DEN PRVNÍ – PONDĚLÍ 12.8.1996

V devět hodin na nádraží nás bylo opravdu velké množství. Slovy 3. Došly jsme s Katkou koupit lístky pro kola a Katka i pro sebe. Pavel P.už ho měl z Kyjova.A pomalu jsme se začali přesouvat na IV.
Nástupiště. Cestou nás dohnal i Pavel Karas, který nám došel popřát šťastnou cestu a ukázal nám svou svatební košili. Katka se rozloučila se "svým Pandou", nasedli jsme a jeli. Náš oblíbený směr TIŠNOV. Cestou jsme zjistili, že nikdo z nás nemá hodinky, ale že nám to nevadí. Pavel P. si začal prohlížet mapu. A tak stojíme kdesi na zastávce a on z ničeho nic prohlásí: "Devět." Po chvíli jsme s Katkou pochopily, že toto číslo udává počet zastávek do Žďáru. Něco po půl dvanácté jsme z vlaku vysedli, osedlali svoje drahá kola a vyšlápli po silnici č. 18 na směr Prostějov.
Foukal děsnej vítr a počasí se netvářilo zvlášť příjemně. Chvílama sme měli pocit, že šlapeme a ono to nejede. V Radňovicích (což je jediná vesnice cestou)jsme viděli krásně zaparkovanou mazdu (nebo co to bylo), stála na střeše, čumákem do silnice a kolem hafo lidí, no nic jeli zme dál. Po hodině jízdy rychlostí 11kmh-1 jsme dorazili do Nového Města na Moravě.
Hned jsme se začali ptát po mlíkárně a sotva jsme ji našli ,hned jsme objevili i správný vchod.Erika hned sešla dolů-už nás vyhlížela z okna.A jak byla důle ,že nás teda vezme do ňáký restaurace ,protože nám se už hlásil hlad.
Nejprve jsme teda zavolali Hiclovi, ale bez úspěchu - nedovolali jsme se - tak ať si trhne nohou. A za chvíli už jsme seděli v restauraci a Pavel držel v ruce půllitr Starobahna. Katka si odskočila kúpit Elemky a dala svou první kóřku. Pak jsme si objednali, já s Pavlem smažené kuřecí játra a Katka jakousi zeleninu - Šopský salát či co. A jelikož už cestou k Erice začínalo pršet, u Eriky jsme se dlouho neohřáli a plánovali jsme program na zbytek dne. Katka dostala jedinečný nápad: MARŠOVSKÁ RYCHTA.
Tam jsme nejprve seděli, pili to rezavý s pěnou a Pavel trávil čas ruku v ruce s mojí oxeroxovanou mapou autoatlasu str. 27 a 38. Nemohl z ní spustit oči, natož ruce. Pak se uvolnil stůl naproti televize a tak jsme sledovali Helenu a její chlapce a pak se uvolnil stůl přímo u televize a tož jsme se na ESO přesunuli tam, ale to nebylo zdaleka poslední stěhování národů, protože jen co skončila PENALTA, při které Pavel konečně odložil mapu, jsme se přesunuli ke kulečníku. A tady vznikla ta osudová chyba, na ubohou mapu si nikdo od této doby nevzpomněl až zítra ráno.
Erika s Pavlem byli kapitáni a tahali si čísla od 7 do 8. Pavel vyhrál a říkal číslo první: 8, a Katka hrála s Erikou. Pak došel i Mirek a dostali jsme nápad, aby to furt nežralo desetikoruny, že budeme koule chytat. Zezačátku se nám to dařilo, ale pak Erice utekla jedna s pruhem a tak jsme hráli bez ní, prostě, kdo má půlky má výhodu. A venku furt pršelo, že jsme to viděli, že zítra jedem dom. Potom jsme se odebrali k Erice, kde jsme stihli ještě konec "Záchranářů" a "Neváhej a moč" (a toč).
Mirek navrhl, že dáme mariáš o prachy. Erika načla malibu, které nám slibovala už v Polomu. Katka nejdřív chhtěla pochopit mariáš, ale pak šla spát, ale nakonec nespala, ale vrátila se za náma. V mariáši nikdo nebyl tak úspěšný aby donutil Pavla šáhnout do kapsy pro jedinou drobnou výhru, a tak Polášek vyhrál asi 12,60 z čehož měl na rozdíl od nás radost. A pak jsme šli spát, já s Katkou jsme poctili svou přítomností postele Eriky sester a Pavel dostal privilegium spát v Eričině posteli (samozřejmě bez Eriky).
Už večer se nám Pavel chlubil svým krásným svetrem s nápisem Metalika, který mu tam vyšívala tetička, co šije kroje, pak ještě půl hodiny vykládal komu fšemu ho půjčil a kdo fšechno mu ho pral a dokonce si ho i na naše přání oblekl na sebe a prošel se s ním po pokoji. Já i Katka jsme z něho nemohli spustit oči, jako z toho svetru myslím. A furt pršelo a lilo. A během celé noci bylo slyšet jen jak venku padá voda a skoro nikdo nevěřil, že bysme zítra mohli jet dál.

DEN DRUHÝ: ÚTERÝ 13.8.1996

Něco kolem osmý jsme se s Katkou probudily asi v 7:58.
K - Probudíme ho? To je blbý ho probudit.
B - Víš co, budeme vstávat a on se vzbudí sám!
A taky že jo, tož zme mu ozmámily, že dem kúpit snídani. A taky jsme trapně vlezly do tabáku a podívali se do novin, abychom Pavlovi oznámily, že Bobíci porazili Spartu 2:1, pak jsme si daly ještě kakao a Katka koktejl a šly jsme zpátky a zalezli jsme si ještě asi na hodinku do spacáků. Nasnídali jsme se a vyrazili na cestu, kupodivu bylo krásně a svítilo i Sluníčko takže jsme si klidně mohli nasadit i zrdcadlovky. Pavel si cestu pamatoval (takže nám ta ztracená mapa zas tolik nechyběla) a tak jsme se s Erikou rozloučili a šlapali směr Hradec nad Svitavou, což podle Pavlových propočtů mohlo být tak 41km. Do Jimramova se nám jelo vcelku super. Jen někteří jedinci brzdili do kopce, já za to nemůžu, ale u televize se člověk fyzicky moc nepřipraví na vyšlapávání kopců. Pavel nenadával, ale tvářil se tak, jako by mu to vadilo, že každý kopec du vedle kola. No co Katce to zase jelo pomalu z kopce.
Kousek za Jimramovem, zrovna když jsme chtěli odbočit na Bystré se Katce porouchalo kolo. Vypadaly jí kuličky z ložiska nebo co, já tomu nerozumím. A jediný klíče, co jsme sebou měli - byly klíče od domu a i to Pavel zkoušel, ale i s pomocí šutru mu to nešlo opravit a tak nás napadlo něco stopnout. Hned první řidič zastavil pan Zdeněk Petr s avií z Jedlové, že je tam jakýsi opravář a možná, že bude i doma. Na korbě avie se jelo úplně super a ty kopce……..
Opravář doma byl, sice zrovna odcházel, ale neodešel…..a tak pan Raušar kolo Katce opravil. Pan Petr nám ještě poradil, že naobědvat se máme v místním hotelu a tak jsme uposlechli jeho rady a zastavili u hotelu. Pavel hned šáhl po půllitru Gambrinusu, my s Katkou jsme si dali jen malé. Katka si jinak dala ňákou zeleninu a my smažák. Do Hamrů nám zbývali asi 3 km a tak jsme se tu dlouho nezdrželi a pokračovali v cestě dál. Bílá pěnová čepička nás táhla kupředu, za 10 minut jsme už parkovali před hospodou "U Tušlů". Konečně jsem ochutnala místního Svitaváka, po kterým jsem toužila už od dob Polomských. Tehdá, co by řidička sem si ho dopřát nemohla. A nezůstalo u jednoho, ale u dvou. Katka si dala tmavý. A rozhodli jsme se napsat pohledy. Něco po půl patý (ta nešťastná sázka, kolik je hodin?) jsme vyrazili dál.
Do Rohozný to sice byl pěkný kopeček, ale dál už se jelo úplně super a zanedlouho nás uvítal Hradec. Pavel zvolil zkratku kolem potoka, asi kratší byla to jo, ale ta kvalita terénu…… A nejlepší byl ten vlčák, já jsem kolem něho projela a nestačil se vzpamatovat, ale na Pavla vyběhl a kousl ho do levé nohy - nemá jezdit tak blbýma zkratkama. Ale to už jsme tloukli na dveře čísla 43. Švrčinova babička nám nabídla tekuté občerstvení top-topic, a že prej Pavel není doma, ať si sednem do hospody, že on za náma donde. Tak sme šli, dali po jednom a sledovali RISKUJ a KOLOTOČ, pak jsme dali fšici kafe. Podotýkám: já letos první (piju tak ¸kafe*rok -1). Akorád po zprávách jsme se zvedali, že půjdem ke Švrčinům, když jakýsi individuum dalo Katce ruce na oči. Á Pavel Š. byl tady a tož sme dali ještě po jednom (podotýkám, že lístek odcaď mi chybí). A už když jsme byli opravdu na odchodu donesla "paní profesorka biologie" ještě po jednom a tož jako kamarádi v oboru jsme ho vypili a pak se už opravdu odebrali ke Švrčinům. Kde na nás čekala večeře.
Ubytovali jsme se v Pavlově pokoji a aby věděli, že i po pěti pivech mi nic není udělala jsem jim tam v pohodě hvězdu. Pak si šli dát ještě kóřku a Pavel P. a já jsme šli ze solidarity s nima a já otestovala jejich houpačku. Potom jsme s Katkou otestovali jejich koupelnu (postupně).
A na dobrou noc nám Pavel Š. přečetl romantickou pohádku od Božky Němcové O SLUNEČNÍKU, MĚSÍČNÍKU A VĚTRNÍKU. Nebyl asi zcela svěží, protože slova se mu trochu spletla: prince Silomila nazval Siloměrem (to je asi nemoc z povolání - ta fyzika je fšude) a mezi bažiny zapletl i Suchopárka. Ale těch "překlepů" bylo víc, jenže pak jsem, jakožto i ostatní usnula. Hned jak dočetl jsem se vzbudila a jak prej to skončilo. Na tuto otázku se zeptal i Pavel P., kterého konec taktéž probudil: a jak to teda dopadlo? Švrčina nám zdělil, že špatně , že ježibabu upálili či co. A pak začal vykládat Pavel P. své strašidelné příběhy typu. jak honili na Seči zloděje a jak kamoš od kamošky viděl, jak de dvojice na hřbitov a zpátky už ne a nebo jak lítají nad hrobem věnce a svíčky. Za zvuků nové metaliky - LOAD jsme usínali. (zápisky Bohča)

DEN TŘETÍ: STŘEDA 14.8.1996

(MADE IN ŠVRČINA)

I.VÝJEZD

I když se všichni vytahovali, jak budou spát nejmíň do půl jedenácté, o půl desáté už se pomalu klubali z pelechů. Svitavské pivo na Sedlově a mnou přečtená pohádka od Boženy Němcové viditelně způsobily hluboký a vydatný spánek.
Když jsme se z toho probrali, maminka nám nachystala bohatou snídani, protože byla nadšená tím, že zvýším počet členů naší výpravy na čtyři. Mohlo nás být i pět, ale brát s sebou psa mi v takovémto případě nepřipadalo nejvhodnější. Maminka nám ještě nabalila tašku jablek a připevnili jsme ji na nosič, aby se Bohče líp vezla. Potom jsme pomocí kompresoru zvýšili tlak našich pneumatik na hodnotu p-optimální a vyrazili směr Olšany.
Svítilo sluníčko a před námi třicet kilometrů bez kopce, takže do Letovic jsme v pohodě za hodinku dojeli. Navigátor výpravy s kapesním autoatlasem v ledvině, osoba, bez které bychom byli bezradní, často mapku vytahoval a studoval i za jízdy, riskujíc tím vlastní zdraví, určil optimální trasu a všichni s mým návrhem jet do Boskovic zkratkou po okreskách (10km), souhlasili.

II. DEJTE NÁM DVĚ CIGÁRA A JEĎTE DO ………

Méně zvlněná krajina s překrásným výhledem a cesta do kopce nám nalily do hlavy optimismus, pro cestu do kopce jsme zachovávali následující pořadí závodníků: Pavel Polášek (tréning z fotbalu), Moje maličkost (vyuzené plíce), Katka (nejlepší ženský cyklistický výkon), Bohča (objektivní příčiny - těžký nosič s jablky a technicky neuspokojivé kolo). Dva kilometry od Letovic jsme si povšimli, že na silnici leží telefonní dráty, jediný znak vyspělé civilizace v této odlehlé džungli. Za zatáčkou jsme seznali, že to nezpůsobil vítr, ale zelená škoda 120, která notně slevila ze svých původních proporcí, protože za mírnou zatáčkou vlevo sejmula jeden ze sloupů. Když jsme k ní dojeli a uviděli dvojici zbědovaných automobilistů, bylo jasné, že řídil alkohol.
Slušně jsme se zeptali , zda nepotřebují lékařské či jiné pomoci, ale odpověděli nám, že jsou v pořádku. Zbytky automobilu odsunuli na nejbližší polní cestu a opřeli se o rozšklebenou kapotu.
"Dejte nám cigáro" řekl jeden z nich a já se slitoval nad jejich ubohým vzezřením a žádanou pochoutku jim poskytl. Mezitím nás dojeli Bohča s Katkou a kuřácká část naší výpravy se rozhodla, že si dá jednu zdravotní též. Tak jsme bafali a ze slušnosti jsme se ještě jednou optali, zda skutečně něco nepotřebují.
"Jeďte do další vesnice a tam v jézédé najděte Laďu Fefra a řekněte mu, aby pro nás dojel traktorem, když tam nebude, tak nikomu jinýmu nic neříkejte a jeďte do…….."
Tyto organizační pokyny nám zopakovali ještě asi třikrát a vida, že se máme k odjezdu, náhle změnili své stanovisko:
"Nebo víte co, nikde nic neříkejte, dejte nám dvě cigára a jeďte do prdele!"
Odjeli jsme tedy směr Boskovice.

III. OBĚD

Nutno dodat, že tato příhoda nás napružila a domnívajíce se, že po cestě zažijeme ještě mnoho takových poučných příhod, opřeli jsme se do pedálů jako zběsilí. Nutno ještě dodat, že všichni tři nadšenci k nám přijeli bez hodinek a těšili se, že alespoň mé zápěstí budou po odjezdu z Hradce zdobit hodinky, a oni mě budou moci stále popichovat svými všetečnými otázkami po čase. Leč člověk míní, skleróza mění. Když jsem asi dva kilometry za domovem zjistil, že hodinky nemám a zeptal se, zdalipak se pro ně mám vrátit, dostalo se mi, nevím bohužel od koho strohé odpovědi: "Kašli na to!"
Kašlal jsem tedy a smířil se s faktem, že v dalších dnech se budeme muset řídit odhadem a hlasem svých žaludků. Ty právě v kopcích před Boskovicemi zvonily k obědu. Místní restaurant SLAVIA CLUB byl přímo jak na míru šitý k uspokojení našich nízkých potřeb, jak to ostatně dokládá i účtenka přiložená jako corpus delicti.

IV. VZHŮRU DO SLOUPU

Není pravdou, že s plným žaludkem se všechno líp snáší. Kdo nevěří, ať si nacpe břicho, zaleje to pivem a pak se pomocí bicyklu pokusí dopravit z Boskovic do Sloupu. Fakt, že se to povedlo nám čtyřem, není ještě, milý nedůvěřivče, důvodem k tvému optimismu.
Nejvíc s tebou zacloumá už jen pouhý pohled na to nadělení: za zatáčkou tak dva a půl - tříkilometrová "rovinka" jejíž sklon je přímo vražedný a neustále se stupňuje, nahoře tě čeká mírný sjezd, ale záhy tě terén vyvede z omylu, neboť druhý kopec je asi vlastním bratrem prvého, následuje další sjezd do vesnice a pro změnu zase do kopečka. Za vesnicí odbočíš doprava a šlapeš dál a už si myslíš, že je konec, ale není. Další hora povýší v tvých očích Drahanské vrchy na velehory. Do toho všeho se ozývá prapodivné zvuky: funíš, vrže ti kolo, protže jsi ho nenamazal a pořádně nedotáhl všechny šroubky a ony hajzlíci, se třesou až vibrují, neboť rezonanční frekvence je rezonanční frekvence. Někdo vyjekne a ty z toho leknutí málem spadneš z kola. Mimochodem apeluji na fyziky - vědce. Bude-li někdy zavedena jednotka jeden Jek, přimlouvám se aby její jednotkou byla 1 bohča, na památku oné chvíle, kdy uzřela tříkilometrový kopec a jekla: Néééééé! (Vidíš Bohčo, že nechválím jen sebe.)
Když už konečně dojedeš do Sloupu bez újmy na zdraví fyzickém, ba ani psychickém, nejenže uvěříš mému úvodnímu tvrzení, ale navíc jsi stejně dobrej jako my.

V. NAJDEM SI MÍSTO, KDE SE DOBŘE KOUŘÍ

Navrhla Katka, duše romantická, zmítaná nikotinovým dluhem po náročné cestě. Slezli jsme tedy z kol (i nekuřáci) a usadili se na dřevěné pódium před hospodou, kde asi za normálních okolností mají stolky a židle, a které slouží jako předzahrádka. Zapálili jsme si, a protože mohlo být tak půl třetí, probouzela v nás naděje, že do Olšan ještě dojedem, dobrou náladu. Dělal jsem si ze všech legraci, až jsme se za břicha popadali. Cyklistická rodinka, jejíž peleton právě projížděl kolem nás, na nás zírala jako na UFO.
Ahoj, my taky jedeme na kole! - zvolala Katka a vyfoukla obláček modrého cigaretového kouře.
No to vidíme - odpověděl jí otec výpravy a jel dál.
Následovala další salva smíchu, který nás tak unavil, že jsme se natáhli na dřevěnou podlahu a dívali se do mraků. Byla to pohoda.

VI. KONEC POHODY

Pomalu jsme se zase zvedali a pevně rozhodnuti o tom, že hospodu si odepřeme, abychom si ji více užili až v Jedovnicích, uchopili jsme své dvoukolé kamarády, že jako pojedeme. Co jsme si my pracně odpírali, to nám chtěla kola asi dopřát z plné duše. Respektive z prázdné, protože: Bohča měla zadní kolo na hodnotě atmosferického tlaku, což není mnoho. Zastavujeme tedy u hotelu Broušek a holky, že zatím "počkají" než já a Pavel kolo někde napumpujeme. Marná snaha, u benzinové pumpy zjišťujeme, že ventilek nebo duše jsou přesně tam, kam nás ráno posílali opilí automobilisté. Cykloservis ve Sloupu není a pán, který je blázen do kol není doma. Po kratší poradě a hodu korunou se vítěz, Pavel, vydává s Bóďou do vedlejší vesnice, kde cykloservis údajně je. Údajně, není ekvivalentní se skutečně, a tak skoro po dvou hodinách čekání u piva a utopence, přichází Pavel s Bohčou a s nepořízenou. Kolem páté se rozhodneme, že dorazíme aspoň do Jedovnic a vyrážíme.

VII. TENTO ZPŮSOB JÍZDY NA KOLE, ZDÁ SE BÝTI PONĚKUD NEŠŤASNÝM

Ale co se dá dělat. A tak musela Bohunka své kolo vést. Nemusela, nabízeli jsme jí své oře s tím, že se všichni v chůzi spravedlivě prostřídáme, ale ona své kolo zná líp, tak mu asi nechtěla zavdat důvod k žárlivosti a s díky odmítla. Vždycky jsme kousek popojeli a počkali až nás dojde a tak jsme se dobelhali až do Ostrova u Macochy. Nakonec se Bohča dala ukecat, že teda když dáme níž sedadlo u Pavlova kola, tak pojede. Ukecáváme partu místních výrostků, aby nám půjčili klíč na utahování matek č.14, ale dostává se nám pouze kombinovaných kleští. Sedlo však přesto nejde dát dolů, naštěstí Bóďa souhlasí, že pojede i tak. Místní chuligáni ještě Pavlovi vysvětlí zkratku a jede se dál. Rozcházíme se s Pavlem a dáváme si sraza na náměstí v Jedovnicích. Když sem už za tmy dojedem, asi deset minut po nás se ze tmy vyloupne podivná postava. Noční chodec s kolem, Pavel Polášek

VIII. RESTAURACE ASTRA

Když jsme se zeptali pana vrchního, jestli o půl deváté večer můžeme dostat ještě něco k jídlu, tvářil se jako by slovo jídlo slyšel prvně. Jeho číšnické kvality nasvědčovali tomu, že pojem vyspělá civilizace nechápe našim způsobem. Čuměl jak puk, když jsme si k pivu objednávali čokoládu, brambůrky, tyčinky, abychom něco pojedli. Zavíračka v deset, ale o půl už nás vyháněl. Snad blba jen předstíral, ve snaze krýt nedostatky svého šéfa.
Katka ve snaze zajistit ubytování pod střechou, protože obloha hrozila deštěm, oslovila dva mladíky, kteří přisedli k našemu stolu: "Máte seník?"
No nevím, jak by to dopadlo, kdybychom z toho pajzlu neodešli hledat místo, kde se dobře leží.

IX. MILÉ PĚKVAPENÍ

Vyrazili jsme kolem rybníka a v zápětí narazili na sympatickou rybářskou hospůdku "U HASTRMANA" s gambrinusem. Kousek dál byl les, kde jsme si uložili kola a nachystali ležení. Zašli jsme ještě na jedno a zdejší obsluha už byla normální. Pan vrchní se dal přesvědčit, že i když není kuchař, utopence nám může uvařit sám. Ó jak logický kraj.

X. UŽ TOHO BYLO DNESKA DOST

Ale zas ne tolik, abychom si ještě trošku nepovyrazili. Začalo totiž drobně pršet. Naházeli jsme přes sebe všechno nepromokavý, ale na štěstí to přešlo. Až do rána byl klid a spánek byl tou nejsladší odměnou za ušlapané kilometry.

DEN ČTVRTÝ: ČTVRKEK 15.8.1996

I. KOLIK MŮŽE BÝT HODIN

Lidské návyky jsou neodbouratelné. Člověk například potřebuje vědět koli je hodin, i když ho nic konkrétního na konkrétním místě v konkrétní dobu nečeká. Shodli jsme se, že je asi půl desáté, sbalili se a odešli do vesnice, kde jsme si v samoobsluze na náměstí koupili snídani. Potom jsme šli do hospody, odmontovali Bohčino zadní kolo a odešli do cykloservisu, ale majitel byl na dovolené. Tentokrát jsme nechali Pavla s Bóďou čekat v hospodě, samozřejmě, že jiné než včera večer (OLŠOVEC) a odebrali se s Katkou do vedlejší vesnice. Majitel zdejšího cyklocentra byl ale v práci, naštěstí byla doma nějaká starší paní, která nám duši ochotně prodala. Sláva, nazdar výletu, už jsme tu. Dáme si pivo, přehodíme duši, dáme si oběd, pivo a odjezd.

II.KŘTINY

Udělalo se hezky a na mapě je v obci Křtiny vyznačené koupaliště. Bohča měla radost, jak jí to kolo pěkně jede, a my jsme radost, že už na ni nemusíme čekat. Ve Křtináchh jsme koupaliště našli a navštívili. To byla paráda. Krásně čistá studená voda, stánek s občerstvením, na koupališti všeho všudy šest lidí, reprodukovaná vážná hudba. Tady zůstaneme, dokud se nám to bude líbit. Katka pohotově vytáhla kazetu s Alanis a plavčík ji pustil do beden. Tak jsme se koupali, dali si pivo, až se počasí začalo kazit. Přišla bouřka. Sedli jsme si na lavičky pod přístřešek, pili pivo a čekali až se vyčasí, za chvíli bouřka přešla, ale už nebylo tak teplo, proto jsme se sbalili a vyrazili.

III. ZABLOUDILI JSME???

Olšany už byly hodně blízko. Měl jsem v hlavě podrobnou mapu, věděl jsem, kdy máme odbočit, ale pro jistotu jsem se zeptal houbařů, které jsme potkávali. Potvrdili mi, že u odbočky je cedule s nápisem. Zazmatkoval jsem a odbočku, samozřejmě správnou, jsem přejel. Cesta vedla dál z kopečka a žádná další odbočka příští dva kilometry nebyla, yato to byl pěknej fičák. Bylo mi to divný a tak jsem zastavil a dal pokyn čelem vzad. Myslel jsem, že holky budou mít radost, když se tak pěkně povozily. Ó jak jsem se mýlil, div, že mi oči nevyškrábali nevděčnice. A to jen kvůli tomu, že museli šlapat zpět do kopečka. Když jsme dojeli nahoru, začalo znovu pršet, tak jsme se schovali pod strom. Potom jelo kolem auto a zastavili jsme ho, řidič nám cestu do Olšan vysvětlil a holky už na mě nebyly moc naštvaný.

IV. Ó OLŠANY

Pololesní cesta z kopce nás pěkně vydrncala, ale stálo to za to, jsme tu. Legendární Olšany nám leží u nohou. Vydali jsme se do Restaurace U KLAUNA a povečeřeli. K naší radosti se zde mihl i velký šéf Bolek Polívka. Po večeři jsme zašli pro změnu do hospody U PŠTROSA. Tamní hostinský Radko Paluda byl v podroušeném stavu a nestačil obsluhovat, tak se toho chopil Pavel. Já jsem se zase chopil nástroje, který jsem vysomrovat od nějakých bratrov Slovákov, kteří zde byli na čundru a hospoda hučela. Do té doby než hospodský odpískal zatváračku a vyhnal nás zpět ke Klaunovi. Tam, ale předešlý večer pařili do pěti a tak nás už nechhtěli. Pak jsme šli k rybníku, kde bylo ještě otevřeno. Zpívali a pili jsme dlouho, ale hospodskému už taky došla trpělivost, tak zavřel, dal nám, cizím lidem, basu piva ven na verandu s tím, že to zítra vyrovnáme a šel spát. My jsme dali ještě jedno a šli taky. Holky na verandu, my pod širák, kterej byl posetej hvězdami.

DEN PÁTÝ: PÁTEK 16.8.1996

(opět made in Bohča)

Ráno jsme se probudily, Katka měla obzvlášť dobrou náladu a dostala nápad, že vzbudíme Slováky, kteří spali též před kioskem. Jen, co se tvářili tak, že jako nejsou rádi, že byli probuzeni, Katka jim vynadala, že tak ukecaný chlapy v životě neslyšela. Kde jsou ale Pavlové?
Když jsme si šly čistit zuby do blízkého rybníčka, právě lezli na jeho břehu ze spacáků se slovy, že šest litrů tekutin je za den asi moc.tož jsme se začali balit, že budeme pokračovat dál, Kačka byla celá konfúzní, že ti chlapi jsou děsně ukecaní a že nemohla najít peněženku a tož po prohledání jejího osobního majetku jsme naznali, že si ji asi některý z včerejších spolustolovníků "vypůjčil"(mimochodem - doma ji Katka našla v jedné z brašen). No nič, co se dá dělat, tož hurá dál a jelikož poledne bylo na dohled, co kdybychom se zastavili zas u Bolka, hej? S vyschlým hrdlem jsme opět zaparkovali před vchodem "U klauna", hoši - velcí frajeři - si objednali utopence a pivo.. poláškovi oči pohled na půllitru oné tekutiny ještě snesli, horší to bylo s jeho žaludkem atak Pavel pod záminkou ranní hygieny (jako kdyby ji jindy dělal) zamířil se zrychlením a = 11,2 ms-2 k bolkově toaletě, vrátil se, bylo mu asi líp, ale přece jen s radostí uvítal, když jsem onu, jemu tak milou tekutinu, pomalu lila do svého žaludku, ale řeknu vám ke snídani jsem pila už i lepší věci. Švrčina, odkojený Svitavákem, to zvládal líp než skvěle. Jediný, kdo měl problémy byl místní číšník, nějak nemohl naší objednávku vměstnat na stůl a tak poznamenal: "Máte ňákej malej stolek!"
Švrčina po této narážce zůstal v klidu a pohotově odvětil: "Jak my? Vy máte malej stolek, my jsme si k němu jen sedli."
Pak se "naši chlapci" věnovali olympijské disciplíně - chytali muchy - tyto exempláře jsou taktéž uloženy v naší kronice (každý chytil jednu, jen bohužel nevím kdo kterou, mohla bych vám sice ledasco nakecat, ale mou silnou stránkou je popisovat události tak, jak se opravdu udály, a né šířitnějaké bezvýznamné kecy, bludy, až pomluvy, na rozdíl od jiných, kteří přehání, zveličují to, co skoro není pravda anebo pravda by bejt teoreticky ani nemusela, a snižují tak velikost oněch situací, kdy by mě mohli vyzvednout, ba někteří opěvují jen svou nápaditost, vtipnost, orientaci, důmysl až to hezké není, já fakt nechci nikoho jmenovat, to víš Švrčino, že se to týká tebe……).
Cestu dál, původně plánovanou důle do Pavlovic, jsme pružně ohnuli s koeficientem pružnosti k=4,75 Nm-1, a jelikož Katka nás chtěla z osobních důvodů opustit, jeli jsme s ní kolem Brna, cestou se vcelku nic nepřihodilo, jen jsme si krátili objížďku přes rozestavěný most, pak začalo pršet - trochu, pak jsme zastavili u restaurace "Na Staré Poště" podotýkám u, neboť Pavel Š.se bojovně vydal do zahrádky jedné starší paní a připravil ji o jednacelápětdesetin litru pitné vody. U restaurace rostly též švestky a hrušky a někteří jedinci jim neodolali. Jako například i já jsem se osmělila a malý počet hrušek si utrhla. Jelo se nám ok, jen v mém žaludku si ty hrušky nechtěly tykat s tím pivem, ale nakonec jsem jim to křesťansky vysvětlila a zpětné reakce nebyla nucena použít.
Jelo se nám všem tak dobře, že jsem i nějaký kopec vyjela, měla jsem psychotrauma z toho, že když nás teď Katka u Brna opustí, že mě ti dva supermani ujedou, ba nejvíc jsem měla strach, že by oni beze mě do těch Pavlovic netrefili, vždyť by jim chybělo ono něžné pohlaví a tak čistě z lásky k nim jsem vyjela skoro každý kopec. A oni, fagani jedni, si naivně mysleli, že se mi dobře šlape jen díky tomu, že mi zpravili kolo.
S Kačkou moc řečí už nebylo, počítala kilometry k Brnu, měla předtraumatický stav z toho, jak projede onou moravskou metropolí bez větší újmy na zdraví. My jsme cestu Brnem zamítli, chlapci se mě teda ptali, jestli netoužím navštívit rodinné pozůstatky, tož jsem jim řekla, že jestli jim nevadí, že budu mít na sobě dál špinavé tričko, tak se rodinnému společenství ukazovat nemusím. Byli tímto rozhodnutím přímo nadšeni, touha po Hiclovi je hnala kupředu a tak na pokraji Slatiny jsme se s Katkou v dobrém rozloučili, popřáli jí hezký zbytek prázdnin a hurá do Hiclivic.
Někde v Chrlicích jsme dali oběd, hlad nás zahnal do jakésy pochybné jídelny, no nic, žaludky to zaplnilo a hoši si tentokráte dali k tomu fantu a s tou žlutou vodou v ruce "vyzerali naozaj kúzelně, hej?" No, jeli zme ďalej, cesta sa nám páčila, konečno sa i mě jelo dobre niejen jeden raz som jim takměr ujela, no kopce nigde, ono boli tou rovnú krjinú tak vyčerpáni, že i na cestu som sa musela opítať já, hej neskvor sme blúdili, ale pak to bolo ókej. No, len ma nútili furt šlapat (to jako aby si to někdo, Jarku, blbě nevyložil - jako na kole) až ma z teho bolelovšude a už vóbec sa mi něpáčilo, že som s nima nemohla společensky komunikovat, hej cyklistika je veľja nespolečenský šport, bolo to naozaj špatné, tož mluvila som s nima i behom jazdy - to bolo umučenie, taká biologická potreba - komunikácia s ľjudma - a jim to naozaj nechýbalo lebo sa enem tak tvárili, no nieviem, ale ogary sú stejně ňáký divný, a tož z teho ticha mi nějako vyschlo v krku, no a že mám hlad na Aldžidu. Ogary nič, vóbec jim to nevadilo, chovali sa ku mě jako bych skoro nebola dáma, hovoreli - jedem ďalej, počkaj do dalšej dědiny!!! No a tak to šlo furt!!! Že už som málem umírala hľadom a Švrčina eště vymýšlel také blbé pauzy jako, že mu padá batoh lebo blatník či co!
Konečně došlo aj na ně! Vypila som všetku vodu a oni zjistilim že majú velkú žížeň, tož já im ěště raz zopakovala, že mám hlad na Aldžidu a dala bych si Nogera. Tož jejich kamenné srdce prodělalo akúsi zmenu, že v Hustopečách zastavíme, moc som im neverila, to vraveli už o Židlochovicách a o asi dalších deseti dědinách .
No fakt, v Hustopečách zamírili prjamo ku takému stančeku, gde mali hafo vjacej jako italskú zmrzlinu, colu, ale hlavně od Algidy Nogera. Tož zme slezli i z kola a usadili sa ku stolku, bolo to naozaj dobré sediet zas na něčom iném než je sedátko od kola, bolo to také ňáké pohodlnějšje, hej? No ešče asi pól hodiny sme tam komunikovali o fůre dalších dóležitých vecí, a pak že musíme dál, beztak se ani tolik netěšili na Jarka jako na jeho sklep.
Vůně meruněk a vinné révy nás lákala stále blíž a blíž, až jsme rychlostí v = 2,3 . 108 ms-1 projeli kolem cedule VELKÉ PAVLOVICE, po čuchu jsme našli Hiclův vinný sklípek a k jeho chalupě už zbývalo jen pár krůčků. Ha, pan Hicl před vraty. PavelŠ začal vyjednávat, vylíčil mu naši situaci a touhu uzřít jeho milého jediného syna a našeho drahého spolužáka Jaroslava.
Jeho tatínek nás vcelku neuspokojil, ač se hodně snažil, doporučil nám, ale babičku. A jelikož jsme cestu k ní neznli, že nás bude doprovázet, bohužel jeho karosérie škodovky na čtyřech kolech jela přece jen krapet rychlejc než našich šest kol dohromady. PavelP však svěže stíhal jeho železného oře stopovat a nám pravicí mávat.
Avšak ani chalupa jeho babičky, sestry, švagra a n (n náleží do Z) neteří nebyla naší konečnou stanicí, prej jel na kole s motorem vyvenčit kočku, či spíš s kočkou kolo s motorem. (Jarku, i o tom zubaři víme, no holt někdo jezdí k zubaři, někdo třeba do lesa…….)
Pak nám tatínek poradil, ať sednem do hospody (na to bysme taky přišli sami), a že ho za náma pošle. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat a už jsme sledovali v místní hospodě v tamější televizi fotbal a hokej (ty svině, hokejisti, jen chlastají a pak to taky tak vypadá, Švédi jim dali pěknou nakládačku), no, mezi nama ten gól, co dala Slavia, aby vyrovnala v 92.minutě taky nesvědčil o jejich titulu vícemistrů Evropy - dalo by se polemizovat o tom jestli jim víc vlezlo do hlavy to 2.místo z Anglie anebo ten alkohol………….
Neustále jsme vyhlíželi Hicla se svojí hondou a ňákou tou kočkou, když ho byl zas jednou PavelP vyhlížet zjistil, že se venku staví májka, bodeť by né, když tam budou hody a tož to šliPavlové prozkoumat, pak jsem se šla podívat i já, tož pochopila sem, proč je Jarek takovej "vícemluvnej", ten chlap, co to tam řídil, tomu huba jela, že by se za to nestyděl leckdo v parlamentu, asi to tu mají v krvi - tož taky tu je každej druhej Hicl.
Něco po osmé hodině jsme se rozhodli opět zkontrolovat bejvák Hiclovy babičky. Cestou jsme potkali cosi, co se pohybovalo 3 x větší rychlostí než je c a to kluci hodnotili tak, že podle dyzajnu by to typli na Hiclovu hondu, no nic já ani nepopstřehla, že tam něco proletělo. U Hiclů jsme zjistili, že ona zrychlená částice Jarek opravdu byl. No nic, třeba bude u máji. Nebyl, zkontrolovali jsme pár motorkářů - no nič! Pak mě rada starších vyslala optat se pod máju, zda se tam neobjevil Jarek Hiclů, s touto otázkou jsem se obrátila do hloučku mladých mužů, jeden se ozval: já su Jarek Hicl. Asi půl hodinu jsem mu vysvětlovala, že náš Jarek má trochu inší disajn a motorku a on furt, že by měl rád taky hondu……
Pak jsme seděli na autobusové zastávce, sledovali kolemjedoucí motorky a přemýšleli, co dál? Švrča zabědoval:"My tady mrznem a on se někde hřeje!!!" tož co potom? Chvíli jsme přemýšleli, zda navštívíme své spacáky a vyhrála hospoda ZASTÁVKA, tož jsme si dali ještě jedno - Radka (bohužel z hospody předtím lístek nemám) a pak jeli hledat místo na spaní. Nechala jsem to na radě starších, chlapci šikovní se opravdu vyznamenali, nikdo by nenašel lepší místo!!!
Bohužel malý problém byl, že ten meruňkový sad neměl zrovna homogenní povrch a celta k jeho rovnosti zvláště nepřispěla. No nic, lehli jsme a spali, vůbec nikdo na Hicla ani na všudepřítomný slimáky nenadával, aspoň né ze spaní.