zle, ony tři probdělé noci (ve čtvrtek měly s Bětkou stužkovák) ....alkohol a tak, to zanechá následky......, ještě že nečeká sama, osmělí se a zeptá se mladíka, jakto, že vlak nejede, není-li možnost, že by jim to ujelo? Mladík nelení, vezme mobila, jeho kamoš měl nastupovat na některé z předešlých zastávek, třeba bude vědět, co se stalo...... věděl, přejel vlak chlapa, čekají dál, nic se neděje, žádný náhradní spoj nebo něco takového nic, okolo půl deváté vlak přijede – trošku menší zpoždění, Šárka usedne do prázdného vogónku, další zastávku přistoupí pán, z celého prázdného vagónu se vybere zrovna místo vedle Šárky a začne vyzvídat, jestli neví, cože se jako stalo. Šárka odpoví: „Prej přejeli chlapa!“
Děda zabrumlá: „TO SE STÁVÁ!“ Otočí se do uličky a sedí jako by nic, už se nebaví.
TO SE STÁVÁ!
A tak Šárka z vyplazeným jazykem doběhne do práce – hned si vybere pauzu na jídlo – musí se trochu zkulturnit!!!
A tak to vše dobře dopadlo, vlastně asi ne pro toho chlapa pod vlakem, ale TO SE STÁVÁ!
Půl deváté, probouzíme se do nového dne, ale co to, děti ještě spí....., chystáme snídani, oběd a tak, Janča si chce udělat čaj a když už tu má ten půllitrák .....tak ať ho využije, možná ale neměl ten půllitrák před tím stát na okně, studený hrnek, teplá voda – KŘACH – voda teče kolem, po dřezu, na zem, Janča na to nešťastně kouká, Ondřejka kouká na Janču, apk zvedne pravou ruku, ukáže směrem z okna: „To nevadí, ale dívej, svítí Sluníčko!“
No nezabili byste ji???
TAK TO SE STÁVÁ!
A tak Janča o půllitrák přišla!
Uctěme jeho památku minutou ticha! Děkuji!
Chystal se guláš, mexický guláš, s jakou láskou a citem sem krájela kousky vepřové krkovice a šup s tím na osmaženou cibulku – ó to krásně voní......
No prostě nemělo to chybu a zapášilo se po tom.......
Pobyt se chýlí ke konci, poslední umytí nádobí a polední klid a pak už se jde losovat o to, co kdo uklidí.......
Děti chcou naposled půjčit kazeťák, Hanička ho brání celým svým tělem, nechce půjčit!
„Hani, uhni!“ a nic.
„A Hanka uhnila!“ dodá Janča a Hanička se tváří uraženě, tuto poznámku ji zopakujeme několikrát, letos je holka vážně líná jako veš!
Když opět Kristýna poznamená: „A Hanka uhnila!“, začne Hanička pěstmi Kristýnu mlátit!
Pak si Kristýna začne krémem natírat ruce a obličej, kdosi poznamená: „Trochu brzo na balzámování, to spíš by se měla balzámovat uhnilá Hanička :-)!“
A Hanka opět začne Kristýnu mlátit!!!
Máme to ale s Hankou práci :-)!!!!!
Fajn, ráno jsme pověsili záclony, jak si Petr přál a teď jdeme do sklepa poklidit ty brambory, hrůza a děs, fuj fuj fuj!!! Začneme to s Jančou vynášet, musíme vykopat jámu, poprosím Páju, pak kope Marek – vypadá to, že kopou hrobeček pro Jožku dvě, Pája Jožku brání (Jožka je Pájův medvídek, ale víc se o něm dozvíte v dodatku z roku 2000), nakonec do hrobečku nasypem první dva kyble brambor a výletu chtivý dospěláci se hrnou do auta – chcou zkusit Radegast – nemají šanci!
Bylo fajn, že tam nepřekáželi, že se jeli projet, ale kdyby nezakopali tu jamu, omlouvám se, ale vážně mě to naštvalo, možná sme se mohli lépe domluvit – ale vše je ok, vše se zvládlo a přes všechen zmatek bylo to 1000x víc v klidu jak loni, nezdálo se vám? Jim se výlet moc nezdařil, na Radegast dojet, na to neměli čas a čajovna byla zatvorená, takže – je mi líto.....
Já s Jančou jsme tedy vykopaly jámu novou, větší a lepší, poklidily do ní všechny shnilé brambory, pak sem šla buzerovat děcka, aby bylo všude uklizeno, Jááňa s Bětkou zůstaly v Rožnově, Janču tam dovezl Stibík jako první s batohama – to však popíšu v další kapitolce, Kristýna jela v druhé várce a xichtíci, Marek a Pája s Haničkou šli pěcha. Já a Píp sme běhali a poklízely, no snad to bylo vše ok, doběhla sem otevřít kapli a poděkovat BIG BOSSOVI, že se nic nestalo a už zase honem vytřít schody, dobalit se a zapnout alarm a už jedem – tak tak to stíháme!
Jak tak Kristýna stojí v Rožnově u těch batožin a hlídá a hlídá, přitočí se k ní místní Sergej, původem z Ruska – zde je za prací, trochu se motá a Kristýně dává až nemravné návrhy, hlasitě prohlašuje, že je „Stoprocentná ženština na jebánie!“
Jana mu říká, že ho vymění za dva velbloudy, Kristýna se na Janču divně podívá, Janča hned odpoví: „Neboj, on nemá velbloudy, podívej se kouří Marlbora!“ (nevím jak to napsat, natož vylovit, však vy víte, proč kouřím jedině camel – protože to umím vyslovit narozdíl od Marlborek). Pak ho Pája odtáhne stranou, někam do křoví, Sergej se svěřuje, že má dvacáté pivo, doma ženu a malé dítě, ale že by si Kristýnu vzal sebou do Ruska, Pája se mu snaží vysvětlit, že tam by s ním Kristýna určitě nejela, tak že prý aspoň na jednu noc :-).
Pak dojede Stibík, Sergej zase spustí, že je Kristýna „Stoprocentná ženština na jebánie!“, a Stibík, že za dvě kila je jeho, Sergej to naštěstí neslyšel. V tom se musíme rozloučit, protože my co jedem vlakem musíme nastoupit – odjíždíme! Zůstává Stibík, 100% ženština, Bětka a Jááňa. Jááňu Stibík zraní kufrem, když jí tam málem zabouchne hlavu, když si vytahuje kalhoty na převleční...., Sergej, ale stále nechce opustit kristýnu a komunikuje se Stibikem, Stibik mu vysvětlil, že je Kristýna jeho žena, Sergej se ptá, jestli ji má rád. „Jinak bych si ji asi nebral ne?“ odpoví Stibík jen mu není jasný proč ho Sergej oslovuje „Šachťor!“ (Celý týden v Brně nad tím lámal hlavu, jaký jiný význam má slovo šachťor než horník, a když horník, tak jak přišel na to, že je v Rožnově šachťor, když nejbližší doly sou v Ostravě.
Potom mu to myslím Ondřejka vysvětlila: „Víš, ono v té čelovce......“
Tak nasedli do auta a jeli!
TO SE STÁVÁ!
Jméno Sergej je samozřejmě pracovní název, přesné údaje jsme nezjistili! Děkuji za pochopení!
Jedou autem domů, směr Brno, najednou Kristýna, naše 100% ženštína potřebuje čůrat, Stibík nelení a hned zastaví, Kristýna vyběhne do pole, bohužel je to ňáká křižovatka a zrovna jezdí jedno auto za druhým, že Kristýně zadeček světélkuje na míle daleko (co by za ten pohled Sergej dal:-) ).
Holky v autě se zvědavě zeptají, proč Stibík zastavil zrovna na křižovatce, copak to bylo tak akutní!
Kristýna: „Bylo!“
A Stibík: „Znám přece potřeby své ženy!!!“
Cesta vlakem začala v pohodě, z lokálky do ValMezu snad jen stojí za zmínku, že Ondřejka šeptem sdělovala janči, že jí dál sebou závin.
Janča: „Cože?“
Píp: „Dáme ti sebou na cestu závin!“
Janča: „Cože!“
Píp: „Dáme ti sebou závin!“
Janča: „Co?“
Píp zvedla hlas: „ŠTRŮDL DOSTANEŠ!!!“
Ve Valmezu nás Janča opustila, poté, co jí Ondřejka dala ten štrůdl a my v klidu nasedli do vlaku. Kdybych řekla, že cesta probíhala v klidu, to bych lhala, vagón byl rozdělen na dvě části a samozřejmě většina děcek nechtěla sedět u pančelky a já to chápala, jeli tam vlakem ještě ňácí opilci, holky prej ze začátku s nima zpívaly, ale pak zas probíraly své oblíbené téma „kluci“ z čehož Andy byla trochu mimo, brečela a říkala, že bude od zítra lesba, když ji nikdo nechce, vlakem jedoucí vysokoškoláci z Ostravy se jí hned pohotově zeptali, proč až od zítra, tak ona že už od dneška a zase se vysmrkala do Marových kapesníčků, které ji mara pohotově hodil – jo, je to džentlmen. Vedle v té druhé půlce ti ožralové zpívaly a moji kluci včele s Duším si pouštěli „kazeťák na cédéčka“, ale když sem kolem procházela nevypadalo, že by to těm ožralům nějak vadilo. Ještě sem si říkala, že je divné, že jim průvodčí nic neřekne, že tam zpívají, lahváče v ruce – ale problémy nedělali, jen křičeli a tak, tak jsem to neřešila – jak taky :-)!!!
A jak tak jedem došel za mnou Hruší : „PAnčelko, já bych potřeboval vědět, jestli jsem v pátek kouřil, já si nic nepamatuju!“
Já říkám: „Jak to mám vědět, já už sem ti včera vyprávěla, jak to bylo a víc toho nevím!“
Hruší: „Ale paní učitelko, já bych vážně potřeboval vědět, jestli sem kouřil, já sem totiž sportovec, ještě nikdy sem nekouřil a tak bych potřeboval vědět jestli sem v pátek nekouřil, doufám, že sem nekouřil!“
A nás jak tam tak sedíme (já, Ondřejka, Pája a Marek) nenapadlo nic jiného než si z něho udělat srandu a tak sem začala:
„To radši nechtěj vědět, cos v pátek všechno vyváděl!“
„A jako co?“
„No, kouření to bylo ještě to nejmenší, ta tráva, to nic nebylo, ale pak ten striptýz u holek v pokoji, to taky bylo o ničem, ale cos dělat u toho táboráku, po každým ses tam válel...“
„Vážně, pančelko, já sem si říkal, že mám tu bundu nějak špinavou od hlíny.....“
„No, jo! Duška si otravoval, ale pak přišel ten vlčák, no to byla akce, proč si myslíš, že pak včera každýho očuchával, on tě hledal – tys byl s ním fakt dobrej!“
„Vážně pančelko, ale dneska už sem tam toho vlčáka neviděl......“
„No to se nediv, víš, ten guláš dneska...“
„Já sem si to myslel...“
„No, co tys ho tak unavil, že on vysílením zdechl!“
„Takže to sem musel bejt dobrej! A byl to pes nebo fenka?“
„Jak to mám vědět, to bys spíš měl vědět ty!!!“
No prostě jsme si tam bezvadně pokecali, jak to bylo opravdu s Hrušího kouřením to nevím, ale typovala bych, že nekouřil, aspoň nějak extra to z něj cítit nebylo – to bych si snad všimla, nevím.
Ale Hruší, si fotbalista, tož nekuř a nechlastej!!!
Hrušímu se historka natolik líbila, že jí pak, když sem šla na WC hned tlumočil Anne.
A tak vesele plynula cesta, blížilo se naše milované Brno, vystupujeme a začínají problémy, ožrala Drží Dušího pod krkem a nechce ho pustit z vlaku, tak tam vlítnu a ožralu chytnu, ať ho pustí, Duší vystoupí a ožrala se vrhá na Víťu, no to snad ne! Blíží se i Pája a tak ožrala začne křičet, co ho napadám a tak.....že su kráva! Stojíme na peróně a já počítám dětičky, ožrala se konečně z celou bandou vykymácí z vlaku, stoupne si taky na perón, ukazuje na mě a křičí: „Kráva je to!“
Duší se postaví taky proti němu a na celý nástupiště zařve: „Není! To je naše paní učitelka!“
Mohlo by to mít šťastnější konec?
Hurá jsme v Brně, teď už jen vana a postel.......
V úterý se dozvídám: „Tys byla někde ze svou třídou o víkendu?“
„Byla“
„A byli ste někde u Bystřice pod Hostýnem a vraceli ste se kolem deváté do Brna?“
„Vraceli“
„Tak to ste byli vy,a prej ste hráli na kytaru ňáký děsně sprostý písničky a jeden z vás byl pěkně ožralej!“
„Tak to nebyl a na kytaru sme nehráli, ale jela s náma ve vlaku jedna grupa, co tam chlastali lahváče a ožralí byli, ještě sem si říkala, že jim průvočí nic neřekne! Kdo to říkal?“
„Jeden náš známej, jel tím vlakem....“
No a přesně takto vznikají pomluvy, bejt tam ňákej pitomej důchodce, zjistí, že jsou 9.A z Kotlářský, protože ti mí troubové to mají napsaný na tom tričku, zavolá do školy a „průser“ je na světě a pak bych těžko vysvětlovala, že my sme byli všici střízliví a slušní........
Prosím, nepomlouvejte, pokud to nevíte na 100% radši to neříkejte, může to někomu šíleně ublížit!
Nedejte nikdy na nic, co vám někdo řekne, řiďte se spíš svým srdíčkem.
A víte, co je nejhorší, že někdo si myslí, že dělá dobrou věc a pak o vás roznáší úplně v dobrém takové hnusy až hrůza.......
Věřím, tomu, co cítím a když si nejsu jistá, tak se na to optám!!!
A ten, kdo věří pomluvám si nezaslouží být váš kamarád! A ten, kdo je opravdový kamarád, může slyšet kolem cokoliv a věří vám a kamarádem zůstane!!! Tolik rady do života!!!!
Díky, všem, co jste na nás mysleli!!!
Díky Velkému Šéfovi, že byl s náma, jeho Mamce a Donu Boskovi, že nad námi bděli.
Díky Peťovi, že nám půjčil chatu!
Díky Martinovi a Víťovi, které jsem prosila, aby na nás mysleli, že na nás mysleli!
Díky ČD, že nás zavezdli do Rožnova a zpět.
Díky MHD, že nás dopravilo k nádraží a zpět!
Díky Stibíkovi, že vzal auto, za nákup a za dopravu zavazadel.
Díky Janče, Onřejce, Kristýně za starost o kuchyň a že ste tu byly!
Díky Marovi za oheň, za bramboráky a žes tu byl!
Díky Bětce, Šárce, Jááně, Pájovi, Hance díky, že jste tu byli a za vše, co ste udělali !
Díky Juniorovi a 9.A, že ste nebyli horší, než ste byli!!!
Díky, že sme mohli být spolu........