Traktor jede po poli,
pejsek se v něm veze,
až ten traktor zastaví,
pejsek z něho sleze.

Kouří se mu z vejfuku
a nadělá moc hluku,
kočička se bojí,
proto v dáli stojí.

Až traktůrek zastaví,
kočička se pozdraví
pejskem, neb je kamarád
i on kočičku má rád.

Po kolejích jede vláček,
zpívá o něm malý ptáček,
písničku si zpívá,
chlapeček mám zívá

a zavírá malá očka,
básnička do zítřka počká.
Teď jdeme spát, krásné sny
postýlce se dobře spí.

Náš kocúrek z Brna,
běhá jako srna.
Na tvářičkách bílý fous,
jednu myšku právě kous.
Ta mu utekla do díry.
On si načesává kníry
a vrčí si pod fousy,
jak on myšku zardousí:
“Jen co zas vyleze ven,
zblajznu já ji jako křen!”
Myška ani nedýchá,
za myšákem pospíchá:
“Poraď, myšáku můj milý,
jak bychom kocúra přelstili!!!”

“Nevím, nevím milá myško,
kocúr už má prázdné bříško,
už si na nás brousí zuby.
Kudy utečeme, kudy???”
“Počkáme, však zdřímne chvíli,
potom vylezeme z díry.
Utečeme z domu pryč,
nevrátíme už se víc.
Najdeme si domov jiný,
tam, kde mají kočky líný.
Tady kocúr - čiperka,
skáče jako veverka.”
A tak myšky v krátké době,
díru opustily obě.
Kocúrek je nechal jít,
aspoň bude od nich klid!
Kocúrek si běhá dál,
má se u nás jako král.

Popeláři po ulici jedou,
popelnici nám vyvezou,
fujvěci si odvezou.
Popelnici vrátí nám,
proto tolik rád je mám.

Je jaro, zelené pole,
na něm tele, má hlavu dole,
Proč má tele hlavu dole?
Protože chce sežrat pole!!!
Sežrat pole, jarní trávu,
bučí volá mámu krávu.
Volá mámu: “Bů a bů!
Já tady samo nebudu!
Kde jsi moje mámo,
nechcu tu být samo!!!
Pasu se samo, stojím,
jak z kamene,
chtěl bych být s tebou,
pít z tvého vemene,
jak rádo bych sálo tvé mlíčko,
vrať se mi mámo,
má kravičko!!!”

Máma,
ta kráva,
v kravíně žalem bučí,
malým okénkem do pole čučí,
vidí tam v dáli svoje telátko,
velké tak asi jako párátko.
Máma má v očích slzy,
že tele nemá, tož to jí mrzí!!!
“Uteču z kravína, uteču ven,
Budu žít s telátkem život jak sen,
uteču do pole, uteču v les,
chci žít jen s telátkem, nechci žít bez.
Uteču z kravína, z té velké klece,
žít se svým telátkem, hřích není přece!!”

Utekla Stračka, utekla z kravína,
pase se s teletem, než uběhla vteřina.
“Máma se usměje na synka,
ten začne pít z vemínka.”
Už jsou zas u sebe, napořád spolu,
oba se pasou, mají hlavu dolů,
chcou být spolu jen,
žít život jak krásný sen!!!!

ROMANTICKÝ ZAJÍČEK

Romantický zajíček(9. a 10.3 1999)

Vůbec mi to nemyslí
a tak plácám nesmysly,
tož napíšu básničku
o jednom malém zajíčku,
o zajíčku či zajíčkovi?
Kdo vám dneska báseň poví,
tož napněte slechy:
Sedí zajíc na mezi, vybírá si blechy,
sklopí ucho, okem mrkne,
usměje se, na to brkne,
bříško hladí vesele:
“Přežral jsem se jetele,
to jsem neměl dělat, práce doma stojí,
Růža sama v noře - deset klacků kojí.”
Jen to zajíc dořekl, hned do pole letěl,
natrhat i pro Růžu ten výborný jetel.
Hurá už je ve dveřích – náruč plná žrádla,
Růža vidí dobrotu, štěstím na zem padla.
“Lásko, nehledej příčinu,
nesu ti dobrou svačinu,
letím světelnou rychlostí,
kde spí ty malé bytosti,
i když jsou zajíčkové malí,
možná by si jetel dali.”
Pak jednohlasně chrousty chroust,
chroustá Růža i každý mrňous,
všechny děti, ač ještě malí
do chroustání se rychle daly.
Hodinu na to, spát jdou do postele,
všici se tváří, tak divně kysele,
a jednohlasně praví: “My přežrali se jetele!”
“Chacha” ušklíb se otec vesele.
“Co šklebíš se můj Ušáku,
chceš hlavu mít ve svěráku?
Břicho mě bolí a v střevech křeče
jdu kakat, průjem už skoro teče.
Jo, čerstvý jetel, jo to je sviňa,
Ale nažrali jsme se prima.”
Ušáci malí dávno spí,
jen matka s otcem u nich bdí:
“Růžo uprostřed bídy, nepohody,
my dneska měli velké hody.
Lišek je vůkol plný les,
za humny štěká vzteklý pes
a my tu v naší noře
žijeme šťastně, spoře.”
Růža tiše poslouchá,
Slovům Ušáčka naslouchá:
“Žijeme chudě a žijeme v noře,
nikdy já nespatřím třpytit se moře….
Ale můj milý Ocásku,
Nezapomínej na lásku,
čím k čumáčku tvému mám blíž,
tím jsem zas bohatší, víš?”
Oba dva zajíci nehnutě sedí,
čumáčky u sebe, na hvězdy hledí,
oči jim bloudí po hvězdách na nebi
tlapička v tlapě pěkně si lebedí.
Ušima vnímají, co kolem se děje,
Do srdce padá jim nová naděje,
Odklízí ze srdcí starostí závěje,
Tu v jarním vánku srst se jim zachvěje,
A srdíčko v hrudníku slabounce tiká,
Tož to je přátelé pravá romantika.
Zapadá Měsíc za stromy v lese,
Růža se zimou trošinku třese.
“Nepůjdem drahá do hlouby v les?
Zjara je ještě studená mez.”
Povídá Ušáček a pohne okem,
na měkkém mechu jsou jedním skokem,
čumáčky u sebe a ještě blíž
“To, že tě miluju Růžo, to víš?”
Růža hned vytuší k čemu se chystá
“Láskou tvou Ušáčku, já jsem si jistá.”
Krátce po aktu na mechu,
Jsou oba v noře – ve svém pelechu,
Kde na ně deset dětiček čeká
a v jejich kožichu sem tam i blecha.
Ať jsou tam blechy, pavouci, švábi,
hlavně, že zajíčci mají se rádi.
Ať v lese jsou lišky, na poli kozy,
lásku dvou zajíčků nic neohrozí,
láska dvou zajíčků, ta nemá hranic,
láska se nemění nikdy a za nic.
Teď ještě pár poznámek:
nikdy, by mě nenapadlo, že napíšu románek.
Miluju drsňáky, před kterými se každý třese,
a ne romantickýho zajíce na mechu v lese,
tož buď už su blbá úplně,
nebo má na mě vliv úplněk.
Už jsem to napsala – tož je to tak,
nakonec zajíce přejede vlak,
zajíce přejede ta velká mašina
teď teprv balada konečně začíná.
Toto je realita – toto je svět,
život je jako uvadlý květ,
OK – tož beru tu mašinu zpět.
Zajíc neskončil pod vlakem,
Přežil, jak zázrakem. ***

Když ne v reálu, ať v básni je trochu lásky
a já už pomalu končím psát zkazky.

*** Kdo je slabší povahy a milovník sladkých románků, ten ať tento dodatek radši nečte.

Zajíc neskončil pod vlakem
přežil, jak zázrakem.
V vozíku bez nohy jezdí si po lese
a každá liška teď před ním třese se,
než by ho s vozíkem sežrat měla
tož to by za živa radši zplesnivěla.
Jo, tak to na světě už někdy chodí,
někdo žije v přepychu, někdo bez nohy.
Však tento hendikep – ta malá vada,
lásku nezmění, Růža má Ušáčka ráda,
stále se milujou a jsou veselí
a ještě žijou, pokud nezemřeli.

Méďa Béďa - medvěd malý,
celé léto on je zdravý,
po lese běhá, co má síly
a svaly na tlapách stále mu sílí,
běhá, skáče radostí,
div nezlomí si kosti.
Ale přišel listopad
a Béďu bacil napad,
napad ho zákeřně, napad ho ze zadu,
a chudák medvídek špatnou má náladu,
horký čaj, teploměr v podpaží,
snad si srst moc nespaří,
a prášky bere, co třetí hodinu,
to jsou ty chřipky na konci podzimu,
kašel má na prsou, u nosu sopel,
nemůže dopřát si ledovou koupel.
Když rtuť nadále nahoru leze,
tu otec medvídka na Motol veze,
Béďa čelo otírá – “Fuj, to je hic!”
A doktor stanoví: “ Má zápal plic!”
Béďa kouká jako tele,
když ho kladou do postele:
“Ty jedeš pryč, tatínku?
Tož pozdravuj maminku!”
Béďa má přitom v očičkách slzy,
Že syna zde nechal otce též mrzí:
“Béďo můj, rád tě mám!”
Medvídek v pokoji zůstává sám.

Na temné obloze mizí mraky
doma i maminka smutná je taky,
vzpomíná na synka v nemocnici,
když dává polívku pod poklici,
co tam papá ten můj chlapec,
až přijde musím buchty napéct.
Druhý den otec i matka,
vyhlídli kudma vede zkratka
a v nemocnici si to míří,
pod okny vrátnice se plíží.
“Dobrý den, doktore, co dělá syn,
chtěl sem se optat, zda vidět ho smím?”
Už se mu, pane medvěde, lépe daří,
ale ta teplota, rtuť skoro vaří!!!!
A málem bych zapomněl,
včera praskl teploměr!!!

Jen co teplota poleze dolů,
on navštíví snad brzo školu.
Však se běžte podívat,
uvidí vás jistě rád.
“Ahoj mami, ahoj tati,
už se mi čas tady krátí,
budu tu míň než-li včera.”
“To bych bez tebe nevěděla!
A co tady chlapče jíš
a zda-li v noci klidně spíš?”
“Je tu furt dietní strava,
žádný prase, žádná kráva,
a v noci nemohu spát,
jak jste mě sem mohli dát!!!
Ještě z oken fučí k tomu,
Mami, já chcu s váma domů!!!”

“Béďo, tu máš bylinky
od tetičky Mařenky,
je to šalvěj, jitrocel,
budeš silný jak ocel,
bylinky jsou zdravý,
navrátí ti zdraví.
Medvěd papal byliny,
teplota klesla během hodiny,
po týdnu už zas sílu měl,
že radostí písně pjel,
přišla máma, taky tata
a doma byl natotatat,
doma u své maminky
byl během vteřinky.
Teď papá stále vitamíny,
aby nemusel od maminy,
pořádně jí a taky spí,
že zdraví je cenné už ví!!!