ZATOULANÉ KOŤÁTKO

Malý Vašík dostal k narozeninám koťátko, pojmenoval ho Mourek, asi byl rád, že ho dostal, vždycky si přál mít psa nebo alespoň kotě.. Ale nikdy netušil, že to nejsou jen krásné chvilky mazlení a hraní, ale že sem tam je to nepříjemná práce, když se Mourek někde počůrá, a že loužičky smrdí, a že se taky musí starat o jídlo a chystat mu mlíčko. Dokonce musel ulehčit své pokladničce, když šel s Mourkem na očkování. Měl ho rád, skutečně ho měl rád, ale mohl to Mourek z jeho chování vycítit? Těžko. Lásku i třeba ke zvířatům je třeba projevovat činy, jinak je skoro zbytečná. Nač bylo Mourkovi, že ho Vašík měl rád, když na něho skoro celý den křičel: Mourku, tam nelez, co to děláš, ty mi šlapeš po stole, nelez mi do ustlaný postele, co děláš na okně, tys mi snědl večeři, ty ale dneska smrdíš, kdes lítal celou noc, jakto, že nechceš mlíko a nelez po mě, jo budu se s tebou mazlit, ale teď nemám čas, mám moc práce a ty mi ji ještě přiděláváš, utrácím za tebe peníze......... .No, uznejte sami, co byste si na Mourkově místě mysleli vy?!!
Jednou takhle večer seděl Vašík za sacím stolem a psal si úlohu do českého jazyka, když se mu Mourek snažil naznačit, že by chtěl trochu podrbat za ušima. Chudáček v nepravou dobu.
"Už zase otravuješ!!! Celý den si někde lítáš, já musím sedět ve škole, ještě teď musím dodělávat cvičení dvě ze strany 75 a ty si myslíš, že když konečně milostivě přijdeš domů, se mám posadit na zadek a hrát si s tebou??? Počkej!!!"
Mourek smutně zamrkal očičkama, pokrčil svými kočičími rameny a v duchu si určitě myslel: jo, kdybych došel dřív, tak bys hochu taky nemohl, to jsi musel s Kájou ven, pak na fotbal, pak ses byl projet na kole, pak jsi musel vidět Pobřežní hlídku, pak "Džejka a Tlusťocha", jo a teď máš moc práce, protože celý den makáš a kdybych došel potom, neměl bys taky čas, protože už by bylo pozdě a ty musíš do vany a pak si přečíst zeměpis a pak už honem spát, protože, je to divný, ale ty zítra vstáváš do školy, takže milý kocourku, promiň, hlavně, že jsi mě chtěl, sobče!!! Nebo jsem ten špatný já? Nemáš mě rád, nechceš si se mnou hrát, tak se měj.
Mourek zavrtěl ocáskem a vyskočil z okna do zahrady. Kudy se dám? Aha, k lomu, tam je krásné jezírko, tam zapomenu na všechno, uprostřed tiché přírody. A rozběhl se co mu nožky stačily Za chvilku byl na místě. Dole se zastavil: přece musím tu krásu vidět svrchu, jeden kamen, druhý, třetí, čtvrtý,..... a už je v půli cesty, leze dál, vidí pod sebou hlubokou rokli, ale i malé rokličky, právě jedna taková je teď pod Mourkem, šťastně se jí vyhnul a leze dál, už je asi 3 metry nad ní, najednou mu sklouzne levá pacička, padá dolů, na co asi stihl myslet? Bác, měl vlastně štěstí, spadl jen do malé rokle, ono je lepší spadnout 4 metry než 50. Spadl a zůstal ležet, po chvilce pohnul hlavou, zavrtěl ocáskem, ale zvednout se né a né. Pravá pacička mu nějak neslouží, nemůže se chytnout a tak tam leží úplně sám a vzpomíná na Vašíka: ale on si na mě stejně nevzpomene. Pravda večer si na něho Vašík nevzpomněl, druhý den ho Vašík taky nehledal, nechyběl mu ani třetí den a Mourek začínal přemýšlet, jestli umře hladem nebo žízní, protože v černé rokli nebylo nikterak příjemně a potravinami neoplývala, bohužel ani brouci se v té tmě nedrželi. Mourek tam byl úplně sám.
Po týdnu začal Mourek Vašíkovi chybět, najednou zjistil, že je doma hrozně prázdno a že jen s Mourkem je ta správná radost a ten opravdu živý život. Mlíčko mu nachystal ke snídani, volal ho, ale nic. Svěřil se se svým problémem tatínkovi a šli Mourka hledat, běhali kolem chalupy a hlasitě ho volali, ale - nic.
"Aby se mu tak něco stalo....."
A začali přemýšlet, kde by se mu mohlo něco stát.
"Že by v lomu?" napadlo tatínka a vydali se tam. Křičeli, volali Mourka, jak nejvíc to šlo. Mourek ležel na zemi, sotva dýchal, už nevěřil, že zase někdy uvidí živého tvora.
"Mourku, Mourku...."
Mourek jakoby slyšel svoje jméno z veliké dálky, otevřel oči, ne nezdá se mu to, je to jeho jméno, chce odpovědět, má vůbec ještě sílu?, sebere všechnu, co má a zamňouká, zamňoukání se spíše podobá smrtelnému výkřiku, ale Vašík s tatínkem ho zaslechnou: "Mourku!" Nic. Oba se rozběhnou daným směrem. Neví kde, ale jsou si jisti, že ho najdou. Mourek už nemá sílu znovu zamňoukat, jen unaveně dýchá a srdíčko mu bije trochu víc v naději, že ho možná objeví. Za chvíli se mu přece jen podaří vydat znovu onen srdcervoucí skřek.
Hurá, mají ho. Tatínek se natahuje do rokliny, tušící Mourkovu přítomnost. Má ho, drží v náručí jeho bezvládné tělo a podává ho Vaškovi.
Vašík Mourka objímá, nic neříká, je rád a Mourek taky, oba jsou šťastni a Vašíkovi vůbec nevadí, že Mourek vypadá opravdu hrozně, pravá pacička mu sotva visí u těla, je špinavý a mokrý a očička má smrtelně bledá, ale září v nich jiskra, jiskra naděje v lepší budoucnost, jiskra lásky a víry v další dny.
Vašík se upřeně dívá na Mourka, Mourek na Vašíka, to jim chybělo. Tatínek ticho přeruší: "Kluci, jdeme domů, musíte si oba odpočinout a Mourka musíme ošetřit."
Teď se Mourek podívá na tatínka, jakoby chtěl říci díky, i Vašík se podívá na tátu: "Díky."
A jdou domů.

ŠTĚŇÁTKO

Ladík, dejme tomu třeba Ladík, nikdo teď už vlastně neví jak se ladík jmenoval, ale pro nás to bude provždycky už jen Ladík, měl dva kamarády, Béďu, s tím kamarádil už když bydleli u babičky a Pavlíka, s tím se seznámil až loni, když se přistěhoval do Brna. Oba skvělí kluci, navzájem se neznali, ale Ladík se s nimi oběma znal dost dobře. O prázdninách byl Ladík zase u babičky a jednoho dne se mu narodili štěňata, vlastně jemu ne, ale jeho fence Bobině, byl to krásný černý kokršpaněl s milýma očima, všechny čtyři štěňátka se měla k světu. Jednoho dne se přišel Béďa podívat na Ladíkova štěňátka:
"Jé ty sou skvělý, Láďo, jak se jmenujou?"
A Ladík začal:
"Tohle je Korinka, tenhle to je Španík, ty jsou podle názvu kokršpaněl, a tenhle je Bídžej, to je jako zkratka BJ a naše maminka povídala, že Bude Ještě jedno štěně,a ta malá to je Kony, jako, že byla nakonec." "Aha, to je skvělý!"
Béďovi se štěňátka líbila, chodil často za Laďou a společně si s nimi hráli, obzvlášť Kony přirostl Béďa k srdci, vždycky netrpělivě seděla u dveří a čekala až Béďa přijde. Béďa si toho nevšímal, měl rád všechny štěňata stejně, ale když ho na to Ladík upozornil, pomalu si všímal, že divoká Kony běhá jen za ním. A Béďa uvažoval: nemůžu si ji nechat přirůst k srdci, nechtěla by pak mít jiného pána a já mám přece doma Fíka a nemůžu mít ještě Kony...... .
Přestal za Laďou tak často chodit, vymlouval se, že nemá čas a naštěstí přišel brzy konec prázdnin a Ladík odjel i se štěňaty domů. Hned je běžel ukázat Pavlíkovi, s velkým nadšením se Pavlík díval na milá štěňata. Kony, ale vůbec nezaregistrovala jeho přítomnost, kam se poděla její divokost, její radost ze života, její energie a životní síla???
Maminka s tatínkem pomalu sháněli lidi, kdo by si chtěl štěňata koupit. Bídžej už byl prodán, o Španíka už se hlásila jedna paní, a o Korinku měl zájem kamoš od tatínka z práce, jen Kony nikdo nechtěl, byla malá a vypadala dost nezdravě.
Jednou večer zazvonil telefon, Ladík slyší, že se tatínek s někým po telefonu domlouvá, mluví o Kony, Ladík se zamyslí: nechci ji dat někomu cizímu! Už se žene to tatínkovi rozmluvit, ale ve dveřích se zarazí, jak on - takový malý - může rozhodovat o tom komu prodají Kony. Už cítí první slzu v koutku oka, tatínek vchází do pokoje,
"Ladíku, zítra jedeme k babičce a bereme Kony sebou.."
To bylo přece jasný, tady ji samotnou nenechají, tak dál netrpělivě čekal na tatínkova slova: "volal mi Béďův tatínek, ještě všechno spolu zítra proberem, ale vypadá to tak, že Béďa chce Kony!"
Ladík se usmál a Kony jako by jim všem rozuměla zavrtěla lehce ocáskem a lehla si Ladíkovi do klína, co mohlo udělat větší radost jejímu psímu srdíčku než takováhle zpráva, že možná bude patřit Béďovi navždy. Celou noc nemohla usnout a neustále vrčela vedle Ladíkovy postele.
Přišel pátek, jelo se k babičce a Ladík se podelší době objal s Béďou: "Víš, umřel mi Fík, jsem z toho moc smutnej, ale vím, že Kony mě má ráda, tak si ji vezmu k sobě."
Kony skákala radostí, Béďa ji vzal do náruče, pohladil jí její dlouhé černé uši a na chlupaté tělíčko jí dal velkou sladkou pusu a tiše jí zašeptal: "Kony mám tě rád!"
Kony hlasitě, ale jemně štěkla o oblízla svým hebounkým jazýčkem svého nového majitele. V ten okamžik jim spolu bylo strašně dobře, aspoň se tak oba tvářili.
Ladík pochopil, že tím Kony navždy ztrácí, ale jednou to přijít muselo a byl šťastný, že jí dostal jeho nejlepší kamoš. Kony byla u Bédi šťastná, radostně běhala, skákala a toužila po Béďově pozornosti, byla vděčná za každý jeho pohled, ale Béďovo nadšení pomalu opadávalo, Béďa začal Kony porovnávat s Fíkem, logicky odvodil, že Kony je skvělej pes a možná to i v sobě cítil, asi fakt ji měl rád, ale zároveň nebyl schopnej se o ni starat, když ještě jizva v jeho srdci byla stále otevřená a stále žila živá vzpomínka na Fíka, přestal si Kony všímat, možná nechtíc, kdo ví, Kony to vycítila, možná špatně, možná nechtěla čekat, ale bylo snad moc chtít trochu milé pozornosti, nic víc, bylo snad moc chtít opravdu cítit, že jí má Béďa rád, bylo snad moc čekat od Bédi, že jí dá najevo, že ona je skvělej pes.......
Kony si asi začala vzpomínat, že u Ladíka jí bylo líp, bylo jí jasné, že tam nemůže zůstat, ale možná toužila po tom se na chvilku vrátit, možná chtěla jen zapomenout. Utekla. Utekla k Ladíkově babičce. A co udělal Béďa?Né, nehledal ji, asi to považoval za jeden z hloupých vtipů, jak upoutat pozornost: né, holka, na to ti neskočím, však ty holka přijdeš, ty se mi vrátíš, máš mě přece ráda a víš, že já tě mám taky rád; a jestli si myslíš, že tě romanticky budu hledat a až tě najdu, že tě obejmu, sorry, vím že bys to chtěla, ale takhle si o to neříkej; však ty přijdeš, máš mě přece ráda...........
Nepřišla. Chyběla mu? Kdo ví? Nehledal ji, možná si myslel, že to patří k její hře...
Kony, ale neštěkala smutkem, byla šťastná, běhala po zahradě a honila motýly. Byla opět svobodná, byla opět volná, bylo jí super, štěkala radostí, honila kočky a bylo jí líp než kdy předtím. Přijel Ladík, nemohl jí poznat, takovou šťastnou ji ještě neviděl. Pavlík nechápal: "To je to malé štěně, co nechtělo s nikým komunikovat?"
Kony se otočila slyšíc Pavlíkův hlas, její roztomilé oči se zahleděli do Pavlíkových modrých. Ladíkovi za tu dobu stačila proběhnout hlavou myšlenka:........že by? ...........
Věděl, že Pavlík pejska nechce, kdysi ho měl,ale to už jsou tak dva roky, co jim umřel, bojí se, bojí se aby mu neumřel další.....Kony je bystrý pejsek i ona vycítila, že Pavlík pejska nechce, i ona se bojí, vždyť taky nemá krásné vzpomínky..... Ale přece jen jí nějaký psí vnitřní instinkt říká, že Pavlíkovy oči vyjadřovali i touhu po novém pejsku.
Pavlík sedí doma u televize, najednou přestává vnímat to, co tam je, vidí Kony, vidí její očka, cítí, že v nich má napsáno:chci být s tebou. Né, nemohl se splést, pokaždé když přijde k Ladíkovi, cítí, jak kdyby Kony svým pohledem říkala: tak co , kdy už to konečně řekneš... . Né já nechci, teď né, ještě né, ještě mám čas, bojím se.......
Jednou takhle sedí zase Ladík s Pavlíkem v zahradě a Kony s Bobinou si hrajou opodál a Ladík začíná vyprávět:
"Je mi dnes nějak smutno, zítra přijde jeden náš známý podívat se na Kony, taťka mu ji chce dát, on kokry chová."
"Co?" nejprve se lekne Pavlík, nemá sílu říct víc. Za chvilku dodá: "je dobře, že Kony bude mít nového pánečka."
Kony to slyší, nebo to aspoň tak vypadá, otočí svou roztomilou hlavičku na Pavlíka a on v jejích očích čte: Né, to není pravda, já chci prosím tebe!!!
Kony celou noc přemýšlí co udělat, ví, že Pavlík neudělá zase nic. Ona chce být u něho. Kolem půlnoci dostane nápad:Kdo uteče vyhraje! Nestíhá uvažovat jestli je to blbý, nebo jestli se to hodí, vytrvale hrabe v hlíně pod plotem, hurá je hotová, sice se trochu odřela, ale to jí vůbec nevadí, utíká k Pavlíkovu domku, unavená padne před dveře. Ráno jí tam Pavlík najde, celou špinavou a odřenou, vezme ji do náruče a nese k sobě do pokoje, položí ji k sobě do postýlky, hned po tom, co vyndal plyšového méďu, hladí ji po srsti, je mu fajn a neví co má říkat. Kony vidí jeho šťastné oči, podívá se na něho pohledem, který by chtěl říct: sorry, sorry, že jsem přišla, že jsem špinavá, že jsem otrhaná, ale chci být s tebou!!!
Pavlík se usmál, jako by ji pochopil, pohladil ji po hlavičce, ona zavřela očka a usnula, Pavlík si lehl vedle ní.
Kdyby to tak viděla maminka, špinavé peřiny kdo to má prát, ale teď to bylo Pavlíkovi jedno. Kony už zůstala navždycky u Pavlíka a bylo jim spolu fajn, někdy se taky na sebe trošičku zlobili, ale to byly jen vyjímky, Kony byla věrný pes a prostě Pavlíkův nejlepší pes na světě. The end.

OCHOČENÝ TYGŘÍK

Reno byl syn ředitele cirkusu, měli mnoho zvířátek, ale Reno si nejvíce oblíbil tygřici Tonju. Jednoho dne se Tonje narodila tři koťata. Hned, jak se naučili být samostatné,ředitel je chtěl prodat, ale Reno se s jedním tuze skamarádil, byla to tygří holčička Tama. Hrál si sní, běhali a skákali spolu a Reno si nedokázal představit život bez ní. Zbylé dvě koťata prodali, ale tama přece jen zůstala Renovi, i když finanční situace cirkusu byla dosti tíživá. Peníze za zbylé koťata ji na chvíli vyrovnali a oddálili blížící se krach. Ředitel měl svého syna natolik rád, že mu přes všechny obtíže Tamu nechal, i když by asi cirkusu prospělo víc, kdyby ji prodali.
Tama rostla, zvykla si na Rena a každý den spolu cvičili. Ředitel se už těšil, jak představí obecenstvu svého malého syna jako velkého krotitele šelem.
K tomu však nikdy nedošlo, protože jednoho dne pana ředitele odvezli do nemocnice s mozkovou příhodou a zůstává natolik nemocný, že nemůže vůbec hýbat nohama. Je donucen cirkus rozprodat, částečně, aby zaplatil dluhy, a také, aby měl z čeho žít.
Prodali koně, medvědy, lva, tygřici Tonju, propustili klauna, gymnasty a nakonec přišla řada i na Tamu. Nerad se s ní Reno loučil, ale co mu zbývalo, poslední pusa.......... . Slíbil jí, že jakmile dodělá střední školu přijde za ní a bude s ní dál cvičit. Do konce školy mu zbývaly dva roky.
Ze začátku se mu zdálo, že dny se vlečou a že snad tu školu ani nedodělá. Pro Tamu to bylo hrozné, ale těšila se, že ho jednoho dne zase uvidí a to už budou spolu navždy, zatím hodně trénovala, aby si udržela kondici, i v cirkuse očekávali Renův příchod netrpělivě, těšili se až předvede s Tamou superčíslo.
Reno školu dodělal, ale nějak zapomněl na to, co k Tamě cítil, zapomněl na ni, na všechny krásné chvíle, na radost z vystoupení. Byl jiný. Měl spoustu kamarádů a kamarádek a Tama, ta byla až někde dole na dně jeho srdce, že ji přes ty všechny věci vůbec neviděl, bylo to pryč. A nepomohlo Tatínkovo přemlouvání o skvělé budoucnosti a koupi nového cirkusu, tatínkovi zbylo jen telefonní číslo a sluchátko, aby zavolal, že Reno s Tamou nikdy cvičit nebude. S velkým smutkem přijali zprávu, že budou muset hledat pro Tamu nového krotitele, ale co na plat, když Reno má už plány jiný.
Krotitel se našel, mladík z Itálie Alfonzo se Tamy ujal, byla to bomba, superčíslo, úspěch, peníze se hrnuly, ale Tama pochopila, že Rena už neuvidí, že se na ni dočista vykašlal. Trochu ji to vzalo, byla stále smutnější, ale výkony podávala skvělé.
A jak se vedlo Renovi? Jeho holka ho opustila, kámoši se na něho vykašlali, každý měl svůj život, většina šla pokračovat ve šlépějích svých otců. Reno ne, neměl štěstí ani v lásce. Nakonec se přece jen dobře oženil, nedá se říct dobře spíš výhodně, oženil se s dcerou místního bankéře. Ale nebylo to šťastné manželství, do půl roku byli zase rozvedeni, dítě na cestě....... . Zůstal zase sám, sám uprostřed světa plného lidí a začal vzpomínat, zastavil se, zamyslel, vzal sluchátko a domluvil si schůzku s Alfonzem, chtěl dělat Tamě krotitele. Osudný večer přišel. Za týden vystupuje Reno z taxíku před smluvenou restaurací, jde dovnitř a sedá si za rezervovaný stůl. Za chvíli za ním dojde příjemný černoch a povídá: "Pan Reno?"
"Ano"
"Pan Alfonzo se omlouvá, nemůže dostavit, ale jestli dovolíte, mohu vás svést za ním do cirkusu, žádá vás, bude-li to aspoň trochu možné abyste přijel"
"Tak prosím, jdeme."
V cirkuse ho Alfonzo přivítal se slzami v očích. Nevzbudí dobrý dojem u Rena - Chlap a brečí a to je její krotitel? Malý ubrečený Talián! Alfonzo ho vede ke kleci, leží tam Tama v dost divné poloze, jako by snad ani nežila. Reno obrátí své oči na snědého Itala, ten pochopí: "Před půlhodinkou umřela!"
Reno udiveně vyvalí oči, čeká vysvětlení, to mu Alfonzo dá ihned:
"Byla skvělá, byla super, loni byla hodně nemocná, protože jsi nepřišel, mysleli jsme, že zemře, ale vylízala se z toho a začala být ještě skvělejší, bezvadně skákala, fakt byla super, včera se jí narodilo koťátko - malý Rádža. Rádža je perfektní, zdravý, ale ona od včerejška bojuje o život, prohrála, škoda, ale byla skvělá a Rádža půjde v jejích stopách. Moje žena Marčela z něj vychová silného tygra. Škoda, že jeho skvělé výkony neuvidí máma."
Reno se zarazil, po jeho tváři tečou proudy slz, on tvrdý chlap brečí, brečí a není k utišení, jde domů, povívá se na otce, padne do postele a zase brečí jak malé dítě.
Alfonzo s Marčelou radostně pozorují první kroky malého Rádži. Rádža otočí hlavičkou, čeká až mu Marčela podá dudlíček do tlamičky a v jeho malých tygřích očičkách je vidět radostné DÍKY!!!DÍKY MAMI, DÍKY TATI!!!!!!!!!

ROZTOMILÝ KRÁLÍČEK

Daniel měl králíčka, malého hnědého chundelatého králíčka, krásné a roztomilé zvířátko, jmenoval se - pro zajíčky netradiční jméno - Ušáček.
Jenže Daník jel s rodiči na dovolenou k moři do Španělska a co s králíčkem? Dan si vzpomněl na svého kámoše ze třídy, zvedl sluchátko, vytočil číslo:
"Čau Davide, prosím tě..., víš ..., no já za to fakt nemůžu...., to jsi hodný ..., já ti ho teda donesu..., tak díky moc..." Cestou ještě koupil Davídkovi čokoládu za hlídání a večer už Ušáček poskakoval s Davídkem po zahradě. Takhle Ušáček nikdy s Danem nedivočil. Ušáček měl radost, ale uvnitř si říkal: "frajer jeden, dělá ze sebe machra a myslí si, že mě tím získá, to se chlapec plete, na to já mu neskočím. Mám rád Danečka a nějaký David nebo, jak se ten frajer jmenuje, mě přece nevytočí."
Ale David o jeho myšlenkách neměl ani tušení a večer králíčka, který se na něho smutně díval, ukládal se slovy:
"Nebuď smutný Ušáčku, však si pro tebe za chvíli Dan přijde a těch 14 dní spolu nějak zvládneme, kámo!!"
"Ty si fandíš, no vlastně, co mi zbude, ale jsem zvědavý, jak ti to nadšení dlouho vydrží!!" myslel si Ušáček.
Ale vydrželo. David si s Ušáčkem hrál a po týdnu ani nepomyslel na to, že tu Ušáček není navždy. Ani Ušáček skoro nevzpomněl na Dana, který se sluní někde v Pyrenejích.
Ušáček si Davida prostě zamiloval a ani on nebyl Davidovi lhostejný. Čas rychle plynul a najednou tu byl poslední společný večer. David sedí na zahradě, Ušáčka má na klíně, hladí mu srst a šeptá do ouška:
"Víš nějak jsem si na tebe zvykl, přirostl jsi mi k srdci, ale vím, že to zítra skončí, musím tě vrátit Danovi."
Ušáček mlčí a jednu chvilku to vypadá, jak kdyby z jeho modrého očka chtěla ukápnout slzička. I on by nejradši zůstal, ale ví, že patří k Danovi, jeho domov je tam. Ještě štěstí, že David neví, o čem Ušáček přemýšlí, i když ono je mu to stejně vidět na očích.
Ráno. Přišel Dan a Ušáček se mu hrne do náruče:
"No to jsem rád, že tě zas vidím! Davide, díky za hlídání."
Odešel. Davídek si vylezl na svůj nejoblíbenější strom v zahradě, sedí a brečí, nemá sílu vstát,jít k obědu:Proč? Proč on musel potkat Ušáčka? Proč? Proč je Danův kamarád? Proč? Proč nemůže být Ušáček jeho? Třeba by Ušáček taky chtěl? Proč? David sedí v trávě a přemýšlí, sedí a brečí a nezajímá ho ani večeře. Maminka za ním přijde, pohladí ho po vlasech, David nejprve chce škubnout hlavou, aby ho nemohla máma pohladit - co se do toho plete - ale nakonec sedí a nic neříká, maminka si sedne vedle něho, chvilku jen tak sedí a pak tiše řekne:
"Až budeš větší, pořídíš si taky králíčka."
"Ale já nechci nějakého králíčka, já chci Ušáčka!"
"Davídku, časem pochopíš, že existují na světě i jiní králíčci a možná i lepší, vím, že to zatím nechápeš,ale určitě na tebe čeká někde"tvůj roztomilý zajíček", věř mi. Jen musíš počkat až přijde ta správná doba."
David moc mamince nevěřil, jen dál tiše seděl, hlavu plnou Ušáčka a v rukou ještě cítil jeho hebounký kožíšek, ale v očích mu svítila už nová naděje:
"Počkám.........." a utře poslední slzu.

MŇAU POHÁDKA

Malý kocourek Mourek žil se svým pánem v jednom malém domečku na vesnici, možná tam žili spokojeně, možná ne, ale jednoho dne se odstěhovali z malého domečku v malé vesnici do velkého panelového domu ve velkém městě.
Kocourek z toho ze začátku moc nadšený nebyl, ale časem si začal zvykat , seznamoval se s novými kamarády a kamarádkami, jednu kamarádku znal obzvlášť dobře, chodili spolu na myši do nedalekého seníku a nezůstalo jen u lovení myší, někdy si šli i zamňoukat na Měsíc. A tak spolu chodili chytat myši asi rok a bylo jim spolu dobře, aspoň to tak vypadalo, jenže potom se to asi Micce přestalo líbit, tam ten kocour ji pozval tam, tamten jinam a na Mourka měla méně a méně času, vymlouvala se, že s ním na myši jít nemůže, a že dneska nemá náladu vidět Měsíc. A Mourek už ji skoro neviděl, zezačátku mu moc chyběla, ale pak chodil chytat myši s Modroočkem, Proužkem a Kočičákem nebo seděl se svým pánem u televize. Sledoval přímý přenos z první ligy nebo z mistrovství světa v ledním hokeji nebo nějaký akční seriál a nechal se drbat za ušima a nechybělo mu nic. Asi nic.
Na konci tohoto velkého města žila stará paní, skoro nikoho už neměla mimo jednoho vnuka, pána Mourka. Bydlela sama v malém domečku jen se svou malou kočičkou Tlapičkou.
Tlapička byla sice malá, ale šíleně divoká kočka, v sousedství vždy sehnala pár kamarádů a kamarádek a šli objevovat ještě neprozkoumané kouty sousedních půd a zahrad. Asi o tři bloky vedle bydlel jeden černý kocour, Černoušek se jmenoval, Tlapička se s ním skamarádila a Černoušek chodil s nimi objevovat cizí půdy a zahrady. Tlapička časem zjistila, že má Černouška asi ráda a myslela si, že snad i ona by mu mohla být sympatická. Asi se malá kočička spletla a jakmile se Černoušek dozvěděl o jejích citech, netvářil se vůbec pěkně a na malou Tlapičku prskal. Tlapička se snažila zjistit, co udělala špatně, ale marně. Přestala podnikat s kamarády výlety do okolí i když oni ji přemlouvali, párkrát s nimi šla, ale Černoušek se sní nebavil a jen na ni prskal. Dlouho a Zbytečně se Tlapička trápila tím, co mu udělala. Seděla doma u staré paní a sledovala s ní v televizi pořady s křesťanskou tématikou, pořady ji nebavily, chyběl jim pohyb, akce, její divokost.
Jednoho dne babička onemocněla, už nemohla bydlet sama a tak se k ní nastěhoval její vnuk, vnuk s kocourkem Mourkem. Mourek byl rád, že má zase malý domeček, ráda byla i Tlapička, protože v televizi se častěji objevila akce, pohyb - to fotbalu nechybí, a sem tam prohodila pár mňau mňau i s Mourkem.
Jednou šel takhle vnuk s babičkou k doktorce a Tlapička s Mourkem zůstali sami doma. Mourek se vyvaloval v křesle, které teď bylo jeho novým pelíškem, Tlapička odpočívala ve svém koši u radiátoru. Po očku sledovala, co dělá Mourek, kupodivu i Mourek po očku nenápadně sledoval Tlapičku. Večer spolu sledovali televizi a zase šli do svých pelíšků. Druhý den se to opakovalo a šlo to tak pořád dál. Možná Tlapičku napadlo, že je Mourek "správnej", možná napadlo Mourka, že je Tlapička správná, a možná dřív. Každopádně si své pocity nesdělovali a šlo to tak dál.
Byl velký májový úplněk a tak se rozhodli ještě s kocourem Bobem ze sousedství, že se půjdou podívat na střechu. Bob nakonec nedošel. "Hele, Tlapko, Bob nedošel, půjdeme i bez něho?"
"No, když už jsem se na to tolik těšila."
A tak seděl Mourek na střeše s Tlapičkou sám, ukazoval jí hvězdičky a byla vidět i kometa. Možná si to neuvědomili, ale bylo jim spolu myslím dobře.
Život šel dál. Oba seděli doma, každý zvlášť a moc spolu nekomunikovali. Proč a jak taky? Šla se proběhnout Tlapka, šel se proběhnout i Mourek, pěkně se na ni podíval, usmál, nic víc, nic míň.Tlapce to stačilo, ale časem začala přemýšlet, co kdyby se spolu bavili víc, nebylo by to hezké mít kamaráda? Ale bála se. Bál se Mourek taky? Proč on z ní nechtěl kamarádku? Nebo chtěl a bál se taky? Chlap a bát se? Ale po zkušenostech s Mickou? O těch však Tlapka nevěděla. Čím dál tím víc chtěla si s Mourkem povídat, ne jenom o tom, jak dneska porazila Kanada Rusy nebo Fini USA nebo zda ligu vyhraje Slavie nebo Jablonec. Prostě se s ním chtěla bavit i o tom, co má rád, jak by si představoval správnou kočku a kam až by se spolu podívali a možná i trošku přemýšlela, jaké by to bylo mít koťátka - no co, věk na to má. Jen se pořád nechtěla Mourka zeptat, co on na to, je to blbé se ptát? Už se chtěla zeptat, ale její pohled se setkal s pohledem Mourkovým, uhnula svýma velkýma modrýma očima. "Su blbá" vyčítala si potom a myslela, že nikdy nenajde odvahu a sílu. Oba tam někde hluboko uvnitř, v malém kočičím srdíčku, cítili, že přece jen ten druhý je tam uvnitř, a že ho mají plné nejen srdíčko, ale i hlavičku.
Jednoho dne, když byli oba na dvoře se Tlapička zeptala Mourka:
"Mourku, já bych se tě ráda na něco zeptala, můžu?"
"Můžeš, jen se ptej."
"Co si o mě myslíš?"
"Že seš správná kočka, a když já su správný kocúr, tož bychom mohli mít jednou správný koťata né?"
"To jako já a ty?"
"No, máš mě snad taky ráda né?"
"A ty mě taky Mourku?"
"Že váháš, pojď se proběhnout do zahrady!"
Ten večer ještě hodně běhali a povídali a kdo ví třeba se i pokusili o ty "správný koťata". Jisté je, že to léto s nimi po zahradě běhali tři malá krásná modrooká huňatá koťátka a všechny kočky a kocouři z okolí jim záviděli, jak spolu Mourkovic rodinka hraje fotbal.