AKCE VIDČA 2006
10.-12.listopadu 2006
Kdo byl:
1.BOHČA
2. Janča
3. Terez
4. Mirka
5. Šili
6. Klára
7. Kláry přítel
8. Lucka Roupcová
9. Lucky přítel
10. Anne
11. Black
12. Hán
13. Martina Doubková
14. Verča Čačková
15. Richard
16. Lucka Vilímovská
17. Petr - Gandalf z Prostějova
18. Džejdžej
19. Terky brácha - Lukášek
20. Ondra Šíp
21. Pepíno - pak dojel
POHÁDKOVĚ ŽHAVÝ VÍKEND
Nejprve mělo jít o potáborové setkání, ale děti se nějak nenahlásily a s pěti dětmi jet bylo zbytečné a tak jsme se rozhodli jet bez dětí, zájem z řad „velkých“ byl velký.
První dorazila výprava Klárka a spol.(Klára, Tomáš, Lucka a Zdena), které dovezla Kláry maminka. Asi deset minut na to dorazila Terky výprava (Mirka, Terka, Lucka, Lukáš a pes Bára). Já se potkala s děckama ve Valmezu na nádraží, dojeli jsme do Střítěže a odtud mě vzal Šili a Ondra autem nahoru, busem pak dorazila zbývající výprava Verča, Martina, Anne (pro které k busu dojela Mirka) a hoši Black, Richard, Džejdžej a Hán – ti šli od busu pěšky a aby jim nebylo zima, tak se cestou zahřívali vodkou – došli značně nalomení, zvláště Richardovi svítila očička jak dvě halogenky. Kolem deváté večer ještě dorazila poslední část výpravy Janča a Petr a bylo nás 20.
Docela mě naštvalo, že první auto – Terka a spol. obsadily pokoj u kuchyně vždy pro nás VIP – no co už časy se mění a nás „starší“ už zastupují mladší:o) Dost breku, odstěhovala jsem se do druhého pokojíku v přízemí, se Šilim a Ondříkem, Janča se k nám taky nastěhovala, ta snad vrčela víc jak já…….
Šili zapojil bečku a začalo se točit, začalo se i topit, kamen se ujal Ondra a Lukášek, pilo se povídalo a bylo fajn. Petr donesl nějaké cukroví, a když se v kuchyni objevil Richard, cukroví ho zaujalo.
Jak tam tak sotva stál, zavěšený tuším do Džejdžeje nebo Blacka, povídá:
„Jé, to je banán v čokoládě, můžu si vzít!“
„Vem si!
„Vole, to není banán v čokoládě, ale je to dobrý!!“ a jedl čokoládový rohlíček s krémem.
„Jé, vole, cukroví, rohlíček, to zavání Vánocema! Vole, máš rád Vánoce?“
Pak se Richard podíval na zeď: "Hele vole, karikatura Ježíše!"
Na to se hned tuším Janča ozvala: "To není karikatura, to je ikona!"
Richard: "Hloupost, ikona je na skle, tohle je karikatura!"
To bylo pro Janču opravdu moc!!!!
Snažili jsme se my i kluci mu vysvětlit, že by bylo vhodné se projít, nechtěl, ale sranda s ním byla. A nevím jak už k tomu došlo, začali jsme se sázet na průměrný věk akce:
Bylo to tyto tipy: (možná bude lepší sem naskenovat ten tipovací lístek – pokud mi teda pojede skener)
Nejlepší tip měl Šili, který si tipl průměrný věk 22, vyšlo nám 21,45.
Jinak se pilo a povídalo, prostě taková pohodička a o půl třetí už jsme myslím spali :o)
Sobota – ve znamení draka
Připadala jsem si jak šustivá stařenka, když jsem něco před desátou lezla z postele, vzala foťák a vyběhla ven a fotila přírodu, najednou slyším Richarda, který snad ani nespal:
„Blacku, pojď si šlehnout!“
Zarazila jsem se – šlehnout? Hned jsem pomyslela na nejhorší, ale překvapilo mě ještě víc, když jsem viděla, co následovalo:
„Už běžím!“
A oba se rozběhli k nedaleké ohradě, chytli se ohradníku, kterým procházel elektrický proud a začali se mírně škubat a hodně smát. Smála jsem se taky.
Kolem desáté se probouzeli i ostatní, naplánovali jsme, co koupíme a kdo pojede na nákup, a tak jsme vyjeli já, Petr, Terez, Mirka a Lukášek. Nakoupili plno jídla a hurá zpět na chajdu, kde během chvilky Mirka vykouzlila výborný oběd, těstoviny s majdou – nemělo to chybu. Mezitím přijel i Mirky kamarád Pepa. Oběd byl a půl druhé a naplánovali jsme, že kdo bude chtít jít na vycházku sraz ve čtvrt před chatou.
Vyšli jsme: já, Janča, Petr, Terez, Luciana, Mirka i s Bárou, Pepa, Šili, Ondra, Martina a Verča a Lukášek s drakem – šli jsme pouštět draka.
Nejprve jsme hledali vítr a stále nic, až nás Janča zavedla na krásnou louku, kde vítr foukal o sto šest a zatímco jsme se Šilim testovali nedaleký posed, drak vzlétl – všichni jsme se vrátili do dětských let a tento sport nás nadchl a tak i Šili – pan inženýr (jehož titul jsme mimochodem bečkou slavili) – lítal s drakem po louce, jak malý kluk :o)
Po té, co jsme pořádně vymrzli začali jsme se pomalu vracet do chaty…….. už z dálky nám běžela naproti Martina s Verčou (které se z venkovní výpravy vrátili dřív):
„V chatě hořelo!!!“
„Cože???“
„V chatě hořelo!!!“
Do chaty jsem doběhla a vidím tu spoušť:
„Děcka, co jste dělaly????“
Nebudu popisovat, to co jsem slyšela, přišla jsem a vše už bylo ok, jenom všude plno vody, asi se víc topilo, ale krb je přece od toho, aby se topilo…….
Prvně jsem byla dost v šoku, ale když jsem zjistila, že opravdu neblbli, seděli u krbu a najednou dostal Džejdžej hlad, šel si pro jídlo, dojde nahoru a tam hoří……….
Po čase mi došlo, že oni vlastně chatu zachránili, Džejdžejův hlad ji zachránil.
Vždyť kdyby tam byli malé děti – mohly jim chytnout věci……..po čase jsem si uvědomila, že to vlastně všechno bylo štěstí, dost nervózní jsem volala Peťovi a oznámila mu, co jsme mu udělali s chatou, po mém letním požáru v teepee, to nebylo nic příjemného.
Děcka viděli, že mi není dobře, šla jsem jim poděkovat, ale oni naopak utěšovali mě a podávali mi panáka zelené, s radostí jsem si s nima připila. Přišlo mi to komické, děti které kdysi sedávali ve školních lavicích a říkali mi paní učitelko, jsou dnes plnoletí, mají řidičáky a mohou pít….jak vyrostli a já jsem stále stejně mladá a krásná :o)
Pak jsem se šla projít ven s Petrem, kecali jsme o všem, na takových akcích je fajn, že je čas si pokecat s lidma, projít se a pokecat, aspoň chvilinku. Ale uvědomila jsem si, že i když lidi kolem vykládají:
„Bohčo, nic se nestalo, to bude dobrý!“
Tíže těch starostí je jenom moje.
„Bohčo, ty to organizuješ, Bohčo ty jsi šéf!“ Jak bych si přála na takové věci nebýt sama, ale pak se otřesu, řeknu si:
„Bohčo, si silná, to zvládneš a přežiješ všechno!“ A zas to jde.
Přišla jsem do kuchyně a Šili začal pomalu zjišťovat – že dochází bečka a je v ní posledních pár piv – bylo by dobré zajet do kanystru natočit. Kdo tam dojede. Protože já ještě nezačala pít – po tom všem jsem na to ani neměla chuť – půjčil mi Šili autíčko a sjeli jsme pro další piva (29 za cenu 28 :o))
A pak mi došla kouzelná smska od Víti Dlapky (autor indiánských tee, kde:
„Už zase pálíš?“
Co na to říct:
„No jo, jsem stále nažhavená a přeskočila jiskra.“
Stále bylo o čem povídat a šlo se spát až k ránu, nás pár vytrvalců kolem čtvrté, a stejně jsme si nedopověděli všechno, Richarde, vzpomínám si, žes mi říkal, že jsem na vás jako učitelka byla až moc hodná…a já řekla, to je zajímavé téma, skočím se vyčůrat a pak to proberem….a nějak jsme na to zapomněli – doufám, že to dořešíme někdy přes ICQ.
Ráno jsme vstali, pobalili se, uklidili a hurá domů, kolem 14 hodiny, jsme my poslední zamávali, nastartovali a jeli.
Jako poslední jsem odjížděla já s Pepínem a odpadky – dík žes mě hodil do Olomouce a odpadky, snad někam do kontejneru, nebo je stále vozíš v autě???
Dík, vám všem, že jste tam byli, bylo to super, a snad někdy příště pojedete zase se mnou – a doufám, že nebude požár. Co třeba zjara u Somráka, tam jsme ještě nic nepodpálili :o)
Poznámky z mého mobilu:
Já Bětce:
„Jak tu spolu paříme,
tak tě všici zdravíme!“
Bětka:
„Pařit to se musí,
než se život zhnusí.
Připijte i na mě,
ať vypadám zdravě,
z Brna letí pozdravy
grupa, nechť se pobaví!
Bet“
Kristýna:
„Taky všechny pozdravuj. Mějte se hezky a topte jenom v kamnech. Pa K“
Závěrem, pro ty, kteří to ještě neví:
Požár nebyl naše chyba, asi jsme hodně topili, to je fakt, který k tomu napomohl – ale na druhou stranu od čeho krb je, dívat se na vyhaslý asi nebudem. Hlavní problém byl, že myši prokousali azbestovou izolaci, takže kdyby to nezhořelo nám, tak někomu dalšímu……
Ještě jednou díky vám všem za rychlé reakce a uhašení.
