ŠTAFETY
23.4.2006

Původně jsem měla běžet ženskou štafetu, ale byl velký zájem Gábina, Pumpér, Maky, Lea, Dita, Aza a tak, že mi David najde něco lehčího, byla jsem v pohodě a těšila se, že si zase po dlouhé době zaběhnu……
Ale osud tomu chtěl jinak, Gábina si v sobotu na mistrovství Moravy udělala něco s nohou a prý jestli teda nepoběžím místo ní, přikývla jsem. Na jednu stranu mi lichotilo, že poběžím kategorii přiměřenou svému věku, na straně druhé, až potom, co jsem kývla mě došlo, že to nebude žádná legrace – ale nejsem zvyklá se vzdávat a bojuji dokud se dá.
Ráno jsme před průmyslovkou s Ditou, Leou a Staroušem byli jako jedni z prvních a jen co přijeli Adámkovi, začalo se s kosmetikou :o) všichni jsme byli pomalováni na tváři divočákem – aspoň nějak mohu vyjádřit příslušnost ke klubu, když už nemám dres.
A hurá na shromaždiště, byla jsem docela nervózní, naštěstí výborný manager Pavel A. dával dokonalé instrukce a tak jsem pomalu začala chápat, kudy poběžím do cíle a kde zas budu vybíhat, kde čekat na Maky a tak……..
Start!!! Pumpér je na trati, 10 minut, 20 minut sleduji diváckou kontrolu, 30 minut, 40 minut, 50 minut a konečně se objevuje, pak už jen do pytlíku a do cíle, Maky se chystá. 79:46 Kača dobíhá na solidním 12. místě, v těsném závěsu 79:52 i Aza a tak Maky s Ditou vybíhají skoro společně.
A sledování divácké kontroly začíná opět 10 minut, 20 minut, 30 minut netrpělivě čekám, nervozita se zvětšuje, jdu do stanu, převlíkám se, Kača mi dává rady – běž pomalu – ale hlavně to nediskni, 40 minut, 50 minut a Maky se blíží na diváckou má skvělý čas, tak jen do toho, nervózně se přesunuji k cíli, manager mi vysvětluje fárstování – slyším to poprvé a ani moc nevnímám, prostě se budu dobře dívat, kterou kontrolu razím a nějaké fárstování jde mimo (teď už to chápu dokonale, ale člověk to asi musí zažít na vlastní kůži), Maky dobíhá, krásný čas 73:35 (na svém úseku devátá), plácá mě a já vybíhám, jen z dálky slyším povzbuzení muže, který doběhl chvilku před Maky, nevnímám, co říká, ale jistě mi přál hodně štěstí – nevím, kdo se teď víc bál – já nebo on, že to nedoběhnu (asi já, on mi věřil :o)).
Přibíhám k mapám, sahám pro mapu č. 105 a teď šok, že to bude přes 6 km, s tím jsem se smířila, ale že tam bude tolik kontrol…….ale zas mám raději častěji kontroly, než dlouhé postupy – t o se spíš člověk ztratí – tak hurá do toho – hlavně na jistotu!!!





Nejsem žádná běžkyně, hlavně v klidu a s rozvahou, jedničku jsem sice trochu podběhla – spletla jsem si cesty, ale v poho, zorientovala jsem se: „Bohčo, musíš se uklidnit, zvládneš to, jen nesmíš dělat chyby, čas ti běží!“ a hurá dál, dvojka, trojka, čtyřka, nebyl problém, super pětka, jde to jak po másle.





Potkávám Arnošta – zamávám, on mě povzbudí „Bohčo, běž!!!“ a běžím dál, přesně vím kudy, třetí odbočka vpravo a u posedu je šestka – tak primitivní, nechápu to, přepočítala jsem se??? Ne a ne kontrolu najít, Bohčo klid, vrať se na cestu a znovu, aha – chybička – stálo mě to víc jak 10minut, ale mám ji!!!! Ještě bych to mohla stihnout v limitu, hlavně najistotu a neztratit se, na sedmičku radši obíhám po cestě, jistota je jistota, potkávám se s Jetamem Ychusem, bez problému sedmičku nacházím – jeden z nejdelších postupů mám za sebou,





osmička je sice nějak výš než na mapě (aspoň se mi to zdá), ale mám ji a teď kolem posedu dolů a pak pořádně nahoru. Lezu do kopce a funím – skoro slyším, jak by se mi smál David, když lezu doma do schodů :o)





Ale mám devítku, hned za ní desítka není problém. Čas 69:49 a to nejsem ještě v polovině – nevejdu se do limitu!!! Vybírám postup po cestě, výborně , daří se jedenáctka, lesem prochází starej Král a povzbuzuje – ať přidám – stačím jen odpovědět – že budu ráda, když doběhnu…….., chvilinku ztrácím na dvanáctku, ale tak minutku dvě, mám ji a teď na třináctku,





pro změnu zase dolů a pak nahoru, no, dala mi taky zabrat – ale zas tak jen 2 minuty (možná se vám to zdá hodně, ale mě to vážně nejde rychle, radši se třikrát do mapy podívám, než vyběhnout špatně a pak se ztratit)





A běžím na čtrnáctku, au, zvrkl se mi kotník, ale to bude dobrý, vážně běžím, limit se blíží ke konci a já zdaleka ne!!! Myslela jsem si že bude 14 v pohodě, ale ztrácím skoro 15 minut hledáním, vždy když se ukolíbám, že mi to jde se někde zamotám, pak je mi to jasný, ale v ten okamžik nic. Ještě že mám ALovi hodinky, můžu se podívat kolik je, vidím (možná lepší nevidět), že limit se blíží ke konci, patnáctka je v pohodě, mám ji hned, na šestnáctku trošku zpomalím, jinak bych na diváckou asi zdechla :o), všichni už mě vyhlížejí, koridory nikde „Mám běžet dál?“ ptám se při ražení divácké sedmnáctky. „Běž!!!“ slyším z klubového klubka:o) a tak běžím, ze všech sil, super osmnáctku mám, bude to ok, ale kde je devatenáctka – a zase je to tu, když mám pocit, že to jde je najednou problém – tady to musí být a nic,





Bohčo, klid, znovu na cestu a podívej se do mapy – vidíš, šlas blbě!!! Asi 7 minut ztrácím na devatenáctce, školácká chyba, hurá mám ji. Dvacítka už nebyl problém, u ž tam jeden „severák“ stál a čekal až orazím, aby ji mohl sebrat :o) Hurá sběrka, mám to za sebou, cíl – vítá mě spoluštafetnice Maky, dostávám jablko a padám na zem, doběhla jsem, muž mi došel vyčíst čip hrozný čas 132 minut (ale zas když koukám jak jsem teď v květnu běžela na Slovensku příchozí 4,2 za 100 minut – tak to byl vážně docela výkon :o))
Zvedáme se a jedem Pod Trámky.
I když bych se za svůj výkon měla stydět, jsem hrdá, že jsem doběhla, nevím jestli to kdo pochopí, ale vážně to není zadarmo, trénuji a běhám a nechci být Černý Petr ani Pešek!!! Jednou poběžím tak abych v kategorii přiměřené mému věku, měla čas přiměřený průměru a i kdyby to mělo být třeba v D65 :o)