Vše bylo skvěle naplánováno a domluveno, s dětmi jsme se setkaly na hlavňáku a naložily je s Velkou Medvědicí, Ucpanou Dýmkou, Zlomenou Vařečkou a Zvadlou Kopretinou do vlaku. Já, sám velký náčelník Tu? Tommahawk a zdravotnice Kulhavý Pták jsme se odebraly k našemu bílému Mustangovi. Vždy, když jsme jely na nějaký tábor, dělával nám mustang problémy, buď to byla spojka, nádrž, upadené kolo….., pro jistotu jsme nechaly ještě den před odjezdem mustanga vyšetřit, a podstoupil tak operaci: výměnu výfuku, filtru, svíček a kdoví čeho ještě…….. Aláh buď s námi, vlastně teď už jen a jen Manitů!!! Jen co ohnivý oř=vlak odjel ještě na peronu jsme se seslekly ze svých indiánských hábitků a šly dokoupit do teska co chybělo, potom menší zastávka v Žabinách, kde jsme naložily šamanský oděv, maso na neděli…… a hurá na tábor. Cesta probíhala bez problému a zaskládaný Ptáček na předním sedadle ani nepíp.
Poslední odbočka, Moravský Krumlov, a už mustang cválá po polní cestě, sama jama, pokácené dřevo na cestě a najednou slyším divný zvuk:
„Ptáčku, slyšíš to taky?“
„To sme někde vzaly ňákou větev!“
„Ale já žádnou nevidím!!!“
A hlavou mi bleskla myšlenka, že by …………
Mustanga sme zaparkovaly před kuchyň, aby se nám lépe nosili věci…., vylezu a co to nevidím, levá zadní noha mustanga je zraněna, vidím, že amputace bude nutná, píchly sme! Jen co já a Píp jsme vyskládaly věci z auta, sám velký Indián Vít Dlapka už leží pod mustangem, vypadá, že podobná zranění již léčil – ovšem né na tak staré popelnici, jako je náš mustang! První fáze skončla nezdarem, hever, který naše „šáde einhunderfajf“ roku výroby 79, měla nešel nastavit, protože se ji drolil rezavý podvozek, velký léčitel Vítek si však věděl rady a použil zvedák ze své feldy. Vše vypadalo, že je na správné cestě, bohužel, popelnice není mladice a jeden zarezlý šroub pokazil Vítkovu snahu o amputaci, takže jí jen šroubky našplíchal – snad časem povolí a udělal nám „pápá lálá“ a už byl pryč!
Děti se ubytovávaly v tee-pee a byla pohoda, všici netrpělivě očekávaly příjezd bledých tváří a jejich poselství. V podvečer přijeli 3 bílí muži, přišli v míru s melounem a heverem, šroubeček povolil – hurá! Bílí muži Pája, Stibík a Calda se nejprve ostýchali a děvčata si jen fotili, ale pak začali i komunikovat, nadšen byl místní krajinou zvlášť Calda, postavil si stan a lákal do něj děvčata, všechny – skoro všechny jsme odolaly, ovšem byla mezi náma jedna – taká vlezlá vtěrka – Růžena, která bez pozvání se Caldovi do stanu nastěhovala…….
Potvory! My všechny hezky v kuchyni, doutníčky, fernet a dobrá nálada, jen jediná Růžena dává přednost sexu! Však se jí to taky nevyplatilo, ale o tom až později.
Calda, chudák, byl z Růženiné návštěvy tak rozhozený, že to pomalu ani nerozchodil. Jen co došel fernet a druhá ranní, dostříhali jsme zvířátka na ranní rozcvičku a odebrali se spinkat, jen Calda usínal s obavou, že ho někdo zas v noci navštíví. (Samozřejmě, že Růženu hned vyhodil, slušně vychovaný kluk – má jen hubu plnou pozvánek na krásnou noc ve stanu, ale ve skutečnosti je to slušňák a klaďas!!!) Obava byla na místě – návštěva přišla, ale byl to Stibik, kterého ze spaní pod širým nebem přilákal do Caldova stanu ranní déšť!
Teď ovšem nevím, co by bylo lepší Růžena or Stibik???? No, mě stačily v kuchyni kamna – člověk se mohl přitulit – zahřály, zbytečně nic moc nenamluvily a byly kouzelně rozpálené!!!
Rozcvička, du s Terezkou – Zvadlá Kopretina chystat rozcvičku, rozhazujeme lístečky se zvířátky do travy…. (upozorňuji, že tuto historku bych sama jistě ráda vynechala, ale bohužel, všichni z ní byli nadšeni a tak sem se rozhodla se jednou taky strapnit – no nejsu tak dokonalá): A tak si tak vesele rozhazujeme ty lístečky a najednou Terka:
„Bohčo, dívej srna!“
„Gde?“
„Támhle dívej!“
„A nejni to zajíc? Já nic nevidím!“ Srna velká jako prase skáče dva metry nad zemí asi 30 metrů od nás a Bohča nic.
„Koukni se teď skáče ve vodě!“
„Gde?“
„Támhle před náma!!! A koukej má tam ještě dvě malé, vidíš???“
„Jo něco se tam hejbe, ale že by to byla srna?“
A tak se celý tábor bavil, jak su slepá, ale ono se jim to řekne, když si člověk nechá optiku někde u spacáku……. Určitě, kdybych měla brejle, tak bych vše viděla……
Ráno bledé tváře vzali do Krumlova nafouknout rezervu a podívat se jestli tam není ňáká mototechna a vzali s sebou Ptáčka na svatbu. Náš oficiální zdravotník Kulhavý Pták a neoficiální Šéfkuchař v jedné osobě měla totiž ještě akci – zpívat na ňáké svatbě. Mototechnu nevyřídili, nafoukli jen rezervu a dali ju zas jako rezervu, zato všímaví hoši dovezli pro Velkou Medvědici Tescoma-hrneček, protože ona si ho zapomněla doma. Byla nadšena! Ale rozbité kolečko si vzali Ondřejčini rodiče (Ptáčkovi rodiče) – že problém s mustangovou končetinou vyřeší a zkusí to někde naprotektorovat or jak se té procedůře říká!
Děti mezitím foukaly prapodivné tvary na trička. Pak jsme ještě zneužili bílé muže Páju a Caldu, aby nám dojeli na hřbitov do Rokytné natankovat pitnou H2O (ptáte se proč sme je zneužívali tímto směrem? Protože prostě ty 50litrové kanystry se nám jemným dívkám přece jen blbě nosily, ještě sem zapomněla poznamenat, že včera nám je sem – všechny 3 dovezl Vítek – zlatej hoch). Mezitím, co Pája s Caldou tankovali, Stibík – úchyl starej – běhal po táboře se svým digitálním foťákem a fotil holčičky tak intenzívně a usilovně, až si vybil baterky!!! Dovezli vodu a udělali „Pápá lálá“ a nasedli do modré fabky a byli pryč – hoši děkujem, hoši děkujem!
Na oběd byla mňamky mňamky rýžová kaše s rozinkama a oříškama a polívka z kolena (baby jedny uklízivý, to vám nezapomenu – já sem dělala polívku, božký pokrm z vepřového kolena a protože sem všechno maso do polévky neobrala, schovala, ale opravdu schovala sem si kost s tím masem v kuchyni na stůl pod hrnec, aby na to nelezly muchy, ty potvory! Jenže, ta kaše byla opravdu vynikající – to zabodovala Lída - Velká Medvědice, je vidět že krmit doma 5 chlapů na ní pozitivní následky zanechalo! A tak sem se prostě tak nacpala, že sem si obírání kolínka nechala na odpoledne. Teď předbíhám události, ale musím! Když se odpoledne Ondřejka vrátila ze svatby se svoji exkolegyní Kristýnou – později přezdívanou Max (která měla v práci nucenou dovolenou), začly aktivně uklízet kuchyň, a během toho co já plnila svůj pedagogický dozor v nedaleké řece Rokytné pod heslem „buď vděčná za každý den, co se ještě koupat můžeš!“ (však v pondělí sem se taky koupala naposled – pak byly jatka!). No a tak během toho, co já hlídala ty smrady ve vodě, ty dvě „uklízečky“ mi vyhodily koleno do odpadové jámy – prosím zachovejte teď 2 minuty ticha. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 113, 114, 115, 116, 117, 118, 119, 120)
Takže po obědě byl polední klid, pak přijeli „ptáčkovi“ kolečko neopravili, protože, prý už to nejde, je moc death a nový se už nedělají: je to 13 a teď už se dělají jen 14 or opačně. Naštěstí tatínek měl jedno doma pro pro strýčka Příhodu, ale protože strýček zatím kolečko nepotřeboval a tak mi spolu s tím píchlým kolečkem dovezl i kolečko strýčkovo, od té doby sem měla o kolečko navíc, co přišlo všem najednou děsně ftipné. Doufám, že ho od té doby strýček Příhoda nepotřeboval! Pan „ptáček“ – Ondřejky tatínek mi i zdravé kolečko nasadil a tak hned byl důvod večer k oslavě, ještěže Ondřejka s Kristýnou dovezly „feryho“ (ferneta).
Pak bylo odpoledne to koupání a ty dvě uklízely jak zjednané, po té se hrála první etapovka pod pracovním názvem „pět stanovišť“ , kterou sem sama vymyslela, radši ju tu nebudu popisovat, jelikož mi trvalo sto let než sem to vymyslela, dalších sto let než to pochopila já a dalších sto let než sem to vysvětlila radě starších – a to nemluvím jak dlouho to trvalo, než to pochopily naše zlatíčka děti (ani nevypadám tak stará co?). Po té co sem to asi 5 krát zopakovala začly děti pomalu tušit „vo co gou“, ale ve finiši hra měla dokonalý úspěch – no, su dobrá, co k tomu dodat! Večer byl táboráček, dobré špekáčky, prostě labůžo a než naše pusinky usnuly daly sme jim etapovku 2, pracovní název „běhání za textem“, bojovaly jak vo život, některé dokonale, například Didy asi 4krát za sebou zakopla o tu stejnou lavičku! Po hře se Indiánky odebraly do svých tee-pee, které se v tu ránu rozzářily jako velké lampiónky. Tož to byla romantika jako prase, ještě toho chlapa! Ale ani na to sme nemusely čekat dlouho, protože se blížila neděle, ani my jsme dopředu netušily, že jich tu bude víc, ale nebudu předbíhat (jen snad poznamenám, všici co přijeli, byli svým způsobem zadaní, ovšem to není tělesná vada a zneužily sme je na co se dalo a na co se nechali).
Po večerním zasedání rady starších u rodiného krbu v kuchyni, při léčivém fernetu citrus i normal a při dýmce míru značky CAMEL, jsme se odebraly, spinkat. Co odebraly, oni se odebraly, já spala v kuchyni tak nebylo kam sem odebírat, snad jen se na „bejdžor“ vyčůrat. (vysvětlifka: bejdžor=záchod, ze startreku, protože Bejdžorani každou válku totálně „prosrali“)
Tím ovšem noc neskončila, večer sme totiž čekaly Janu Pšolkovou se svým přítelem na motorce, věděly o tom i děti, a protože nám Jana nenapsala, že nepřijedou, měly sme o ně trochu strach (no, já se docela bála, že přijedou v noci a udělají bububu, protože Jana měla takové nápady, i když sem ji vysvětlovala, že mají dojet v míru!) najednou slyším asi tak o půl třetí v noci mluvit ze křoví chlapský hlas, vzbudím se, napadlo mě, že přijeli, poslouchám, nic neslyším, tak se uklidním, že se mi to zdálo, v tom ke mně dojde hlídka (pro ty co s náma nebyli, kuchyň sice byla kryta vrchem, ale dole asi metr a půl plachta nebyla, takže kuchyň byla vidět z venku ideálně, protože se tam ještě k tomu všemu nechávalo hořet „věčné světlo“) A tak sem se pomalu uklidňovala, že se mi to opravdu jen zdálo, v tom ale hlídka zpozorovala, že se hejbu, tak došly za mnou:
„Bohčo, slyšelas to?“
Hned mi bylo jasné, že se mi to nezdálo, ale zachovala sem chladnou hlavu, vysvětlila holkám, že hlasy se v noci nesou daleko, a že i když se jim zdálo, že hlas mluvil vedle kuchyně ve křoví tak to nejspíš bylo někde na cestě, protože v těch kopřivách za tee-pee by stejně nikdo klidně nemluvit, ale řval jak tígr. Snad to pochopily, ale já potřebovala na bejdžor, jak se nikdy v noci nebojím a spíš se těším, že potkám úchyláka, který by mě špatně přepadl a dobře znásilnil a o tomto tématu ráda laškuju, bála sem se jak sviňa, a vám se přiznat můžu, ale v jednu chvilu sem začla přemýšlet i o tom, že nepudu až na bejdžor a vypustím to někde ve křoví, ale vzhledem k mému pedagogickému imiči a kráse latrýny, jsem uznala že bude výchovnější i pohodlnější tekutinu vyložit až na latrýně, a tak drsňačka Bohča na tu latrýnu došla a nic, žádnej úchyl.
Ale možná tam byl, jen sem se mu nelíbila! I když sem byla Velký Náčelník, přesto jsem byla terčem veškerého posměchu. Ale vůbec mi to nevadilo, aspoň byly rádi, že mě tam mají! Například, když v sobotu odpoledne každé dítě i vedoucí nalezla na své těle aspoň tak dvě tři klíšťata, začla sem mít opravdu pomalu komplexy, že o mě ani to klíště nemá zájem, a tak pokaždé, když po někom lezla ňáká taková ta přírodní havěť a začal si stěžovat, že po něm leze mravenec nebo podobně byla oblíbená hláška: „Co by za to dala Bohča, kdyby po ní lezlo aspoň klíště!“ A furt nic (až ve středu! Dočkala sem se!)
Asi o dvě hodiny později byla na hlídce Velká Medvědice, srny štěkaly jak na lesy, až se Lída o mne bála a tak abychom na to byly dvě šla si pro jistotu stoupnout do kuchyně, vážně to byl rachot jako když vraždíte krávu! Ale v pohodě, za chvilu to přestalo a my mohly ještě asi 2 hodinky spinkat!
Po rozcvičce snídaně, po snídani povídání a potom hurá na dřevo, a všichni netrpělivě očekávaly na 11.hodinu mši svatou. Jelikož v 10:59 mi došla tato sms:
„Nestihnu to, prijedu ve 12“
hned jsme odpověděly – já a Ucpaná Dýmka (z mého alkáče „olvejs“ bez 4 na klavesnici):
„DYK ZA ZPRAVU, JESTE CHVYLU TO BEZ TEBE VYDRZYME, TU MSU BYSME MOZNA SAMY ZVLADLY, ALE ZNAME LEPSY DUVODY K EXKOMUNYKACY. PAPA!“
rychle sme ale pochopily, že musíme vymyslet alternativní program. Večer měla být recitační soutěž a tak sme dětičkám rozdaly básničky a děti nacvičovaly – my taky! Kuchyň smažila řízečky. A něco po čtvrt na jednu pan ředitel a pan farář v jedné osobě – náš bílý bratr Otec Martin dojel v novém stříbrném jarýsku, dovezl nám buchty a nezapomněl taky na meloun (nevím co ti chlapi mají s těma melounama, ale hoši děkujem, oba byly výborné). Jen co začal v naší „katedrále“ pod širým nebem rozdělovat čtení, začalo pršet. A chčilo a chčilo, že sme uznali za nutné nedělní obřad přesunout „pod střechu“ – k tomuto účelu sme použili naši „zasedačku“ aneb oficiálně „sněmovní tee-pee“. Obětní stůl tvořily dvě stoličky made in Vítek, pan farář seděl na zemi, prostě bomba! Dokonalé indiánské kázání myslím zaujmulo i nevěřící (a my sme ho motivačně, potom během tábora několikrát zopakovali, jo stopy sou stopy!!!) Mše se účastnili i dvoji rodiče od Zdíši z Prace, ti nám dovezli přepravku ovoce a zapomněli si přepravku odvézt, tímto bych jim chtěla poděkovat, a rodiče od Verunky ze Zábřeha, o těch se zmíním ještě časem.
Oběd byl výborný, náš bílý bratr Otec Martin si opět se mnou a Ucpanou Dýmkou nechtěl povídat, že by si vzpomněl, jak s náma čekal u upadeného kolečka u auta na Vidči v červenci 2000? Možná situace, že jsme obědvaly z jednoho talíře a na píchlém kolečku mu to trošku připomněla tuto událost, on použil jako jídelní stůl střechu našeho mustanga, což jistě uvidíte na fotkách. Zapomněla sem ještě včera napsat, že večer když pan „Ptáček“ mustangovi namontoval to levé zadní kolečko, nezkoušela sem mustanga nastartovat. A když jsem to večer zkoušela ani neškytl, sviňa to je – ne mustang. To byl taky důvod, proč tento ohnivý ohř parkoval stále před kuchyní uprostřed romantické idylky. Však bílý bratr Otec Martin slíbil, že se na startování podívá, ale až po té, co ho jako skoro každého chlapa zneužijem na nošení vody, voda došla a nebylo už v čem umývat nádobí. A tak hned v poledním klidu sem se já někdy též intimně přezdívaný Rambo dvě vydala s bílým bratrem Otcem Martinem natankovat pitnou vodu ze hřbitova. Zmíním ještě jednu malou skutečnost, že aktivní bílý bratr Otec Martin chtěl pomoci a vybral od dětí napsané pohledy z tábora se slibem, že je vyhodí do schránky, bonznu to na něho – nevyhodil, během toho, co já plnila petlahve, běhal po dědině a scháněl schránku, ňáká baba se na něho usmála, on na ňu a ona mu tvrdila, že tu schránka není, ale že to zítra zaveze do města – takže kdyby ty pohledy nedošly, víte proč (mimochodem schránka v dědině je, beztak baba si chtěla počíst!!!). Jo jo, sou ti chlapi dneska tak naivní or důvěřiví…….. Nic ve zlém!!!
Natočili sme těch asi 200litrů (3x50 + petlahve) a hurá do tábora, přebrodit brod, no žádný labůžo to zas nebylo!!! I když s Martinem bych dělala cokoli ráda!!! Když sme takhle vyndavali tu jednu padesátku z auta Martin povídá:
„Ale víš o tom, že můžeš nosit jen 15 kilo?“
„Ne, ale v tom případě si ty dobrej, když ty neseš těch zbývajících 35 kilo!“
Bylo vidět, že mu to zalichotilo, vyhrnul si kalhoty a přenášel kanystry jak tígr!
No a aby zbytečně neodpočíval, hned jsme se chtěli pustit do mustanga, proč teda nechce startovat, když má startér nový, svíčky nový……
Ovšem byl tam ještě tatínek od Verunky, podíval se znaleckým okem, odšrouboval hlavu nad svíčkama, chtěl podat hadr, cosi otřel a najednou mustang startoval, na otázku, co tomu bylo řekl, že „zasranej rozdělovač“ nebo co (to slovo zasranej použil určitě, to druhé už si nepamatuju, ale to vůbec nevadí, mustang statoval!) A tak za přihlížení celého tábora jsem odcouvala až na konec tábora, aby mustang nehyzdil celkový dojem. Zaparkoval sem ovšem zas tak šikovně, že nešly radě starších zavírat chlopně, ale stejně nebylo třeba je zavírat, protože už nepršelo. Po poledním klidu se šlo do vody – jen dobrovolníci a pak na etapovku 3 – „hledání zajatců“, chtěly sme ukecat našeho bílého bratra Otce Martina, aby dělal bonuszajatce, ale odmítl, ba naopak nechápal, jak můžeme bezbranné děti přivázat ke stromu, že po nich polezou mravenci a oni se nebudou moct ani poškrabat! Skryté nadšení pana ředitele pro kouzelnou hru jsme ignorovaly a smířily se s tím, že nebude bonus (původně sme chtěly jako bonus Stolku, ale tvrdil, že v nedělu nedojede – on už jednou u kůlu na našom táboře byl). Tuto hru musím vysvětlit celou protože má vliv na další události. Hra spočívala v tom, že z každého kmene (děti byly rozděleny na 3 kmeny: vlci, jestřábi a vydry) vybraly jednoho, zatím netušily za jakým účelem. Tyto tři jednotlivce jsme přivázali v „lese“ – byla to spíš špatná imitace lesa, ale nic lepšího sme v okolí opravdu nenašly. Tam sme zajatce opravdu „drsňácky“ svázaly a daly jim roubík do úst (samozřejmě Ucpaná Dýmka je z povzdálí hlídala – nejsu debil, abych přivázala děti v lese a nechala je tam, pane řediteli, tak co - bylo to opravdu tak hrozné být u stromu??? Asi si neměl svůj den, i chlapy mají své dny, však já taky krámy dostala potom v pondělí, já to chápu!). Pak sem šla do tábora a motivovala děti, že je přepadli zlí a sebrali jim zajatce, úkolem každého kmenu bylo osvobodit zajatce – pouze svého a doběhnout do tábora, s tím, že jsem je ještě upozornila, že takový zajatý Indián kolikrát může zaslechnout zajímavé věci. Zajatí Indiáni v okamžiku, kdy sem je přivazovala dostaly informaci, že sou zajatí a v zajetí vyslechly, že nad tůňkou v nějakém atypickém místě je umístěna zpráva a že ji musí najít. Mezitím, co kmeny hledaly zajatce, já musela upevnit atypické zprávy. Vypadalo to tak, že se do balónku nacpala zpráva a pak se balónek nafoukl, zavázal a pověsil na strom nad tůňkou, Ondřejka – Kulhavý Pták se mi snažila nafouknout taky jeden balonek, holka se u toho spotila jak u porodu, to má z toho kouří slimky a je jí to „platprtný“ Kamel je kamel!!! Tak já dofoukla ty další dva a šly sme to věšet na strom. Já, Pták a Hanička Kutil – Zlomená Vařečka, oni byly doprovod a já Big Rambo Spajdrmen, bohužel sem si vybrala tu horší cestu po skále, no popisovat detaily nebudu, chyby byla buď ve skále nebo v mých rukách, prostě sem padala do Rokytné. Avšak zdůrazním tento kouzelný okamžik, kdy sem byla čelem ke stěně a zádami k vodě, během pádu sem se nejen stihla otočit o 180°, ale i jednou rukou chytnout optiku, aby mi neuplavala. Nic se mi nestalo – Rambo je nezničitelný, ovšem koleno sem si trošku odřela, ta voda zas nebyla tak hluboká – asi 50 čísel. No, zjistila sem, že Spajdrmen není moje parketa a zůstanu u Ramba. Z druhé strany sem skálu zvládla bez problémů a balónky umístila. Dětičky balónky našly, propíchly or odvázaly a dočetly se, že dnes večer bude Šamanská noc.
Tak se šlo na dřevo a chystal se oheň a všici očekávaly úplněk se Šamanskou nocí, to ale ještě chudáci netušily, co se na ně chystá…….
Jen bych se zmínila o hlavních aktérkách akcí s Růženou, byly to kulhavý Pták a Ucpaná Dýmka které se už od rána těšily, že Růženu dají Hobzíkovi do spacáku. (Možná su bonzačka, ale ony jsou na svou práci patřičně hrdé), již za šera sledovaly každý Martinův pohyb, ale on jako kdyby něco tušil, stále byl svému stanu nablízku, že se tam děvčata ne a ne dostat!
Pak byla Šamanská noc, společně všici u ohně, malování válečnýma barvama a slavná řeč, na kterou su hrdá, proto ji sem zkopnu:
Slavnostní oheň
Já, velký náčelník Tu? Tommahawk jsem byl pověřen od Manitua, abych vám přinesl toto poselství, my rudí bratři a pár našich bílých přátel toužíme po míru, chceme žít v klidu na našich pastvinách. Přišli, ale přes velkou louži jiní běloši, kteří touží po naší půdě, po našich pastvinách a slovo mír a přátelství pro ně nemá význam. Manitou nás žádá: Bojujte o svou půdu, abyste potom mohli žít v klidu ve svých vesnicích, nenechte si půdu vzít!
Válečná sekera byla vykopána!!!! Nebudeme nečinně přihlížet, jak zlé bledá tváře vraždí naše bratry a tiše čekat až přijde řada na nás!!!
Proto dnes naše tváře budou snad již naposled slavnostně označeny válečnými barvami, v tichosti přijměte tyto symboly:
•Nejprve barva žlutá, barva Slunce, které nám svítí nad hlavou, Slunce, které nedělá rozdíly mezi rudými a bílými, Slunce, které dává světlo a teplo.
•Barva rudá, barva, která symbolizuje krev, krev která musela být prolita, abychom my mohli žít.
•Barva modrá, barva čistoty, barva kterou mají oblaka, barva, kterou má voda. Voda, kdo do ní vstoupí umyje se a je čistý!
•Barva hnědá, barva půdy, ze které roste všechno živé, hnědá je barva života, Vše pochází z půdy – z hlíny, a po ukončení svého úkolu se opět do půdy vrací, aby předalo život dál, tak jako naše tělo se jednou vrátí do naši půdy a dá život našim dětem a vnukům.
•Barva zelená, barva naděje. Zelené jsou pastvy kolem, zelená barva trávy, první jarní ratolesti, barva oázy v poušti, kéž v našich srdcích vyraší zelená ratolest našeho vítězství. Howang.
(Postupně náčelník maže válečnými barvami tváře svých bojovníků)
Mělo to jen asi jednu chybu, že sem si za tmy spletla modrou se zelenou, ale děti si toho samozřejmě u ohně všimly a pak ještě protože sem nemohla sehnat hnědou potravinářskou barvu, tak byla místo hnědé oranžová. Jinak dokonalost sama. Nutno možná ještě podotknout, že jsem úmyslně vybrala barvy potravinářské – jako barvy neškodné a ty sem pak zkombinovala s teskokrémem na ruce. Detail je v tom, že potravinářské barvy barví hlavně potraviny, maso je taky potraviny a tak ty barvičky držely na tvářích jak klíště! Po slavnostním obřadu, se zpívalo a brzy Ondřejce přebral kytaru náš bílý bratr Otec Martin, aspoň že bavil děti, když se nebavil s nama!
Viděla sem, že se děje něco v kuchyni, a tak sem se tam vydala to zkontrolovat a kdo tam nebyl – Stolka. S jakou radostí jsem toto milého človíčka objala, dokonce s mě nevlastní jemností, protože sem ho nechtěla umazat od barviček, tak jsem se držela zkrátka a žádné velké tulituli nebylo. To mu však za chvilku vynahradila Ondřejka, která došla a olízala ho ze všech stran tak dokonale, že nebylo poznat jestli mu uši rudnou dojetím či válečnou barvou. Chudák Jana – Ucpaná Dýmka, ta musela tulituli odložit, protože v Šamanském oděvu to bylo prakticky nemožné. (Však ona si to potom vynahradila, Stolka večer zkontroloval mezivrstvy a modré kalhotky pod hábitem rohatého Šamana.) Ale to zas předbíhám události, já jen stihla Janče pošeptat, že Stolka je tu a že deme přeparkovat.
Ovšem přeparkování nebylo zdaleka tak jednoduché jak se zdálo. V brodu bylo dobrých 70čísel vody a to by jeho teréní favorit nezvládl, takže sme museli objet asi 8 km dlouhý úsek přes Moravský Krumlov, tož sem dělala navigátora – s úspěchem! Jen sem se sebe lekla ve zpětném zrcátku, vypadala sem kouzelně, Velký Náčelník pomalovaný válečnýma barvama a vedle běloch pomalován tak, jak kdyby se po něm válely čtyři Indiánky – to byla snad první chvíle v životě, kdy sem toužila, aby nás stopli poliši, nestopli. Dojely sme do tábora, zaparkoval čumáčkem k mé popelnici, aby autíčka mohly dělat večer tulituli.
Jen co sme vysedly potkali sme Terku – Zvadlou Kopretinu, ona už znala ústně historky se Stolkou, takže když sem se snažila je slušně a efektivně představit, ukončila tu suchárnu slovy:
„To je ten farář, co s váma chlastá?“
Petrovi se ta reakce natolik líbila a překvapila ho, že ju večer při radě starších vykládal i ostatním, Ondřejka hned zareagovala:
„Ano, chlastá a spí!“ (narážka na fotky s Dámské jízdy se Stibikem z března2003)
Postupem času děti dojídaly poslední bramboráčky a ukládaly se ke spánku, a naše intrikánky, celé nadržené, víc jak Růža, stále sledovaly Martina a jeho stan, bez úspěchu, jako kdyby něco tušil!!!
Zasedala rada starších, jen pan ředitel zůstal stát, ferneta se napil jen ze zdravotních důvodů, prý na ty bramboráčky, že teda nemáme gambáče…. Doutníček odmítl a to sme měli cherry s dřevěným náhubkem. No nebyl ve formě, omluvil se a odebral se do stanu, Stolka mu slíbil, že přijde za ním. Intrikánky pochopily, že třeba se ještě dočkají….. (možná se jenom šetřil na dámskou společnost, aby měl dost síly).
A tak se v debatách u ohně pokračovalo a pokračovalo a ani na velblouda sme nezapomněli, jenže poté co Stolka usnul na karimámě u ohně, bylo zřejmé, že již do stanu za spolubratrem nedorazí, což viditelně udělalo radost našim intrikánkám a šly zneužít situace. Nemohu vám tuto akci plně popsat, jelikož jsem se od této akce jasně distancovala (jim se to Martin otravuje, ale já pak s nim budu muset vycházet celý rok a šéf je šéf…..). No a tak chňaply Růžu a kouzelně, prý, ji naaranžovaly Hobzíkovy do stanu, nožku, prý měla svůdně přes něho přehozenou…., no nejedna z nás jí to záviděla………
Stolkovi jsme ustlaly u ohniště, vypadal docela death, takže sem mu i polštářek půjčila.
A byla noc……
Hned, co sme rozhodily rozcvičku, šla Terka vyfotit Hobzíka jak spí s Růžou, bohužel už byl vzhůru, takže fotka se nekonala. Chtěla sem si trochu u pana ředitele šplhnout a tak sem se mu snažila vysvětlit, že Růža je trochu do větru a že když vidí chlapa, tak se neudrží…., Martin nás ujistil, že už nikoho nebude obtěžovat, udělal nám „pápá lálá“ a odjel.
Hned potom co odjel jsme vlezly k němu do tee-pee, a pochopily sme, proč Martin říkal, že už Růža nikoho oběžovat nebude, oběsil ji – a to si říká kněz!!!! Hamba!!! Ovšem, my s pomocí Manitoua, ji opět přivedly k životu – prostě sme ju vzkřísily z mrtvých, je to tak divné? Ale to už bylo v době, kdy nás přišly navštívit mé dvé kolegyně pančelky Lenka a Daniela. Zase předbíhám, vzkříšení proběhlo až po témátku, témátko bylo zaměřeno na rodinu – kmen, aby na to mohla navazovat etapovka. Povídaly sme si o tom, kde je člověk doma, doma je tam, kde je mu dobře, kde má svůj hrneček, svůj polštář……. A najednou sem si při čtení této pasáže vzpomněla, kde je můj polštářek, a víte kde byl, kdo pozorně čte, ví že ještě touto dobou spal můj polštářek se Stolkou ve spacáku.
Ale dopoledne bylo v plném proudu, děti plnily čtvrtý úkol etapovky, chýšku ke ztišení Indiána. Já, Pták a již probuzený Stolka jsme se odebrali provětrat mustanga do Alberta. Nakoupili jsme vše potřebné, a protože sme se nemohli dohodnout kterého ferneta koupit koupili sme normal, citrus i oranž, však byly dobré!!! Po návratu sem já Rambo dvě ještě se Stolkou nanosili trochu vody, zde jsme naši oblíbenou památnou větu z řeky „už mám nahozený podvozek“ obohatily i o další větu z automobilového prostředí „slečno a nepotřebujete vystříkat dutiny?“ Ovšem stále to nemá na naše heslo: „Ani pohyb na zdravém vzduchu nenahradí pohyb na zdravém těle!“ (ovšem šlo jen o teoretické úvahy, bohužel či bohudík??!!) Byl oběd, tradičně koupání, potom bodování chýšek, no pak přišly ty krámy, no a děti zas dělaly dřevo, táborák…., hrály s ufem a už byl zas večer, válečná porada v kuchyni, to konečně Ucpaná Dýmka pochopila, že něco pravdy bude na tom, že u kamen je teplo a tož udržovala rodinný krb kuchyně se mnou, nocí v kuchyni nepohrdl ani Stolka. Lákaly sme i další, ovšem Ondřejka nechtěla opustit své letiště a byla na Janu proto docela nevrlá, mlela pak ráno něco s Kristýnou o zimě, ale co ta má co vykládat, ta spala na prkně a byla redy! Jo jo, copak Kristýna a prkno, dodnes nechápeme co ju na tvrdým prkně tak iritovalo, možná to, že bylo tvrdý……
Ještě si dovolím jednu poznámku, Janča má takovou blbou vlastnost, vždy když si stěhuje někam spacák ztratí si jednu ponožku a pak má traumata, že jí bude na jednu nohu zima, ještě, že náčelník je na takové věci připravený, a tak teď už svým hnědým fusaklím, co sem jí půjčovala říkám intimně jančiny-šamanské fusky!
No a to už tu bylo zase skoro ráno než sme zalehli…….
Jak sme pěkně už zrána přečůraly děti. Každé ráno chodily jako na rozcvičku lovit zvířátka za brod a najednou dnes je měly až na louce dřev, to sme se bavily, jak prvně běžely vodou a zjistily, že tam nic není….. ale vše dobře dopadlo. Po snídani, po témátku o bílých bratrech, jsme se vydaly do města bílích mužů, samozřejmě ještě se šlo na dřevo, ale to bych musela vkládat za každou druhou větou, protože na dřevo se chodilo furt. No tak se šlo na výlet. Teda oni šly, takže dnes toho asi moc nepopíšu, protože sem měla poněkud oddělený program. Nejprve sem s churavým Stolkou tahala zase 200litrů vody, pohada ne??? Pak sem se slušně oblekla a jela za nima do Krumlova. Stolka nám hlídal tábor. Vítek sice tvrdil, že to vždycky nechá na Panně Marii a ta to pohlídá, né že bych ji nevěřila, ale přišlo by mi to takové zbytečné využívání nadpřirozených sil, prostě mi to přišlo jako když položíš na chodník pětikilo a řekneš Pane Ježíši, teď hlídej, já du támhle na pivo!!! Prostě mi ti nesedlo a tak Peťa hlídal. Jen co sem se mustangem řítila ulicemi Krumlova, zvonil mi mobílek, že Rada starších má zasedání v hospůdce za gymnáziem a že to určitě nandu! Nemyslete si, že nechaly děti někde napospas obchodům a samy šly chlastat, no šly, ale děti měly připravenou další etapovku a to „na výzvědách v městě bledých tváří“, nachystala sem jim takovej kouzelnej dotazníček s asi 22 otázkama typu, kdo je starosta, od kdy je, za jakou stranu, kdy a kde se narodil, koho je kostel tam a koho onde, a co dřív bylo na místě dnešní radnice……….. A děti zjišťovaly a baby jedny šly chlastat, no přijdu tam a všichni mimo Haničky měly toho škopka v ruce,
„A co si dáte vy?“ hned se ptala číšnice.
Já se podívala na tu orosenou sklenici Hostanu, na ty klíčky od mustanga v ruce, zaslintala a řekla:
„A točenou kofolu máte?“
Neměli, tož sem se smířila s ňákou černou zonkou, nejsme přece rasisti! Tož pokecaly sme, a vydaly se do cukrárny, tož to bylo labůžo, i Stolkovi sme koupily zákuseček a želvičky, ty on rád (opět narážka na březnovou akci, kdy sem mu malovala želvičku na přání na prsa, na hruď zní líp). Cestou do cukrárny sme se ještě zastavily u kamošky ptáčkové švici, kde sme zapojily všech asi 8 mobilů co sme sebou měly. Díky za nabití. Děti pak šly do muzea, ale já s Kristýnou do Alberta, ten chlap mě vážně přitahoval, byla sem tam den co den! Tož nakúpily sme nějaký ten chleba a jely za Stolkou.
Hodný pan farář mi ještě požehnal mustanga, upozorňuju né proto aby se mi nerozpad – k tomu stejně jednou dojde, ale protože se chcu s Pánem Ježíšem kamarádit! Nevím jestli to umím dostatečně vysvětlit – zkusím to, ne asi nezkusím vysvětlit to neumím, ale myslím, že to není pověra a jestli si to někdo myslí, tak je to jeho problém (mě je to líto, že má o mě takový názor, ale prostě buď mi věří nebo nevěří, já su taková jaká su – a teď si to Hobzíku přeber jak chceš!).
Pak nám ještě Stolka pohovořil na své oblíbené téma Pán Prstenu, my sme mu poděkovaly za vše co pro nás udělal (zapomněla sem tu napsat, že mi v pondělí ještě nafoukl a zkontroloval – v opačném pořadí zkontroloval a pak dofoukl všechny pneumatiky – díky moc), zapomněly sme mu samou radostí, jak sme hltaly každé jeho slovo dát ňákou ňamu-papu (sorry), potom sme se rozloučili jak se patří až to zamlaskalo a udělali Pápá lálá a Tulil tuli“ a odjel.
Pak došly naši šklebáčci z výletu, pustily se do dřeva a pak do výborné večeře – uzené maso a hrachová kaše, nemělo to chybu. Chybu měl snad jen žaludek, že se tam toho moc nevešlo! Díky má zlatá kuchyň! Ale večer nás čekal nečekaně i jeden slavnostní obřad, holky: Tinky-blinky, Čipsy, Srálá a Kox – jak si říkaly, přišli s tím, jestli by se mohly vdávat, a tak Velkému náčelníkovi nezbylo nic jiného než nachystat svatbu, tak byla svatba – obřad jak sviňa, za poslechu svatebního pochodu z mého „eržíka soníka“ (sony ericsson T200) došly obě nevěsty k obřadnímu stolku, Šaman zarecitoval příhodný Žalm z Knihy knih a pak už jen stačilo vyřčené ano zpečetit posvátnou dýmkou míru. Ó jak se novomanželé těšily na posvátný dým….. a jak kouzelně kašlaly, když se dým octl v jejich pusinkách, ale povím vám, ač jsem pečlivě trénovala, abych dýmku rozhořela, bylo mi zle jak psovi a točila se mi hlava, jak na řetízkáči – no asi ještě víc, zlatí velbloudi, zlatý Camel! Svatební hostina byla započata společným kousnutím do melouna, který si holky samy dnes koupily ve městě. Potom se novomanželé odebraly strávit společně svatební noc u ohniště, další svatební pokrm bylo ňamu v alobalu, které si holky z vlastních zásob dělaly na ohništi, taky donesly mě a šamanovi až do postele – do kuchyně ke kamnům, měly to výborné, ale nezvládly sme všechno sníst večer a tak sme si nechaly na ráno, uklízivý baby Ondřejka a Kristýna, nám to opět vyhodily!!! Ale vážně to měly éňo-ňůňo!
Tento den probíhal ve jménu etapových her, měly sme trochu skluz a jedna etapová hra z pondělí nám chyběla a dnešní den měl mít sám o sobě dvě a ještě stezku odvahy, ale věřily sme, že vše šťastně zvládnem, jak jsme naplánovaly stalo se a zvládly sme toho i trochu víc. Po snídani jsme zjistily, že naše pusinky dostávají hlad a chce se jim víc srat, zjistily sme to z toho, že znatelně ubývalo chleba a toaletního papíru, proto sem se s Krastýnou odebrala opět za Bertíkem, jak sme intimně nazývaly Alberta na Krumlovském sídlišti. V táboře dětičky nezahálely a věnovaly se přípravě dřeva. Po našem příjezdu ještě před obědem dětičky udělaly etapovku pod pracovním názvem „běh nepřátelským územím“, prostě běžely na čas a ještě si měly zapamatovat 24 věcí co cestou viděly – naše oblíbená pamatovačka. Pak byl oběd – krupicové „šulánky“ a marmoškou – výborné žrádýlko, po obědě koupání – jak pro koho, ale i tak sme šly všici do naší půvabné zátoky, tam se to čvachtalo. Odpoledne po koupání naše zlatíčka malovala slupovacíma barvama na sklo skleničky, my – rada starších sme měly válečnou poradu „v ledničce“ u zákusků, které sme s Kristýnou dovezly z města spolu s panaprem (PANAPR – Papír NA Prdel) a chlebem. Na válečné poradě se jednalo v prvé řadě a vhodném rozmístění zvířátek na další etapovku pracovně nazvanou „kůžičky“, rozdělily sme si kdo jaké zvířátka kam rozmístí, to už sem si nedovalila, dát někomu jinému, než Lídě medvěda, jelikož Velká Medvědice, byla na své rodné příjmení Brtníková tak fixována, že dělala i scény, když sem dala v poledním klidu medvěda stříhat někomu jinému, naštěstí my křesťani, se k sobě chováme slušně, a tak si s ní stříhání medvědů holky rády vyměnily. Dalším tématem plánování bylo zapojení Růženy v noční hře – stezce odvahy, dokonce sem je i přesvědčila, že můj válečný oděv – plynová maska a pláštěnka se použije taky! (nakonec nepoužila). Hanička – náš Kutil Tim – byla tak zapálená do konzumace zákusku, že ho měla i na bradě! Zákusky došly a my začly chystat hru, Lída si zbalila svého grizliho, kterému sme museli říkat medvěd brtník a vzala ještě bizony a šla do terénu, Janča šla rozhodit skungy a jeleny a Terka s právě přijetým svým přítelem Martinem se odebrali kamsi za brod rozházet mustangy (vím, že mustang na tuto hru nebyla zrovna šťastná volba, ale lepší americké zvíře sem na pc nenašla – milovníci koní mi snad tuto volbu prominou). Hra spočívala v tom, že kmeny lovily zvířata, pak došly do banky a tam za kůži ze zvířátka dostaly určitý počet dolarů, hra se obzvlášť líbila mě a Ucpané Dýmce, byly sme bankéři. Mohly sme si hrát na velké svině a měnit kurz zrovna tak, jak se to dětem nelíbilo – nevím koho ta hra víc bavila, asi nás! Děti za dolary potom musely nakoupit potraviny na další etapovku, která byla o kuchařském umění Indiánek – měly si udělat bramborové placky. Etapovku „kůžičky“ vyhrály ty, které koupily všechny potraviny na placky + zaplatily poplatek za pronájem kuchyně a zbylo jim nejvíc peněz. (tuto hru bych hodnotila za velice vydařenou). Potom se dělaly placky, samozřejmě jim kuchařky pomáhaly, ale chtě nechtě se stalo, že se židlička zvrtla a Lucinka padala, padala tak „šikovně“, že se pravou rukou chytla rozpálených kamen, muselo to bolet jak sviňa, a holky místo aby ji utěšovaly tropily hysterické scény, typu, že si to Lucka nezaslouží a že se radši měly spálit ony. Snažily sme se nějak zachránit situaci a uvolnit atmosféru a žertovaly sme, že Lucka si ruku spálila úmyslně, že nechtěla na stezku odvahy…. A pak sme ji nabádaly, že může všem vynadat, že ji to teď všici odpustí, ovšem Lucka se zmohla pouze na větu: „Mám vás všechny moc ráda!“
Uznaly sme, že bude nutné lékařské oštření, přece jen si myslím, že cesta do nemocnice nás nezabila a byla sem víc v klidu. A tak sem zbalila doklady, Kristýna Lucku a vydaly sme se na noční jízdu. Veškeré vedení noční stezky odvahy jsem přenechala Ptáčkovi, která měla naprosto jasno o tom jak Růženu zapojit.
Jízda do nemocnice probíhala zajímavě, a kdo si myslí, že v noci je klidná jízda, tak se plete, hned v Krumlově na nás u cesty mrkala černá kočka, naštěstí nepřeběhla! Potom sem málem sejmula ježka, tak tak, že uhnul a vzápětí druhý! Pak Kristýna vykládala příhodu z dětství o vzteklé lišce a co nevidíme, liška nám přeběhla přes cestu. Snažily sme se Lucku zapojit do hovoru, aby ji ručička tolik nebolela, Lucce se zvířátka na cestě strašně líbily a těšila se, že uvidí i srnku, toho sem se zas šíleně bála já!!! Viděly sme ještě pár zajíčků, lasičku a několik koček a pak to přišlo, největší zvíře večera hned na první křižovatce ve Znojmě, příslušník státní policie. Jak na nás kouzelně zablikal červeným světýlkem, pochopily sme, že se chce poznat blíž a tak sem zastavila. Svým poněkud originálním šoupavým způsobem jsem stáhla okénko:
„Dobrý večer vaše doklady a doklady od vozidla!“
„Tady jsou doklady od auta, hned najdu řidičák, ale prosím kontrolujte rychle, jedeme s popáleným dítětem z tábora do nemocnice!“
„Tak to jeďte!“
„Já vám tu klidně zastavím až pojedem zpátky!“
„Ne, v pohodě, jen mi řekněte, to je vaše auto?“
„Ne, babičky!“
„Děkuji a nashledanou!“
„Nashledanou!“
V nemocnici nás vzali docela přednostně (možná tím, že přece jen Kristýna je místní), protože v čekárně jsem hodila řeč s pokousaným pánem od psa, který si stěžoval, že už tam čeká pěknou dobu. Zatím co byla Kristýna s Luckou uvnitř, já si pokecala s pánem o táborech, hygieně a tak…… Potom, co Lucku ošetřili, už ji to tak nebolelo, nás Kristýna pozvala k sobě na ubytovnu, zalila si kytičky a i nám dala napít. Pak sme dojely ještě k Aralu, abychom daly napít i našemu mustangovi – speciál za hříšný peníze asi 23,90, joj to bylo utrpení takovou drahotu mu lít do žaludku, není nad brněnské benzínky!!! A jako cenu útěchy sem ještě Lucce, Kristýně i sobě koupila ledňáčka a vydaly sme se na cestu nazpět.
Mezitím děti v táboře šly stezku odvahy, cesta vedla přes brod, kde na sebe zpovzdálí svítila baterkou Růžena v kánoji. Prý to bylo dobré, já viděla jen jednu fotku a vypadala ok.
Tož dojely sme do tábora, daly feryho a camel a šly spat!
Poslední rozcvička – opět za brodem, dřevo, nacvičování pohádek na večer, zase dřevo. Přijela nám návštěva moje maminka a bráškové Peťa a Metůdek, po obědě výborné polívce a čočce s vajíčkem, sme vyslaly děti opět na koupání do zátoky a a já pod „duchovním“ vedením Ucpané Dýmky jsme se pustily do tvorby kroniky. Nějak ten poslední den rychle utíkal, nevím, co už se všechno dělalo, ale najednou tu byl večer. Odjela maminka s bráškama, zastvil se tu Roman, Markétka a její malý sourozenci Verunka s Vojtíškem (kteří byly na cestě na tábor za Pájou a Stibíkem a Markétka s dětma potom na faru v Jaroměřicích na tábor svůj), ti to tu jen tak proběhli a jeli dál protože bouřka byla nablízku. Odpoledne sme si ještě s Ondřejkou zahrály na Ramba2 a dojely pro vodu samy, tak šikovně sem zajela mustangem k vodě, že se mu nechtělo vyjet nahoru, ale vše se zvládlo……
Poslední témátko, poslední etapovka – cesta míru, štafeta na čas se svíčkou v ruce, po lávce pak přes brod, jen chudák Eliška, které světlo dvakrát zhaslo. Sečtení všech výsledků, rozcvičky, zkoušky, etapy a ještě vše dohromady…. A už se znal vítěz, vítězství však bylo natolik těsné, že ceny byly skoro identické. Ještě diplomy a svítícího dinosaura na památku. Poslední Modlitba k Velkému Duchu, poslední hymna zazněla nám z úst: „Tam v lesích u tee-pee, když Slunce nesvítí, tam věčný oheň plá, tam zima není zlá. Tam sídlí Indián, co mírový má plán, jen lásku, on chce mít, s ní v srdci, stále žít. Šíp letí povětřím a letí stále dál, u ohně ráda spím, měsíc je noci král. Jak má jít Indián, směr cesty, je mu dán, my půjdem „cestú tú“, je s námi Manitů.“
Ještě těsně před setmění jsme zahrály pohádky, ani vedení nezůstalo pozadu a naše Červená Tulitulikarkulka bez nacvičování taky nebyla nejhorší, ovšem dětičky byly dokonalé! Opravdu až tak!!!
Zbytečně jsme se rozhodovaly, kde máme udělat poslední oheň jestli venku či v sněmovním tee-pee, Manitou si řekl sám, začalo pršet a pršelo skoro celou noc. Děti totálně unavené padly a spaly a spaly a spaly, rada starších si ještě zazpívala a to nejen písničky naše, ale na řadu přišla i kaťjůša a internacionáála….. a tak jsme se skvěle bavily, pily a kouřily a dojedly i zbylou Indiánskou čínu z poslední večeře, pak sme všichni svorně zalehly k rodinému krbu, tentokrát slavnostně v sněmovním tee-pee, nechtělo se nám už nikam chodit. I Růžena si ten večer přišla na své a udělala na mě bububu na latríně, naštěstí to nebylo tak akutní, takže jsem moč zadržela!
Ještě sme si zarecitovaly několik zkazek, zvláště já a Terka, ostatní asi nemají takový recitační fond, řekly sme jim Perníkovou Chaloupku a Červenou Karkulku od Hrubína a pak ještě budovatelskou Leť naše holubičko bílá…… a no a šlo se opravdu spát.
Balení, balení a zase balení a poklízení, já sem se s mustangem na dvakrát otočila na nádraží s baťohama, udělaly sme Pápá Lálá, tuli tuli, zamávaly si a slíbily, že si to zopakujem!!! I slzy tekly proudem! Pak sem dojela do tábora, nacpaly do mustanga vše, co sme musely. Ptáčka a Kristýnu sem vyložila na bus v Krumlově, i tam sem s děvčaty udělala Pápá Lálá Tuli tuli, a vydala se sama se slzami v očích do Brna, doufaje, že mustang cestou nechcípne! Dojel aleluja! Zbyly nám jen vzpomínky, ale doufáme že příští rok si to ziopakujem!!!
Ještě jednou díky Vám všem, co ste tu byli, mám vás ráda a pomohli ste mi udělat život o mnoho hezčí než byl, doufám, že já vám ho taky trošku prosvítila, aspoň sem se o to snažila! Takže poslední táborové PÁPÁ LÁLÁ A TULITULI!!!!!!