Počítadlo od 15.5.2007


POZITIVNÍ PŘÍBĚHY :o)

33. SPRÁVNÝ KAMARÁD (15.10.2007)
32. BOJ S JAHŮDKOU (5.10.2007)
31. MRAZÍK (30.9.2007)
30. PŘÍBĚH SPRNA (31.8.2007)
29. PŘÍBĚH ČERVENCE (31.7.2007)
28. OTEVŘI PUSU A ZAVŘI OČI (30.6.2007)
27. MŇAU POHÁDKA (28.5.2007)
26. ODLOŽENÁ MATURITA (23.4.2007)
25. PÍSEŇ JARNÍ KVĚTINY (26.3.2007)
24. ZNAMENÍ (28.2.2007)
23. LÁSKA (31.1.2007)
22. KOJOTOVA MATKA (30.12.2006)
21. VÁNOČNÍ SAMOTA (30.11.2006)
20. OBLÍBENÝ ŽÁK (24.10.2006)
19. AUTOBUS (20.09.2006)
18. VÁLKA (26.07.2006)
17. VÍRA (25.06.2006)
16. RADOST (20.06.2006)
15. BLÁZNIVÁ (12.6.2006)
14. LÁSKA, POMOC NEBO UBLÍŽENÍ? (5.6.2006)
13. ŠŤASTNÉ VZPOMÍNKY (29.5.2006)
12. SEN (20.5.2006)
11. PLNÁ SKLENICE (14.5.2006)
10. MODRÝ KÁMEN (6.5.2006)
9. POHÁDKA O LÁSCE A DŮVĚŘE (29.4.2006)
8. KVĚTINKA (23.4.2006)
7. PÁD (18.4.2006)
6. ČAS (6.4.2006)
5. KAŽDÝ MÁ SVŮJ ÚKOL (31.3.2006)
4. HRST PÍSKU (25.3.2006)
3. ŠROUBEK (18.3.2006)
2. HVĚZDICE (10.3.2006)
1. NEHODA (3.3.2006)
PŘEDMLUVA
POUŽITÁ LITERATURA

PŘEDMLUVA

Již delší dobu přemýšlím, co smysluplného dělat, ne že bych se flákala, chodím do práce a té se věnuji myslím víc než je třeba a oceněno, doma umývám podlahu, nádobí, peru (jé, musím jít zrovna vyndat prádlo z pračky – momentík :o) už jsem tu), ale to přece dělá každý, nějak mě to neuspokojuje (teda to zas oceněno je a je to krásné, když je doma krásně), čtu si časopis….., knihu, ale potřebuji něco, co budu dělat já, co ostatním přinese užitek, nebo aspoň radost. V Brně jsem doučovala, vedla kroužky počítačů……ale co tady???
Mým životním snem je napsat knihu, první jsem napsala, když jsem chodila na základku a můj sci-fi příběh leží někde ve sklepě, možná až budu v důchodu tak ho přepíšu. Na gymplu jsem začala psát můj sedmisvazkový román, který jsem ukončila v průběhu vysoké, sladký a romantický – možná až moc osobní – to byl můj sen, pak už jsem psala jen krátké příběhy a když mi bylo nejhůř tak básničky.
Etapu poezie už mám asi za sebou a na román si netroufám, t ak začnu příběhy jiných, chtěla bych vám, týden co týden, napsat nebo spíš opsat příběh, který pro mě v životě znamenal hodně, někde jsem ho přečetla a uložila – když je mi smutno, přečtu si ho, když potřebuji povzbudit kamarádku, řeknu jí ho nebo dětem na táboře na dobrou noc………
Začnu tím nejstarším, na který jsem narazila v květnu 2002 na škole v přírodě v Jeseníkách, a ač je to 4 roky zpátky dnes je pro mě zrovna tak aktuální. Zvláště dnes:

1. NEHODA

Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla zbrusu nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na tento model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta. Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi???
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost. Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce. Vypadl z ní jakýsi lístek. Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: „V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto!“

(včera jsem rozbila mobil, který jsem dostala od manžela ani ne před dvěma měsícema k narozeninám, spadl mi z 3 patra dírou mezi schody až do sklepa, mám rozbitej ze 3/4 dislej, tak mi prosím nepište smsky, nepřečtu je - dík, ale volat můžete :o))

2. HVĚZDICE

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.
Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvěždice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.
Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž:
„Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou,“ odpověděl chlapec v běhu.
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit,“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal snbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

(Možná trochu naivní příběh s dobrým koncem, možná to v životě tak není, ale proč se aspoň nesnažit zkusit to, někdy tak přemýšlím, co všechno bych chtěla změnit….ale zdá se mi toho moc, ale nezměním nic, když budu jen tak sedět – pustím se do práce, hodím první hvězdici do vody a zkusím změnit jednu věc, možná hodím i další a pokud budu mít dost sil třeba změním všechno………nikdy se nevzdávejte, vždy mějte chuť něco změnit, nebojte se!!! Proč mě tento příběh nadchl, prostě líbí se mi. Dodává mi sílu, že se nemám vzdávat a i když na první pohled to vypadá, že pro ty hvězdice vše již skončilo, dostanou šanci žít – protože se někdo nebál, věřil a chtěl něco změnit. Mám už opravenej mobil, oprava stála necelé 2000, našla jsem si brigádu a tak snad aspoň na část opravy si vydělám – nechci jen sedět doma a litovat se, jaká hrůza se mi stala :o))

3. ŠROUBEK

V trupu obrovské lodi byl maličký a nevýznamný šroubek, který společně s ostatními maličkými a nevýznamnými šroubky držel pohromadě dva ocelové pláty.
Když byla loď uprostřed Indického oceánu, šroubek se rozhodl, že už má svého bídného a špatně odměňovaného života na tomto místě dost (za tolik let mu za jeho práci nikdo jedinkrát neřekl „děkuji“) a vybuchl: „Už jsem se rozhodl! Jdu pryč!“
„Jestli půjdeš ty, tak půjdeme i my“ prohlásily ostatní šroubky.
A jakmile se šroubek začal vysouvat ven, ostatní ho následovaly. Při každém zhoupnutí vlny o kousek víc a víc.
Nýty držící obložení protestovaly: „tak jsme donuceny opustit svoje místo i my…“
„Prosím tě, stůj!“ volaly na šroub ocelové pláty. „jestli nás nikdo nebude držet pohromadě, je s námi konec!“
Úmysl šroubku opustit své místo v mžiku znal celý trup. Ohromný kolos, který do té doby s takovou jistotou zdolával vlny začal bolestně skřípat a rozechvěl se.
Všechny pláty, žebra, osy, šrouby, a dokonce i malé nýtky se proto rozhodly, že šroubu pošlou vzkaz, aby se svého úmyslu vzdal:
„Celá loď se rozpadne, potopí se a nikdo se z ní nedostane pryč živý.“
Šroubek se těmi slovy cítil polichocen a náhle si uvědomil, že je mnohem důležitější, než si myslel. A tak všem vzkázal, že zůstane na svém místě.

(Jen několik slov ode mě: napadají mě k tomuto dvě připomínky
- každý z nás si občas přijde zbytečný, že je v tom životé jako tak na víc – ať už kvůli tomu, že ho v práci šéf nepochválí, nebo v osobním životě je sám, ale uvědomme si, že každý tu má své místo a že každý jsme tím důležitým šroubkem!!!!
- druhou připomínku vezmu spíš z pohledu učitelky – když umíte pozorně sledovat, všimněte si, které dítě (ale může to být i sousedka, kamarádka) se cítí osamělým a zbytečným šroubkem……to dítě nevykřikuje do světa, jako šroubek, že je tu zbytečný, to dítě vysílá jiné signály….a kdo se dívá vidí je a je na nás, jestli tomu dotyčnýmu řekneme, že tu má své důležité místo. Jak to říct, nebát se na to dítě podívat, nebát se usmát!!!!!!!!!!! Prosím uvědomte si, že pohled ani úsměv vás nic nestojí a mnohdy pro lidi kolem znamená mnoho – říká jim, vím že žiješ, vím, že jsi. Snažím se každou hodinu ve škole na každého žáka aspoň jednou podívat – podívat se mu do očí, aby věděl, že o něm vím, podívat se, když mu píšu známku do žákovský….možná vám to přijde jako blbost, ale pohled znamená mnoho – v té škole to sleduju…….Tak se prosím kolem dívejte, dívejte se do očí.)

4. HRST PÍSKU

Malý chlapec si moc přál nějaké zvířátko, křečka nebo ptáčka, aby mu nebylo tak smutno, aby mu bylo veseleji, když je třeba doma sám, aby se měl s kým pomazlit, koho pohladit. Tatínek to dobře věděl, ale bál se, aby chlapec samou láskou zvířátku neublížil, byl ještě malý. Jednou seděli oba na pláži, svítilo teplé sluníčko a oba si povídali, najednou otec povídá:
„Dones mi v ruce, co nejvíc písku!“
Chlapec naplnil dlaň pevně ji sevřel a běžel k tatínkovi, u tatínka dlaň otevřel a kouká a v malé dlaničce nezůstalo vůbec nic, jen pár zrníček.
„To nejde táto, všechen písek mi utekl!“
„Zkus to jinak!“ řekl otec a nahrnul písek na narovnanou a otevřenou dlaň „Vidíš kolik písku mi můžeš donést!“
Chlapec se podivil, opravdu na malé dlani byla velikánská hromada písku a nikam „neutekla“.
„A to si synku pamatuj! Když něco budeš chtít strašně moc, budeš se bát, že o to přijdeš, nebo, že ti to uteče – nebudeš mít nic, když budeš opatrný a dáš svobodu, budeš mít nakonec mnohem víc!“
Chlapec se nechápavě podíval na otce.
„Odpoledne půjdeme koupit zvířátko, jaké si vybereš, ale pamatuj si, že když ho budeš mačkat v ruce, zvířátko se udusí a umře, když mu dáš svobodu, necháš ho volně běhat nebo lítat, zvířátko tě bude milovat a zůstane u tebe dloho:o)“

(A v tom spočívá pravá láska, ne když chceme někoho dusit a vlastnit, ale když mu dáme svobodu……. Nevím, co tentokrát napsat, co dodat, snad není třeba nic, příběh řekl víc :o) Krásný týden!!!)

5. KAŽDÝ MÁ SVŮJ ÚKOL

První díl Pána Prstenů – Společenstvo prstenu právě prochází Morií, Gandalf neví kudy dál a vede s Frodem rozhovor:
F: Tam, dole něco je?
G: Glum.
F: Glum?
G: Jde za námi už tři dny.
F: On utekl z hrobek Barad-dúr?
G: Utekl, nebo ho pustili….. Teď ho ten prsten láká….Nenávidí a miluje prsten, jako nenávidí a miluje sám sebe. Nikdy se nezprostí touhy po něm. Smeágolův život je smutný příběh….Ano, Smeágol bylo jeho dřívější jméno….Než si ho prsten našel, než z něho zešílel….
F: Lituji, že ho Bilbo nezabil, když měl tu možnost.
G: Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Spousta těch, co žijí si zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát, Frodo? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Ani ti nejmoudřejší nedohlídnou do všech konců. Srdce mi říká, že Glum má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlou, než bude konec. Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech.
F: Přál bych si, abych byl ten prsten nikdy nedostal, aby se nic z toho nestalo.
G: To si přejí všichni, kdo se takových časů dožijí. O tom ale nerozhodují. My rozhodujeme jen o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán. V tomto světě působí i jiné síly kromě zlé vůle. Bilbo měl ten prsten najít a v tom případě jsi ho měl dostat i ty. To je povzbudivé pomyšlení :o)

(Vše má nějaký smysl, i život Gluma, každý má svůj úkol, i zlý Glum – nakonec zachránil Froda. Další myšlenka z příběhu, mnohdy se nám nelíbí, co máme – ať třeba to co jsme dostali od rodičů, jak jsme byli vychováni, - nelíbí se nám, co jsme jednou udělali…… přáli bychom si aby se to nikdy nestalo, ale i to mělo svůj smysl, naším úkolem je teď to přijmout, vzít svůj prsten a putovat do Mordoru, takový jací jsme, důležité je abychom tam došli včas – umět naložit s časem….. je tam víc myšlenek, tento příběh miluju a je z něj stále co čerpat! Pokud se vám zdá odlišný od minulých příběhů, je mi líto, příští týden bude zas něco jiného – tak užívejte jara :o))

6. ČAS

Jednoho čínského vědce pozvali na berlínskou univerzitu. Na letišti na něj čekal jaho německý kolega. Po přivítání se oba vydali k zastávce autobusu. Stál tam jeden autobus, který byl připravený k odjezdu.
Německý profesor popadl Číňana za ruku: „Poběžte, rychle!“
A rozběhli se k autobusu. Naskočili do něj na poslední chvíli. Hned se za nimi zavřely dveře a autobus se rozjel.
Němec se s úlevným výdechem podíval na hodinky.
„Díky Bohu,“ zasípal, „ušetřili jsme tak deset minut.“
Číňanse na něj tázavě podíval a s úsměvem řekl:
„A co s těmi deseti minutami budeme dělat?“

(Čas – fyzikální veličina? Čas, mnohdy nám chybí, říkame si, kdybychom měli víc času uděláme to, to nebo to…..pak ho máme, a nic, sedíme u televize………a najednou je zas pryč. Blíží se Velikonoce, možná se snažíte udělat jarní uklid …..a možná je to čas, co vám chybí…….ale zastavte se, žijete, abyste uklízeli??? Věnujte trochu času svým blízkým nebo třeba sobě, projděte se v přírodě a třeba vám bude lépe, třeba uvidíte sněženku nebo bleduli a třeba budete mít větší chuť pustit se zase do práce…. Takže, kdybych se už neozvala, přeji vám krásné Velikonoce!!!!)

7. PÁD

Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, kdykoliv padneme. Konfucius
(Tento krátký citát jsem objevila minulý týden v kalendáři ve třídě na stolku a přišel mi aktuální, tak bych se o něj s vámi chtěla podělit místo příběhu.
Nejsme supermani, abychom nedělali chyby, jsme normální lidi a chyby děláme denně, je na nás abychom se nehroutili….co jsme to zase pokazili…….nebrečeli a nedělali hysterky :o) stane se, uděláme chybu, pokud to jde zkusme ji napravit, pokud to nejde je třeba se zvednout a jít dál, třeba ji časem napraví čas :o) Prosím mějte sílu, když spadnete, vždy vstát, když vidíte někoho padnout pomožte mu a mějte s ním trpělivost, když upadne znovu……
Prosím mějte trpělivost se všemi blízkými, dejte jim poslední šanci a když upadnou znovu dejte jim šanci další :o)
Nehrajme si na supermany, buďme normální lidi!!!)

8. KVĚTINKA

Jednou oblast postihlo strašné sucho. Tráva nejdřív zežloutla a pak uschla. Pomřely keře a nejslabší stromy. Z nebe nespadla ani kapka a ráno nikdy nepřineslo ani chvilkové občerstvení rosou.
Tisíce malých i velkých zvířat umíraly. Jen máloco mělo sílu utéct poušti, která všechno pohlcovala.
Sucho bylo den ode dne horší. Dokonce i silné staré stromy, které svými kořeny dosahovaly hluboko do země, ztratily listí. Všechny studánky i prameny zmizely. Potoky a řeky vyschly.
Jenom malá kytička ještě žila, protože jí jeden pramínek ještě dával pár kapek vody. Ale pramínek si zoufal: „Všechno je suché, má žízeň a umírá. A já s tím nedokážu nic udělat. Jaký smysl mají mé dvě kapky vody?“
Poblíž stál starý mohutný strom. Uslyšel jeho nářek, a ještě než umřel, řekl pramínku: „Nikdo od tebe neočekává, že dáš život celé poušti. Tvým úkolem je udržet při životě tu kytičku. Nic víc.“

(Nechci mluvit konkrétně, ale v tomto příběhu toho vidím mnoho……příklad jedna maminka měla několik dětí, ale to ji nenaplňovalo, chtěla být dobrou kamarádkou a tak radila a pomáhala všem kolem, neuměl říct nikomu, ne dnes nemůže, snažila se zachránit celou poušť a umřela ji její malá květinka, nějak při tom zachraňování světa zapomněla, co je nejdůležitější……..
Prosím, každý kolem sebe máte svoje květinky, nechtějte z achraňovat celý svět, ale věnujte čas těm nejbližším, neodkládejte důležítý rozhovor na vhodnou chvíli, neodkládejte na zítra, že řeknete někomu blízkému, že ho máte rádi, že mu něco dáte jen tak pro radost, dělejte takové věci hned…….. když doma máte květinku v květináči a nebudete ji týden zalívat, že nemáte čas, možná to přežije, ale když to bude 14 dnů, měsíc…uschne a pak vám bude líto, že květinku nemáte a bude už pozdě…….a každá květinka vodu k životu potřebuje. Děkuji, že na to budete pamatovat. Pěkný týden.)

9. POHÁDKA O LÁSCE A DŮVĚŘE

Byli jednou dva lidé a ti se měli velmi rádi. Vzali se a nedokázali si představit, že by jeden bez druhého mohla žít. Jednoho dne se proto dohodli, že kdyby jeden z nich umřel, ať žena, nebo muž, druhý se svého života také vzdá a bude ho následovat, aby dokázal, jak silná byla jeho láska.
A jejich život šel dál, žili spolu a se svými dětmi v míru a pokoji. Jednoho dne však muž dostal nápad, že vyzkouší svou ženu a zjistí, jak hodně ho miluje.
I poslal svého kamaráda, který s ním byl při sběru dřeva v lese, domů za svou ženou. Měl jí vzkázat, že na jejího muže spadl strom a zabil ho.
Když to žena uslyšela, bolestí jí málem puklo srdce i vzpomněla si na svůj slib, vešla do prázdného domu a zabila se. Když se její muž vrátil domů a našel ji, propukl v usedavý pláč. „jak jsem byl hloupý! Nevěřil jsem, že moje žena slib dodrží.“
Její lásku vyzkoušel a přitom o ni přišel.
Muž byl velmi smutný, hořce plakal, jeho žena mu chyběla. Ale aby ji v její smrti následoval, k tomu mu chyběla odvaha.
Po čase mu však bylo nápadné, že je v jeho době stále pořádek. Když se vrátil domů, bylo už o děti postaráno, byly po jídle a celé šťastné. Nerozuměl tomu. Když se jich ptal, proč mají takovou radost a kdo uklidil, vždy odpověděly: „Byla tady maminka a všechno udělala.“
Muž tomu však nechtěl věřit, přestože se tak dělo každý den a jejich odpověď byla pořád stejná. Schoval se tedy v domě, aby viděl, co se opravdu děje. A opravdu, objevila se jeho žena a byla tak krásná a vypadala tak přívětivě, že se nedokázal dále schovávat.
Vyšel a pověděl jí, jak velmi ji miluje, jak krásně září její oči, chtěl ji obejmout a políbit.
Žena odpověděla: „Ne, ne, prosím! Nedělej to, protože jsem mrtvá a nemohla bych se už nikdy vrátit, musela bych odejít navždy.“
Muž měl však svoji ženu tolik rád, že nepochopil, co tím míní, a stůj co stůj ji chtěl držet ve svém náručí. I objal ji.
Najednou držel jen kostru. A jeho žena se již nikdy více neukázala.
Nevíme, co máme, dokud to neztratíme.Nikdy po nikom nesmíme žádat, co sami nejsme schopni dát.

(Když jsem si tuto indiánskou pohádku poprvé přečetla, byla jsem trochu, no spíš hodně, v šoku. Přišla mi strašná, nereálná, úplně divná – tu přece nemohu použít do své sbírky příběhů!!! Proč ji tedy tady čtete??? Protože jsem se nad pohádkou zamyslela, přišla mi trochu podovná jako příběh o chlapci, který mačká v dlani písek – co už jsem psala. Indiáni mají trochu jiné myšlení, ale najednou mi bylo jasné, co pohádkou autor chtěl říct – máme věřit tomu koho máme rádi. Jak je to těžké, když nám už někdy někdo blízký ublížil…… Ublíží nám jeden, řekneme si, že to byla vyjímka, ublíží další a už lidem přestáváme věřit, ……. Ale pokud nevěříme tomu, koho máme rádi, tomu, kdo má rád nás – pak ho zabíjíme, jako indián svou ženu v příběhu. Bojíme se věřit, že nám zas někdo ublíží a přitom právě v tomto okamžiku ubližujeme my…….
Je těžké v dnešní době věřit, ale je krásné mít komu věřit!!!!! A já mám komu věřit, vím to – taky to někdy kazím, mám různé pochybnosti, nejsem neomylná – ale po přečtení tohoto příběhu se budu snažit věřit ještě víc, naplno, přece nechci lidem kolem ublížit!!!!!
Nebojte se věřit!!! Mějte se rádi a buťe šťastní!!!
A slibuji, že příští příběh bude veselejší :o))

10. MODRÝ KÁMEN

Klenotník seděl u svého stolku a roztržitě hleděl na ulici výkladem malého elegantního obchodu, který mu patřil.
Před výkladem se zastavila holčička a přitiskla nos na sklo. Oči modré jako nebe se jí rozzářily, když uviděla jeden z vystavených šperků. Rozhodně otevřela dveře a ukázala na nádherný tyrkysový náhrdelník.
„Chci ho pro sestru. Můžete mi ho pěkně zabalit?“
Klenotník se na svou zákaznici nevěřícně zadíval: „Kolik máš peněz?“
Děvčátko si bez váhání stouplo na špičky a vysypalo na pult plechovou pokladničku. Vypadlo z ní pár drobných bankovek, hrst mincí, několik mušliček a kovových figurek.
„Bude to stačit?“ zeptala se hrdě. „Chtěla bych koupit dárek starší sestře. Co umřela maminka, se o nás stará ona a nikdy nemá ani chvilku sama pro sebe. Dnes má narozeniny a z tohohle dárku bude jistě mít velkou radost. Ten kámen má stejnou barvu jako její oči.“
Muž odešel dozadu a za chvilku se vrátil s krásným červeně a zlatě zdobeným dárkovým papírem, do kterého pečlivě zabalil krabičku s náhrdelníkem.
„Tady ho máš,“ řekl holčičce. „A dej na něj pozor.“
Děvčátko hrdě vykročilo, jako by si neslo poklad.
Hodinu poté vešla do klenotnictví krásná dívka. Měla nádherné modré oči a vlasy barvy medu. Položila na pult klenotníka balíček, který on předtím s takovou péčí připravoval.
„Ten náhrdelník byl koupený u vás?“
„Ano, slečno.“
„Kolik stál?“
„Cena je věc dohody mezi zákazníkem a mnou. Tato informace je důvěrná.“
„Ale moje sestra měla jen pár drobných. Nikdy by si takový náhrdelník nemohla dovolit koupit!“
Klenotník zvedl pouzdro s náhrdelníkem, zavřel ho, znovu ho pečlivě zabalil a podal dívce.
„Vaše sestra ho zaplatila. Dala za něj víc než by dal kdokoli jiný dala všechno, co měla.“

(Nevím, co k tomu dodat, je krásné, když vás má někdo rád a něco vám z lásky koupí, je ještě hezčí, když máte někoho koho můžete mít rádi a můžete mu něco koupit, něco dát. Vzpomínám, že to byli hrozné chvíle, když jsem chtěla mít někoho ráda a nikdo o mou lásku nestál……….)

11. PLNÁ SKLENICE

Profesor filosofie stál před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji plnit kameny velkými asi 5 cm. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ni zatřepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.
"A nyní si představte," řekl profesor, "ze to je váš život. Kameny jsou ty podstatné věci - vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že vše ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti. Když naplníte sklenici nejprve pískem, nezbude žádné místo pro kameny a oblázky. A stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na zdravotní vyšetření, jděte si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbude čas na práci, na úklid domu, nebo na uspořádání party. Starejte se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj žebříček priorit. Zbytek je jenom pÍsek.“
Na to vstal jeden ze studentu, vzal sklenici, kterou profesor i ostatní studenti měli za plnou a nalil do ni láhev piva, které si samozřejmě našlo svoje místo a láhev byla teprve nyní opravdu plná.
To dokazuje, že bez ohledu na to, jak plný je váš život, prostor na pivo se vždycky najde.

12. SEN

Jednoho rána si kalif Harún al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.
„Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?“
„Pane, není to dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám,“ řekl vykladač.
Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl:
„Pane, je to dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.“
Kalif si spokojeně mnul ruce: „To je ale dobrý sen.“ A dal vykladači, který ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova.

(Příběh, u kterého mě napadají hned dvě myšlenky, podělím se s vámi o ně: První myšlenka, s kterou se potýkám často, je umět takticky mluvit – výborně se to učím ve škole s paní ředitelkou – je to jen ve cviku a pozornosti, ne vypálit hned, co si myslím, ale uvědomit si, co chci říct, jak by to moh l druhý pochopit…., jen přemýšlet a volit vhodná slova. Učím se to pomalu a věřte, že to není jednoduché volit vhodná slova…ale věřte, že se to vyplatí…a začnětě hned, když vidíte, že má kamarádka dneska hroznou halenku – neříct jí: „jé dneska vypadáš hnusně“, ale třeba: „ta halenka, co jsi měla včera, ti moc slušela!“ No, horší je, když někdo vypadá jak strašák do zelí denně, ale však vy si s tím poradíte :o) A druhá myšlenka, kterou v tom textu vidím, je že každá situace v našem životě má dvě stránky, rub a líc a můžeme si vybrat buď budeme pesimisté a chceme vidět všechno černě a nebo budeme optimisté a na všem hledat něco dobrého a pěkného – na když něco nechápeme, věřme, že i to má pro nás nějaký kladný smysl – viz. Příběh s Glumem. Jen malý dodatek, protože je to teď červstvé – asi před 10 roky, mě nechtěl jeden „krásnej princ“ a já byla strašně smutná a nechápala, proč já mám takovou smůlu. A když jsem ho viděla teď nedávno, děkuji za to, že mě tehdy nechtěl, protože jsem šťastná s tím, kdo mě chtěl :o) a třeba jsem si na to 10 let počkala. Takže hezký konec května a protože přes víkend jedeme na Slovensko, tak další příběh bude asi až po víkendu!)

13. ŠŤASTNÉ VZPOMÍNKY

Jeden starý, 92-letý, drobný, vyrovnaný a hrdý muž, který je každé ráno úderem osmé zcela oblečen, s vlasy moderně učesanými a důkladně oholen, i když je slepý, se dnes stěhuje do pečovatelského domova. Jeho manželka nedávno zemřela, a tak je přestěhování nutné.
Po mnoha hodinách strávených trpělivým čekáním v hale pečovatelského domova se mile usmál, když mu bylo sděleno, že pokoj má připraven.
Když své chodítko vmanévroval do výtahu, poskytl jsem mu vizuální popis jeho malinkého pokoje, včetně prostěradel zavěšených na okně.
"Moc se mi to líbí," spustil nadšeně jako 8-letý kluk, který dostal štěňátko.
"Pane Jonesi, ještě jste ten pokoj neviděl, počkejte. "
"To s tím vůbec nesouvisí," odpověděl.
"Štěstí je něco, o čem rozhodujete dopředu. Jestli se mi pokoj bude líbit nebo ne, nezáleží na tom, jak je uspořádán nábytek záleží na tom, jak si upořádám mysl. Už jsem se rozhodl, že se mi pokoj bude líbit. Je to rozhodnutí, které učiním každé ráno, když se vzbudím. Mám možnost si zvolit; mohu strávit den v posteli a probírat se potížemi, které mám u různých částí svého těla a které už nefungují nebo vstát z postele a být vděčný za ty, které dosud fungují.
Každý den je dar, a dokud budou mé oči otevřené, budu se soustředit na ten nový den a všechny šťastné vzpomínky, které jsem si uchoval. Právě pro tuto chvíli svého života. Stáří je jako účet v bance. Vybírat můžete to, co jste si uložili. Takže, má rada zní: ukládejte hodně štěstí na svůj bankovní účet vzpomínek! Děkuji za váš podíl na naplňování mé vzpomínkové banky.
Já sám stále ještě ukládám."

(Tento mejl mi došel někdy minulý týden a hned bylo jasné, že bude příběhem týdne, tak moc člověk touží potom být šťastný……ale štěští není v tom, co má, ale jestli štěstí vidí. Nedívejte se na věci, co nemáte, nezabývejte se tím, co byste chtěli mít nebo cítit, všímejte si věcí které máte a nejsou tak samozřejmé, děkujme, že máme práci, kde bydlet……a sem tam třeba i někoho, kdo se na vás usměje, ať jsou to třeba vaše děti, přítel nebo kamarád :o) Však myslím není nutné ještě k příběhu něco dodávat. Pěkný týden!!!)

14. LÁSKA, POMOC NEBO UBLÍŽENÍ?

Byla jedna stará paní, kolik jí tak mohlo být? 60? 65? Třeba, měla dceru – nějak se jí nepovedla, kdo ví proč, možná něco zanedbala, možná tomu tak chtěl osud. A ta dcera má zase dceru, bydlí společně, moc peněz nemají, dcera nemá práci a možná se jí ani nechce pracovat. Vnučka chodí do školy a babička se snaží, jak jen může. Pomáhá vnučce s učením, možná se snaží vynahradit, to co kdysy nemohla dát dceři.
Jednoho de babička onemocní, leží čas v nemocnici a když se vrátí domů, zjišťuje, že se vnučka ve škole velice zhoršila. Vendulka je v deváté třídě a hrozí jí pětka z matematiky. Jak může stará babička pomoci? Nevysvětlí Vendulce látku, však ani Vendulka není moc nadaná a se čtverkou prolézá už léta, ale nikdy to nebylo hůř. Babička počká až jí dojde důchod, část dá stranou, do obálky a jde do školy, jde prosit? Podplácet? Můžeme se na tu ženu zlobit?
Ve své chudobě volí řešení, které sama vidí asi jako jediné možné.
Ale neuškodí její jednání vnučce víc než pětka z matematiky?
Snad se to Vendulka vůbec nikdy nedozví.
Paní učitelka si obálku nevezme, pošle babičku domů a Vendulka dostává šanci při závěrečné písemné práci. Povedlo se! Vendulka nese 30.června babičce vysvědčení se čtverkou.

(Co jsme někdy schopni udělat z lásky? Jak moc někdy chceme pomoci, ale neuškodíme tím víc? Kde je hrnice mezi láskou a nenávistí, mezi pomocí a ublížením?
Mám k příběhu několik myšlenek a proseb na vás, své kamarády a přátele:
První věc je z pozice učitelky a v minulosti i žačky – nestojí to za to kňučet o nějaké lepší známky, moc se mi líbila věta jednoho mého letošního deváťáka, v pololetí – moc se snažil, ale známky měl spíš ke dvojce, zkazil velkou písemku a já mu moc chtěla dát jedničku, věděla jsem, že na ni umí, ale on sám povídal: „Paní učitelko, dejte mi dvojku, ať je to spravedlivé!“ Moc si toho hocha vážím, teď dostane jedničku – už si jich tam dost za druhé pololetí nashromáždil :o)
Pro žáky a studenty – lepší spravedlivá horší známka než nějaká vykňučená – tak nebuďte smutní, když něco pokazíte!
A druhou věc pro všechny, i láska má své hranice, jisté mezní body, za které se jít nedá, můžete udělat z lásky jednu věc, druhou – ale musí být někde hranice, nesmíte se ponížit, musíte zůstat sami sebou. Nevím jestli to umím vysvětlit, co chci říct. Jen se prostě nenechte ovládnout nějakými falešnými pocity, že to pro toho druhého musíte udělat! Nemusíte, zodpovídáte jen za svůj život. A když vy jste v pohodě pomůže to víc vašemu okolí, než nějaké přehnané činy z lásky.
Dnes končím, koukám že jsem se nějak rozepsala. Prožívejte životní výhry, když ta politika je taková patová :o) Pěkný týden!)

15. BLÁZNIVÁ

Říkali jí Bláznivá. Žila s nimi v domově důchodců a vždy po zprávách v televizi objala a políbila televizor, pak odešla do svého pokoje. Všem to přišlo už normální, ale jednoho dne přišel do domova nový zaměstnanec, viděl jak babička zase jednou večer objala a políbila televizor, nedalo mu to a zeptal se potom na pokoji babičky, proč to dělá?
„Víš, chlapče, nemám rodinu, a ten pán, co uvádí zprávy, to je jediný člověk, kterého mám, jediný kdo se na mě za celý den usměje a popřeje mi dobrý večer!“
Chlapec se zamyslel a od té chvíle se snažil dávat lidem v domově úsměv každý den.

(Vím, že téma se opakuje, nikdo po nás nechce abychom se přemáhali a culili se na sebe od rána do večera – nejsme v Americe, ale třeba náš úsměv je pro někoho z našeho okolí jediný.
Stane se, že nám není do smíchu, ale mračit se celý život na celý svět??? Vás to baví – teď o víkendu jsem viděla jednu svoji tetičku na rodiiné oslavě – stále se mračí, již několik let, nepamatuju si, že by jí kdy něco potěšilo nebo udělalo radost, že by se jen koutkem pusy usmála, je mi jí líto, je mi líto, že nevidí kolem nic, co by stálo za úsměv :o)
Tak se mějte pěkně a hezký týden!)

16. RADOST

Radost vstupuje do našeho života, když máme co dělat, co milovat a v co doufat.

(Věta, kterou jsem minulý týden našla v kalendáři, zrovna, když jsem ji nejvíc potřebovala slyšet. Mám stále co dělat, mám koho milovat a v co doufat – toho by se našlo, a tak proč nemám radost, a najednou radost přišla pomalu a potichu a byla tam uvnitř – v srdíčku. Byla jsem moc nemocná, nachlazená, 38°C a bylo mi moc špatně, ale tam uvnitř byla radost. Když jsem smrkala, kašlala a přesto byla s dětma na výletě, na lanovce jsem si zpívala. A rozhodla se, že dokud mám tyto tři „věci“ budu mít radost v srdíčku a zatím tam je :o) Pěkný týden!)

17. VÍRA

Pole byla vyprahlá a zem praskala nedostatkem vláhy. Zažloutlé a povadlé listí smutně viselo z větví. Trávu na loukách slunce úplně spálilo. Lidé napjatě zkoumali kobaltově modré nebe, zda se na něm neobjeví mráček. Každým týdnem bylo vedro nesnesitelnější. Opravdový déšť spadl naposledy před několika měsíci. Farář svolal obyvatele vsi před kostel, aby všichni společně prosili za dar deště.
V určenou hodinu bylo náměstíčko plné lidí. V očích měli úzkost, ale také naději, že konečně zaprší. Mnozí si nesli předměty, kterými chtěli projevit svou víru. Farář přejížděl pohledem po shromážděných věřících a obdivně sledoval to množství biblí, křížků a růženců.
Náhle se zastavil. Nemohl odtrhnout zrak od děvčátka, které způsobně sedělo v první řadě. Na klíně mělo složený červený deštník!

(Jak málo někdy věříme, nevím jak vy, ale mě se to stalo mockrát. Něco si přeji, ale už předem to vzdávám, to se mi nemůže stát – přece nemohu mít takové štěstí…..ale blbost, když člověk věří, nestačí se divit. Líbil se Bohče „krásný princ“ a něco ji říkalo – Bohčo, z toho nic nebude, podívej se jak je skvělý, sportovec, kamarád tvého ředitele………, ale ne Bohča věřila a nevzdávala to :o), nechala tomu volný průběh, a teď má na levé ruce prstýnek a v občance Alešová, Bohča si vzdala na náměstí deštník :o) tak to jen malá ukázka, ale stává se mi to dnes a denně, ale nebudu se vám přece svěřovat, ale když si dáte šanci – třeba se vám splní i věci, které připadají na první pohled nemožné!)

18. VÁLKA

Cituji z knihy: (JIŘÍ KUČERA – Vyznavač a mučedník Štěpán Trochta, Portál 2006):
…….Na přelomu roku 1943 a 1944 došlo ke kritické události. Trochta byl s dalšími spoluvězni určen k vypráznění a vyčištění vězeňských záchodů. Dozírající esesák byl nespokojen s jeho údajně pomalou prací a dvakrát po něm vystřelil. Naštěstí ho trefil pouze do nohy, ale Trochta hned poznal vážnost situace, svalil se a zůstal nehybně ležet. Rozhodovalo se o jeho životě a smrti. Náhodou jel kolem dvoukolák s mrtvolami do krematoria a tak esesák zařval: „Hoďte ho na káru.“ Postřelený trochta na hromadě mrtvol cestou omdlel. Probral se až v hrobovém tichu před krematoriem. Uvědomil si to, jednomu neboštíkovi utrhl kus nohavice, aby si ovázal krvácející nohu, svezl se pomalu z káry a odplížil se do blízké ošetřovny. Tam ho i přes velké riziko lékař ošetřil a nechal přespat. Trochta se ovšem na lágr vrátit nesměl, protože byl „úředně jako č.12791 mrtev“. Pomohli mu jugoslávští lékaři a jeden německý kněz. Při příjezdu nových vězňů byl Trochta zapsán jako nový vězeň s novým číslem, již bez poznámky „RU“ (RU = Rűckehr unerwűnscht – návrat nežádoucí).
Stalo se však, že když jednou Trochta tlačil vůz, poznal ho onen dozorce, který ho postřelil. Vyvolal si ho od vozu a poručil mu připravit chlorové vápno do kádě. Trochtu pak udeřil lopatou, shodil do vápna a nohou mu ještě přišlápl krk, aby ho udusil. Shodou okolností ale sám do kádě spadl. Když se vzpamatoval, začal Trochtu zuřivě mlátit. Pouze náhle vyhlášený alarm kvůli útěku vězňů Trochtu zachránil, protože se dozorce musel účastnit stíhání uprchlíků. Štěpán Trochta znovu našel útočiště na ošetřovně. Těžce zraněného, potlučeného a pořezaného od lopaty, s oteklou nohou, se ho ujal český lékař – vězeň MUDr. Podlaha……..

(Proč píšu toto? Dostala se mi do ruky knížka no spíš jen „knížečka“ o životě jednoho ze zakladatelů Salesiánského díla u nás kardinála Trochty, při čtení části o koncentráku jsem si uvědomila, co všechno máme, máme jídlo, máme pití, máme kde spát, máme kde pracovat, máme kolem sebe lidi, se kterými se můžeme bavit, kteří nás třeba mají i rádi a my si přesto stěžujeme, hádáme se a ubližujeme si. Nejsou to zbytečné hádky??? Kolik lidí na světě toto nemá, v poslední době jsem se na toto téma bavila i s mými bejvalými žáky po ICQ – nějak na to přišla řeč, a jeden můj bejvalý žák mi řekl, že je to fakt, že byl teď na táboře v o-campu na Vidnavě a že tam byly i děti z Izraele, vrátí se domů a mají tam válku……..
Už si nikdy nechci na nic stěžovat, chci každé ráno, když se probudím děkovat, že jsem se probudila do nového dne.
A možná ještě jedna poznámka, když je nám v životě špatně, vzpomeňme, že bylo a je lidem hůř a třeba nás povzbudí tento příběh, který popisuje jak se Štěpán Trochta dvakrát zachránil z bezvýchodné situace, zachránil, nebo byl zachráněn, co na tom sejde – prostě přežil.
Hodně štěstí a optimismu a hlavně chuti žít přeju vám všem, užívejte prázdnin)

19. AUTOBUS

Maminka veze chlapečka autobusem do školky, chlapec v autobuse poskakuje, zpívá si a „zlobí“.
„Pojď si sednout! Neskákej! Nezlob nebo dostaneš na zadek!“
Neustále na chlapce křičela maminka.
Chvilku je pozorovala starší paní, maminka si toho všimla a obrátila se na ní:
„Vidíte, to mám zlobivého kluka, ne a ne se posadit! Už si s ním nevím rady!“
„A zkusila jste ho pohladit?“
„Pohladit? Proč?“
„Třeba proto, že jste jeho máma, třeba proto, že ho máte ráda a třeba jen tak, že je dnes středa :o)“
Maminka se zarazila, zavolala na Tomíka, objala ho a na okamžik schovala ve svém náručí. Malý chlapec najednou nechtěl nikam běhat. Byl štastný, že cítil blízkost lásky.

Přeju vám, abyste taky cítili blízkost lásky, abyste měli koho obejmout a byli obejmuti.

20. OBLÍBENÝ ŽÁK

Paní učitelka má první hodinu v 6.B, v první lavici sedí chlapec, no spíš taková koulička, paní učitelce hned přijde nesympatický. Někdy se to tak stane, že je nám člověk nesympatický, co s tím dělat? V ždyť ten chlapec za to nemůže! A proč je paní učitelce nesympatický, kvůli svému vzhledu? Kvůli jménu, které nosí Jarek – nejmenoval se tak bývalý manžel paní učitelky? Kvůli oblečení, co nosí???
Někdy se to stane, ale co s tím má paní učitelka dělat?
Když viděla s jakým nadšením počítal Jareček příklad u tabule, zamyslela se, co jí chlapec udělal? Proč k němu cítí v srdci nenávist? A začla s ní bojovat, začla se na Jarečka dívat jinak, začla vidět jeho úspěchy v matematice, začla vidět jeho pečlivé domácí úlohy, začla vidět Jarkovu vnitřní krásu….. Pomalu, ale jistě se stával jejím nejoblíbenějším žákem.

Myslím, že z velké části to, jak vnímáme lidi kolem je jen zrcadlo, jak je vidíme my (samozřejmě někdy to nejde, když je někdo debil a neustále vám to dokazuje, tak je blbost ho nějak milovat :o)), ale jinak myslím, že to funguje, vyzkoušela jsem to už párkrát za život.

21. VÁNOČNÍ SAMOTA

Blíží se Vánoce, za chvilku začne padat sníh a v oknech se rozsvítí stromečky, svátky klidu, míru a pohody…….Dáváme si dárky a máme se dobře, vzpomeneme si někdy, že jsou i lidé, kteří se tak dobře jako my nemají, posílám vám příběh jedné staré paní (možná je smutný, ale mě se líbil):
Stařenka prochází zasněženou ulicí, právě napadlý sníh ji křupe pod jejími starými botami. Ve staré, ale čisté kabelce nese poslední dárek co odpoledne koupila ve městě – chce udělat radost, komu? Může vlastně někomu udělat radost?
Je sama, cítí se sama a opuštěná, vytahuje z kapsy kapesník a utírá slzu, které jen tak samovolně opustila její oko, když pohlédla do jednoho rozsvíceného okna bez záclon, kde maminka chystala večeři pro muže a jejich tři děti – jak spokojeně večeřeli.
Proč ona nikdy děti neměla? Kdoví, nebyl čas, nebyli peníze, nebyla ta vhodná doba, bála se, že její muž není ten pravý, že ona není ta pravá, že nezvládne vychovat děti, možná ani muž nechtěl děti s ní…..kdo ví, ví jen, že dnes už to nezachrání, dnes už děti mít nemůže. Proč neodešla z nespokojeného manželství, proč nešla za láskou, proč zůstala s pánem, se kterým má společnou snad jen postel v bytě? Proč nehledala lásku jinde, proč nechtěla děti za každou cenu, kdo ví. Snad toho pána měla ráda, snad doufala, že se všechno změní…….. Snad všechno zavinila ona, snad byla na toho pána zlá, snad on měl mnoho práce a ona to neviděla…..
Prochází dál zasněženou ulicí, vidí vánoční světla na radnici, Vánoce, svátky lásky a pohody a ona cítí jen samotu a smutek, není tu nikdo, kdo by ji objal, kdo by ji pohladil po starých šedivých vlasech a vzal za její stářím a prací zkroucenou ruku.
A opět stírá slzu, když vidí mladý pár, který se drží za ruku…..proč toto nikdy nepoznala, snad poznala, ale už tak dávno.
Starými boty prolézá dovnitř chlad a stařence mrznou nohy, pomalu se vydává k chladnému domovu, odemyká dveře, cupitá po schodech a začíná chystat večeři, pod nazdobený stromek ukládá dárek, pro toho pána, který s ní doma bydlí, snad ho dárek potěší, snad jí vezme za ruku, snad ji pohladí, snad jí dá najevo, že není sama……
Vůně štědrovečerní večeře pomalu zavoní každý koutek malého bytu, bouchnou dveře a manžel přichází domů, žena kontroluje kapra v troubě, urovnává ubrus na stole a doufá, že to bude krásný večer……
A nejsou Vánoce zrovna o tom, o lidské naději????

22. KOJOTOVA MATKA

Jednou v naší zemi žila matka, která svého syna kojota ztratila v prérii a teď ho hledala. Každého zvířete, kterého potkala, se na něho ptala.
Nejprve potkala jelena.
„Bratře jelene, neviděl jsi náhodou mého syna? Před několika hodinami se mi ztratil.“
„Jak tvůj syn vypadá, sestro?“ zeptal se jelen a kojotova matka odpověděla:
„Ach, je velmi krásný, jeho kůže se tak krásně leskne, má nádherný nos a zářivé oči, vypadá statně a má silné nohy.“
„ne, sestro, toho jsem neviděl.“
Kojotova matka pokračovala ve hledání. Potkala hada a jaguára, ptala se opice a mnoha dalších zvířat. Vždy popsala urozený vzhled svého syna. Stejně začala, když potkala orla:
„Moje mládě je nejkrásnější na zemi, jeho oči září jako hvězdy, ale hlavně září jeho kůže.“
„To je ale štěstí,“ řekl s ulehčením orel, „protože pár údolí odsud jsem viděl malého kojota. Ale ten byl prašitý a hubený a odporný. A byl mrtvý.“
Tu začala kojotova matka hořce plakat a orel se jí ptá:
„Proč pláčeš, sestro?“
„Protože je to můj syn.“
„Ale vždyť si říkala, že tvůj syn je krásný.“
„Ach,“ vzlykala kojotova matka, „copak bratře orle nevíš, že pro matku není žádné její dítě ošklivé?“

Chtěla jsem si tento příběh nechat na nějakou zvláštní příležitost, je to jeden z mých nejoblíbenějších příběhů, ale pak jsem si řekla, že kdy jindy je vhodnější doba, vždyť Vánoce nám taky tak trochu připomínají matku a jejího syna……
Jeden kamarád mi napsal k svátku moc krásné přání (to vám říkat nebudu, ale vezmu si ho k srdci) a pak, nikdy si nedávám novoroční předsevzetí, ale dnes po tomto příěbhu mám takové přání, chtěla bych lidi kolem vidět tak, jako matka kojota viděla svého syna :o)

23. LÁSKA

Ke konci loňského roku se dostal do ruky nějaký „ženský“ časopis, myslím zrovna ŽENA A ŽIVOT, ale už si nepamatuji. A jak to tak na konci roku bývá hodnotil vztahy hvězd v loňském roce, kdo se s kým rozešel, rozvedl a proč??? Byla tam úvaha, proč v dnešní době dochází k tolika rozvodům…..každý chce lásku a nemůže jí najít a čím to je. A byla tam krásná myšlenka autora, psal, že každý dnes myslí na sebe, on chce lásku, on chce být milován, on je smutný, že mu to nevychází……. Místo toho abychom se dívali na toho druhého, milujeme ho, snažíme se ho rozesmát nebo rozveselit, snažíme se mu něco dát místo toho, že chceme něco dostat???? A hned to vidíme jinak, když se člověk začne dívat na toho druhého, na vztah, na celek…..najednou je mu líp (samozřejmě, to nejde dělat v křeči, nejprve musí být člověk v klidu a přijmout tuto filosofii za vlastní).
A teď dva příběhy ze života, možná jsou trochu „Valentýnské“, ale proč ne.
Kalendář
Ráda si čtu nějaké citáty a 31.1. jsem se dočetla: „Všechno vytrp, jen neporuš lásku!“ Nejdřív mi ta věta přišla divná, taková stará, ale pak mi přišla krásná, co je horšího, než ublížit někomu, kdo nás má rád, je to horší než aby někdo, koho máme rádi ublížil nám……… Vážně, když někdo ublížil nám, můžeme se snažit zapomenout, odpustit, ale když někomu ublížíme my nemůžeme s tím nic dělat, nenahradí to žádná čokoláda, dar, musíme jen čekat a mít trpělivost, a doufat, že jednou, ten komu jsme ublížili odpustí nám. Nevím, přijde mi to jako krásné motto do života: „Raději si nechat ublížit, než ublížit!“ Takové trochu „sci-fy“ pro dnešní dobu, ne?
Druhý příběh: Pokažený Valentýn
Lucka si plánovala krásného Valentýna s Tomášem, koupila mu dáreček, představovala si jak bude krásný večer, svíčky, večeře, dostane kytku a budou se dívat spolu na televizi nebo on donese nějaký film…..A Valentýn byl tady, možná tím, že se chlapi těch „umělých“ svátků nějak bojí, možná na to zapomněl kdoví, prostě nepřišel, zavolal Lucce, že jdou někam s kamarádama. Pohádali se! A Lucka brečela hned druhý den kamarádce na rameni, „rozešli jsme se, asi!“ Kamrádka se na ni podívala a povídá: „Kvůli tomu?“
A Lucka si zase stěžovala, jak je to hrozné!
A kamarádka: „A co ti jde víc, o Valentýna nebo o Tomáše!“
„No o Tomáše!“
„A co kdybyste si Valentýna udělali někdy jindy, pěkná večeře….., nešlo by to?“
„To by bylo super! Že mě to hned nenapadlo :o)“
Není přece důležité kdy a který den jsme s tím, koho máme rádi, je přece důležité, že ho máme rádi a že spolu jsme když na sebe máme čas a že ten čas využijeme ……… A tak držím palce „Lucce“ ať jí to s „Tomášem“ třeba o víkendu vyjde!

24. ZNAMENÍ

V sobotu 24.3. běžel v televizi film Znamení, je to můj oblíbený film, nikoliv dějem, je to sci-fi a sci-fi ráda nemám, je to totální kravina, ale tento film mi v dané době pomohl odpovědět na životní otázku a tím jsem si film zamilovala. Psal se rok 2003, podzim. Byla jsem třídní v deváté třídě, najednou onemocněl jeden žák, zjistili mu cukrovku. Veselý usměvavý čtrnáctiletý kluk najednou z ničeho nic dostal cukrovku. Proč on??? Tehdy jsem mluvila s jeho tátou, dospělý, silný chlap tam přede mnou stál, měl slzy v očích a nechápal proč???? Co odpovíte člověku na tuto otázku, co odpovíte sama sobě na tuto otázku??? Maminky fráze, asi si to tak Bůh přál nějak nestačí!!! Pokud Bůh je, a pokud je to Bůh dobrý, jak může dopustit toto???? Proč??? Dlouho jsem chodila a přemýšlela, nevěděla, co odpovědět tomu tátovi, nevěděla, co odpovědět sobě a to, že takový je prostě život mě v tu chvíli jako odpověď nestačilo.
A pak, četla jsem Pána Prstenů, viděla film – rozhovor Froda s Gandalfem mne dostal (je to tu popsáno v Příběhu č.5 – KAŽDÝ MÁ SVŮJ ÚKOL), začala jsem uvažovat, že všechno má nějaký svůj smysl, věci se nedějí jen tak, některé věci pochopíme hned, některé později, některé třeba vůbec, ale smysl mají – jinak by život byl nesmysl!!!
Druhou odpovědí mi byl právě film Znamení. Byla tam malá holčička, která všude nechávala rozpité sklenky z vodou, ty jim pak zachránili život. Ale asi zajímavější byl chlapec, který měl astma (jak na nemoci může být něco pozitivního), tím, že v závěru filmu dostal záchvat, selhaly mu plíce a nemohl se nadechnout si zachránil život, protože kdyby dýchal vdechnul by jed, kterým ho chtěl mimozemšťan otrávit. A přímo tam zazněla věta, když se chlapec ze záchvatu probral, kdy táta prohlásil, že konečně chápe, proč měl to astma……
Možná je to všechno blbost, možná je to všechno jen náhoda, věřte si čemu chcete. Jen si myslím, že pokud věříte, že všechno smysl má žije se líp, má člověk naději. Člověk věří, že když je teď špatně, jednou bude líp…..a o tom ten život je, musíme ho nějak přežít a čím veseleji a s radostí, tím ten život je pro nás krásnější.

25. PÍSEŇ JARNÍ KVĚTINY

Jsem sedmikráska, obyčejná kytka, ne žádná krásná a vysoká růže, ne žádná skleníková kráska, obyčejná sedmikráska. Možná trošku odvážnější, zvyklá na drsné podmínky uprostřed přírody, ale uvnitř jemná, jako každá květina, a krásná a voňavá. Možná ničím zvláštní, ale snad dost originální na to aby si mne někdo všiml, abych někoho potěšila.
Žiji uprostřed lesa, v krásné přírodě, u malé chaloupky, ve které bydlí krásný muž, co dělá, ani přesně nevím, ale určitě má rád přírodu. dyž každé ráno odchází do práce, a zlaté Slunko ozáří jeho hlavu, vypadá to jak kdyby byl Slunce – sám, jak mu to sluší, a jeho oči modré jak jarní obloha se naposledy ohlédnou za krásnou chaloupkou, nasedne do krásného auta a jede pryč. Někdy se vrací za posledního světla, kdy Slunce zapadá za obzor, někdy již potmě. Asi má práci náročnou, i pak do dlouhých hodin vidím jak svítí v pokoji bez záclon a pracuje na počítači.
Ví o tom, že tu jsem? Ví, myslím že je rád, že má svou zahrádku, svůj domov, svou květinu, myslím, že mě miluje, ne vím to, miluje, je rád že tu jsem, dělám mu jeho chaloupku, jeho domov krásnějším, živějším……..vím, že je se mnou rád.
A vím, že by mi to mělo asi stačit, vždyť i já jsem šťastná a spokojená. Miluji každý den, kdy kolem mě jen projde. A když jsem přes den sama sním o chvíli, kdy přijde, mám jedno velké přání…
Mám velké, přání, zavřu oči a vidím ho, jak ke mně přijde, jeho ruce se mne dotýkají, bere mě do dlaní, utrhne mne, končím svůj starý život, začíná něco nového. Celá se třesu, je to tak živý sen, bere mne do dlaní a nese domů, položí mne na čistý bílý stůl a znovu zvedne a přivoní, jemně se dotýká mých bílých lístků a znovu přivoní. A vidím j eho šťastné oči, ten pohled a ta blízkost mne mrazí, prochází celým mým třesoucím se tělem. I on je šťasten – nevěděl, že kytky voní, snad kdysi věděl, snad to jen zapomněl a možná ne, možná je tato vůně pro něho nová. V tu chvíli se bojím, co udělá teď, přivoněl si a zahodí mne? Ne, znovu mne zvedá do dlaní, zvedá mne k ústům. Jeho vlhké rty se dotýkají mého květu, dává mi polibek, jak moc jsem šťastná, a kdyby květiny mohly mluvit křičím do celého světa, že miluje mne muž a že mne políbil, že mne má doma a chce moji vůni, však proto tu jsou květiny…..
A pak mne znovu pokládá na stůl, na krásný bílý ubrus od babičky, z kuchyňské linky vyndává vázičku, takovou malou, takovou jemnou, myslím, že se přesně ke mně hodí, je taková jednoduchá a přitom tak krásná, líbí se mi. Napouští vodu a pak se mne zase dotkne. Přeji si tento okamžik zachovat navždy, abych až do konce svých dnů to cítila, ten krásný pocit v jeho náručí. Dává mne do vázičky a znovu si přivoní, přivoň si ještě, srdce mi buší, celá se třesu, jak mu to sluší, ty jeho oči, ty jeho ruce, ten jeho dech a jeho ústa, toužím být u něho, s tím jsem si jistá. Dík že jsi mne uviděl, že sis mne všimnul, že jsi mne domů vzal, že mne tu chceš mít, proč toto nemohu mu třeba jen pošeptat…….
Dává mne do vázy a pak se podívá, jeho oči mi říkají, vím to, že jsi tu šťastná, ale jeho ústa nepromluví, však mě to stačí, cítím to v celém těle, cítím, že jsem jeho květina.
Ve váze mám vše, co potřebuji, snad možná krásná růže by se mi smála, že nemám svobodu, ale mě nechybí, láska je víc jak svoboda.
Muž sedí kousek ode mne, pracuje na počítači, dýcháme stejný vzduch, poslouchám jak jeho jemné prsty ťukají do klávesnice, jsem šťastná tím, že jsem tu s ním, najednou on se zvedá, snad si jde uvařit čaj či ohřát večeři, podívá se na mne a jeho oči krásnější než modrá obloha, jak kdyby mi svým pohledem zas řekli „miluji tě!“ Není to nutné říkat to stále, cítím to a vím, ale je to krásné to slyšet znovu a znovu. Jsem šťastná jeho květina.
Tak to je můj sen, snad trochu naivní, však hřeje mne u srdíčka, dává mi naději, snad jednou splní se, a nechci přestat snít!
Ze snění mne vytrhne hluk jeho auta. Auto zastaví před domem, muž vystoupí a jde zas domů, kéž by se na mne jen podíval, nepodívá, vím má hodně práce, třeba se mu dnes nedařilo, snad třeba zítra, třeba ho napadne mne utrhnout, vzít si mne domů.
Bojím se trochu, že přijde někdo jiný a vytrhne mě a odnese, pokazí mé krásné snění……Ne, špatné sny zaženu, ty nejsou pěkné, tím se jen květinka sama ničí, schne a uvadá. Pak bych se nelíbila ani tomu, po kterém toužím…..
A padá večer, bude noc, natáčím hlavičku k oknu bez záclon, chci vidět jak muž pracuje na počítači, chci se jen na něj dívat, dívat a snít.
Sleduji dlouho do noci jeho pohyby, pak zavírám oči a sním, jak třeba zítra, zítra se mne dotkne, jak třeba zítra mu budu blíž, vždyť jaro teprve začalo, život mám před sebou a sen se splní snad.

26. ODLOŽENÁ MATURITA

Omlouvám se, pokud někdo, kdo o tomto příběhu víte víc, naleznete nějaké nepřesnosti. Myslím, že není ani tak důležitá historická přesnost, ale příběh samotný.
Můj dědeček maturoval v době 2.světové války(nevím jestli to bylo v roce 1941 nebo 1942). Měli slíbeno na gymnáziu, že kdo napíše písemku z francouzštiny alespoň za 4, nemusí z francouzštiny maturovat ústně. Byla jiná doba a během „svaťáku“ si to rozmysleli a přijeli říct dědečkovi, že bohužel byli dva, kdo písemku napsali za 4 a oni dva budou z francouzštiny maturovat i ústně. Co se dalo dělat, ale během týdne se člověk toho moc nenaučí, zvlášť když počítal, že z toho předmětu maturovat nebude.
Přišly maturity a dědeček maturitu z francouzštiny neudělal, dostal možnost odmaturovat v náhradním termínu v září. Přes prázdniny měl čas a francouzštinu se naučil a bez problémů v září odmaturoval. Všichni, co odmaturovali ve správném termínu museli narukovat na nucené práce do Německa – dědečka zachránila odložená maturita, šel až o rok později na zákopy do Rakouska, kde až tak do přímého kontaktu s válkou nepřišel. Někteří z těch, co odmaturovali včas se z války ani nevrátili.
(Pozn. Dědeček dlouho o tom příběhu nemluvil, nikdo to nevěděl a byla jsem jedna z prvních, kdo se o něm dozvěděl, myslím dokonce první z vnoučat – ale to už jsem byla na vysoké škole. Dědeček umřel 30.11.2005, tak teď to už mohu vykládat dál)
Proč vám to píši? Někdy se může stát neúspěch výhrou, vždy je třeba brát věci pozitivně, někdy pozitivitu objevíme hned, někdy později, někdy třeba vůbec :o)
Asi ne nadarmo se říká „každé zlo k něčemu dobré“ a teď bych se zase mohla vrátit k rozhovoru Froda z Gandalfem (příběh č. 5).
Hodně štěstí všem, co dělají dnes přijímačky, ať se dostanou a pokud ne, třeba to má nějaký hlubší smysl! Hodně štěstí všem, co se připravují na maturity!!!

27. MŇAU POHÁDKA

Malý kocourek Mourek žil se svým pánem v jednom malém domečku na vesnici, možná tam žili spokojeně, možná ne, ale jednoho dne se odstěhovali z malého domečku v malé vesnici do velkého panelového domu ve velkém městě.
Kocourek z toho ze začátku moc nadšený nebyl, ale časem si začal zvykat , seznamoval se s novými kamarády a kamarádkami, jednu kamarádku znal obzvlášť dobře, chodili spolu na myši do nedalekého seníku a nezůstalo jen u lovení myší, někdy si šli i zamňoukat na Měsíc. A tak spolu chodili chytat myši asi rok a bylo jim spolu dobře, aspoň to tak vypadalo, jenže potom se to asi Micce přestalo líbit, tam ten kocour ji pozval tam, tamten jinam a na Mourka měla méně a méně času, vymlouvala se, že s ním na myši jít nemůže, a že dneska nemá náladu vidět Měsíc. A Mourek už ji skoro neviděl, zezačátku mu moc chyběla, ale pak chodil chytat myši s Modroočkem, Proužkem a Kočičákem nebo seděl se svým pánem u televize. Sledoval přímý přenos z první ligy nebo z mistrovství světa v ledním hokeji nebo nějaký akční seriál a nechal se drbat za ušima a nechybělo mu nic. Asi nic.
Na konci tohoto velkého města žila stará paní, skoro nikoho už neměla mimo jednoho vnuka, pána Mourka. Bydlela sama v malém domečku jen se svou malou kočičkou Tlapičkou. Tlapička byla sice malá, ale šíleně divoká kočka, v sousedství vždy sehnala pár kamarádů a kamarádek a šli objevovat ještě neprozkoumané kouty sousedních půd a zahrad. Asi o tři bloky vedle bydlel jeden černý kocour, Černoušek se jmenoval, Tlapička se s ním skamarádila a Černoušek chodil s nimi objevovat cizí půdy a zahrady. Tlapička časem zjistila, že má Černouška asi ráda a myslela si, že snad i ona by mu mohla být sympatická. Asi se malá kočička spletla a jakmile se Černoušek dozvěděl o jejích citech, netvářil se vůbec pěkně a na malou Tlapičku prskal. Tlapička se snažila zjistit, co udělala špatně, ale marně. Přestala podnikat s kamarády výlety do okolí i když oni ji přemlouvali, párkrát s nimi šla, ale Černoušek se sní nebavil a jen na ni prskal. Dlouho a Zbytečně se Tlapička trápila tím, co mu udělala. Seděla doma u staré paní a sledovala s ní v televizi pořady s křesťanskou tématikou, pořady ji nebavily, chyběl jim pohyb, akce, její divokost.
Jednoho dne babička onemocněla, už nemohla bydlet sama a tak se k ní nastěhoval její vnuk, vnuk s kocourkem Mourkem. Mourek byl rád, že má zase malý domeček, ráda byla i Tlapička, protože v televizi se častěji objevila akce, pohyb - to fotbalu nechybí, a sem tam prohodila pár mňau mňau i s Mourkem.
Jednou šel takhle vnuk s babičkou k doktorce a Tlapička s Mourkem zůstali sami doma. Mourek se vyvaloval v křesle, které teď bylo jeho novým pelíškem, Tlapička odpočívala ve svém koši u radiátoru. Po očku sledovala, co dělá Mourek, kupodivu i Mourek po očku nenápadně sledoval Tlapičku. Večer spolu sledovali televizi a zase šli do svých pelíšků. Druhý den se to opakovalo a šlo to tak pořád dál. Možná Tlapičku napadlo, že je Mourek "správnej", možná napadlo Mourka, že je Tlapička správná, a možná dřív. Každopádně si své pocity nesdělovali a šlo to tak dál.
Byl velký májový úplněk a tak se rozhodli ještě s kocourem Bobem ze sousedství, že se půjdou podívat na střechu. Bob nakonec nedošel. "Hele, Tlapko, Bob nedošel, půjdeme i bez něho?"
"No, když už jsem se na to tolik těšila."
A tak seděl Mourek na střeše s Tlapičkou sám, ukazoval jí hvězdičky a byla vidět i kometa. Možná si to neuvědomili, ale bylo jim spolu myslím dobře.
Život šel dál. Oba seděli doma, každý zvlášť a moc spolu nekomunikovali. Proč a jak taky? Šla se proběhnout Tlapka, šel se proběhnout i Mourek, pěkně se na ni podíval, usmál, nic víc, nic míň.Tlapce to stačilo, ale časem začala přemýšlet, co kdyby se spolu bavili víc, nebylo by to hezké mít kamaráda? Ale bála se. Bál se Mourek taky? Proč on z ní nechtěl kamarádku? Nebo chtěl a bál se taky? Chlap a bát se? Ale po zkušenostech s Mickou? O těch však Tlapka nevěděla. Čím dál tím víc chtěla si s Mourkem povídat, ne jenom o tom, jak dneska porazila Kanada Rusy nebo Fini USA nebo zda ligu vyhraje Slavie nebo Jablonec. Prostě se s ním chtěla bavit i o tom, co má rád, jak by si představoval správnou kočku a kam až by se spolu podívali a možná i trošku přemýšlela, jaké by to bylo mít koťátka - no co, věk na to má. Jen se pořád nechtěla Mourka zeptat, co on na to, je to blbé se ptát? Už se chtěla zeptat, ale její pohled se setkal s pohledem Mourkovým, uhnula svýma velkýma modrýma očima. "Su blbá" vyčítala si potom a myslela, že nikdy nenajde odvahu a sílu. Oba tam někde hluboko uvnitř, v malém kočičím srdíčku, cítili, že přece jen ten druhý je tam uvnitř, a že ho mají plné nejen srdíčko, ale i hlavičku.
Jednoho dne, když byli oba na dvoře se Tlapička zeptala Mourka:
"Mourku, já bych se tě ráda na něco zeptala, můžu?"
"Můžeš, jen se ptej."
"Co si o mě myslíš?"
"Že seš správná kočka, a když já su správný kocúr, tož bychom mohli mít jednou správný koťata né?"
"To jako já a ty?"
"No, máš mě snad taky ráda né?"
"A ty mě taky Mourku?"
"Že váháš, pojď se proběhnout do zahrady!"
Ten večer ještě hodně běhali a povídali a kdo ví třeba se i pokusili o ty "správný koťata". Jisté je, že to léto s nimi po zahradě běhali tři malá krásná modrooká huňatá koťátka a všechny kočky a kocouři z okolí jim záviděli, jak spolu Mourkovic rodinka hraje fotbal.

Psal se rok 1996, prožívala jsem MS ve fotbale a psala různé pohádky, dnes jsem tak listovala ve své staré tvorbě, na pozadí pc ty dvě kočky, co se jim houpe osac. Přemýšlela jsem, co napsat do květnového příběhu, máj - čas lásky a koťátek. O lásce už jsem toho napsala hodně a najednou se mi před očima mihla stará MŇAU POHÁDKA a řekla jsem si, to je ono, a tak jsem vám přinesla 11 let starou pohádku, trochu o lásce a trochu o koťatech :o) A moc se mi nesmějte....

28. OTEVŘI PUSU A ZAVŘI OČI

Když jsem byla malá, hrávali jsme doma takovou hru. Říkali jsme si: „Otevři pusu a zavři oči.“ Pak jsme do otevřené pusy pod zavřenýma očima vstrčili něco moc dobrého, nějaké příjemné překvapení. Jenom maminka tu hru s námi nechtěla hrát, protože jednou s tatínkem trhali švestky a tatínek jí řekl, aby zavřela oči a otevřela pusu. Jenže potom jí nedal do pusy švestku, ale pecku. Bylo to samozřejmě jen žertem, ale mamince to ke ztrátě důvěry stačilo. Už nikomu nechtěla naletět. My děti bychom to mamince nikdy neudělaly, vždyť to přece byla naše milovaná maminka, avšak nikdy nám nedala příležilost. Mrzelo nás to hlavně tehdy, když jsme měli něco zvlášť dobrého, nějakou vzácnou lahůdku, třeba první jahodu, a chtěli jsme maminku překvapit. Nedala se. Pusu oteřela jedině, když se mohla podívat, co jí do ní chceme strčit.
My s bráchou jsme k sobě tak ohleduplní nebyli. Leckdy jsme spolu všelijak žertovali. U bráchy to časem bylo tak půl na půl. Jednou se v mé puse ocitla švestka, jednou pecka. Jednou bonbón, jednou papírek. Jednou lžička cukru, jednou lžička mouky. Taky jsem ztratila důvěřivost. Raději jsem pusu ani neotvírala. Prskání mouky, papírků nebo pecek mě nebavilo.
Léta ubíhala a já sama jsem se stala maminkou. Jak mé dcerušky vyrůstaly, došlo i na hru mého dětství. Najednou jsme si říkaly: „Otevři pusu a zavři oči.“ Nikdy bych holčičkám nestrčila nic nechutného. Byly tak důvěřivé! Čekaly samé dobroty. Jenom dobroty, žádné pecky, žádné papírky, žádnou mouku.
Jenže ony nejen bez zábran otvíraly pusinky a taky chtěly obšťastňovat mne. „Maminko! Otevři pusu a zavři oči.“ A v ručičce za zády žmoulaly nějakou úžasnou dobrotu, třeba kostku cukru nebo kousíček čokolády. Já jsem jim věřila, ale vlastně ne. Nepochybovala jsem o jejich čistých úmyslech, ale nedokázala jsem zavřít oči a otevřít pusu. Viděla jsem, jak je jim to líto. To nebyla fér hra. Připomínalo mi to, jak mně bylo líto, když jsem chtěla mamince strčit do pusy první zralou jahodu, co jsem na záhoně našla a ohromně ji překvapit. Ale ona pusu neotevřela a oči nezavřela. Řekla mi: „Ukaž.“ Ale to už nebylo ono. To nebyla fér hra. Uvědomovala jsem si, že nám maminka nevěří. Docela to bolelo.
Fakt jsem nechtěla takovou bolest způsobit i svým holubičkám. Tak jsem musela sama se sebou něco provést. Jenže jak zlomit svou tvrdost? Jak překonat svou svou nedůvěřivost? Nezbylo mi nic jiného, než se modlit za obnovení měkkosti mého srdce. Poprosit za odvahu být zase zranitelná. Nechat zvítězit zvítězit měkkost a porazitelnost laskavosti, která je neporazitelná. Nebylo to snadné rozhodnutí. Kdo by se dobrovolně rozhodl pro zranitelnost? Kdo by na sebe přivolával nebezpečí bolesti? Ale pak už to nebylo těžké. Dokonce se mi ulevilo. Zase jsem mohla klidně hrát tu hru. Připadala jsem si tak trochu jako dítě. A bylo to příjemné. Moje holčičky mi strkaly do pusy lžičky moučkového cukru, jahody, kousky čokolády nebo kostky cukru. To nejlepší, co měly. A ohromně se radovaly, když jsem se zavřenýma očima vychutnávala tu dobrotu, tvářila se blaženě a říkala: „To je ale lahoda.“
Největší lahodou byla ta úleva. Už jsem nemusela být ostražitá, aby mě nikdo nenapálil. Nemusela jsem být ve střehu, abych nenaletěla. Bylo mi to jedno. Byla jsem svobodná. Pecky, papírky ani mouka už mě nemohou rozhodit. Jsem zranitelná a neporazitelná. Klidně zavřu oči a otevřu pusu. Co by se mi mohlo stát?

29. PŘÍBĚH ČERVENCE

Omlouvám se, bude časem!

30. PŘÍBĚH SRPNA

Omlouvám se, bude časem!

31. MRAZÍK

Vzpomínám si, když jsme jako děti jezdily na křesťanské tábory, nebo chodily do pionýra – všude byly soutěže, kdo udělá víc „dobrých skutků“, kdo bude lepší táborník….. vyplňovali jsme tabulky. Před Vánoci, v čase míru a pohody, jsme vyplňovali kalendáře – kolečko jsme mohli vybarvit jen, pokud jsme udělali dobrý skutek, pomohli mamince, spolužákovi….. Myslím, že to byl pokus, aby lidi k sobě byli milejší, aby bylo na světě líp.
Ale takhle to nefunguje, člověk se nestane lepším, když pro nějakou odměnu dělá dobrý skutek – aby byl člověk lepší, musí se změnit uvnitř. Musí se ztotožnit s tím, že dobro je to správné….. Cílem nesmí být dělat dobré skutky, ale být dobrý! Nevím, jestli mi správně rozumíte, ale následující příběh to myslím dostatečně vysvětlí za mě.
Když se v Mrazíkovi Ivánek stal medvědem, nezmizela mu medvědí hlava, když se snažil dělat dobré skutky, ale když pomohl babičce – jen tak, protože cítil, že je to potřeba :o)
Dělat dobré skutky by měl být prostředek, ne cíl!

32. BOJ S JAHŮDKOU

Mnoho lidí, když vidí překážku, dvě překážky hromadu překážek se vzdává, prostě radši cestu obejde, jde jinudy nebo jinam……. Asi jsem divná, ale já se nevzdám, přelezu jednu překážku a doufám, že ta další bude poslední……. Proč? Asi je to postižení mého povolání, uvědomila jsem si to teď, když jsem byla s jedním žákem ve středu „po škole“. Je to beznadějný případ, budeme mu říkat Jahůdka (má krásné křestní jméno a příjmení je také jeden lesní plod – ale chci zachovat anonymitu). Každý učitel jen poví: „No, jo, Jahůdka!“ Ale já vím, že toho chlapce budu učit z matematiky – snad 4 roky (pokud paní ředitelka nebude chtít jinak) a přece než se 4 roky zlobit s Jahůdkou udělám všechno proto, abych s Jahůdkou vycházela……
A tak jsem mu začala vyhrožovat, že jestli si nezaloží sešit na domácí úkoly, bude po škole a on mi řekl:
„Paní učitelko, asi to tak bude nejlepší!“
A tak jsme se ve středu sešli, donesl si sešit a dopisovali jsme všechny domácí úlohy za září – naštěstí jsem hodná paní učitelka a nedávám jich moc :o)
Jahůdka to zvládal sám, v klidu seděl, sem tam se podíval z okna, ale počítal sám a dobře a bez problémů, šťasten, že mu to jde. Když mu zbývalo asi posledních 5 příkladů, říkám mu:
„Jestli chceš jít už domů, klidně můžeš jít a dodělej to doma!“
„Paní učitelko, já bych to raději dopsal tady!“
A tak jsem tak přemýšlela, mohla jsem Jahůdku zavrhnout hned, prostě mu to nejde – tak co bych řešila…… ale já se prostě nevzdám. Ne, nedělám si iluze, že z každého žáka bude matematik, ale myslím, že každý žák může mít matematiku rád. Nemusí to chápat, nemusí mu to jít, ale může tu být rád, že ho paní učitelka pochválí za pěkný sešit nebo za splněnou úlohu…….
Prostě nezavrhnu někoho jen proto, že mu něco nejde. Je třeba šikovný na něco jiného – a tak proč ho zbytečně stresovat tím, že mu nejde matematika………

33. SPRÁVNÝ KAMARÁD


Poslední dobou mě začínají unavovat „kamarádi“, kteří mi chtějí pomoci, tváří se, jak by snědli všechnu moudrost světa, možná sami nežijí tak jak by chtěli, ale mě dokáží poradit – na to pantent mají a samozřejmě oni ví nejlíp, co je po mě dobré, oni ví nejlíp, co já chci nebo bych měla chtít a tak mi radí:
„Teď se s tímhle rozejdi a tohodle si vem, tenhle je hodnej, a tenhle zas hajzl a když to není hajzl, tak tě nemiluje, tak jak by měl, nebo tak jak by sis zasloužila…….“
A když si teď postavíte hlavu, rozhodnete se, jak chcete vy (třeba jen proto, že to tak cítíte, třeba jen proto, že ho milujete……), použijete mou oblíbenou větu:
„Radši si to zkazím sama, ale proto, že to tak chci já a ne aby mi to zkazil nikdo jiný….!“
(V orienťáku se mi to již mnohokrát vyplatilo). A když se pak rozhodnete, tak jak vy chcete, tak se pak zlobí, říkají vám, že si šlapete po štěstí, ničíte si život a nebo že vám utíká něco, co už nedoběhnete……
Jsem schopna si zkazit svůj život sama – já jsem se tak rozhodla a tak si to teď Bohčo vyžer!!!! Ale nejsem schopna žít život, který mi naplánovali jiní, možná snad pro mě ideální……
Tak toto nejsou ti praví kamarádi, to jsou spíš manipulátoři, snad to dělají v dobré víře ti pomoci, možná mají i pravdu, kdoví……
Ale správný kamarád je vedle tebe, správný kamarád si tě poslechne, když jsi smutný, správný kamarád se raduje, když máš radost. Správný kamarád si vyslechne tvé starosti, snad řekne i svůj názor, co by udělal on, ale správný kamarád je s tebou i když se rozhodneš po svém, správný kamarád si tě vyslechne, když to pak pokazíš.
Správný kamarád tě má rád ať se rozhodneš tak nebo jinak, je tvůj kamarád stále, má rád tebe a ne tvůj život. Je ti nablízku i když stovky kilometrů daleko a zvedne ti telefon a poslouchá, když ho potřebuješ nebo když ho chceš jen tak slyšet.
Já takového kamaráda mám, snad mohu říct kamarády a jsem za to vděčná! Díky!!!

Zdravím ze Šumperka tímto všechny kamarády kilometry daleko: Šárka – Anglie, Bětka – Německo, Ondřejka – Rakousko, Víťa – Praha, MH – ČB…….a kdo jste v tom Brně, kde jsme se potkali?????

POUŽITÁ LITERATURA

aneb odkud čerpám nebo budu čerpat příběhy:
BRUNO FERRERO - Paprsek SLUNCE pro duši, Portál 2000
BRUNO FERRERO - Příběhy pro potěchu duše, Portál 1996
BRUNO FERRERO - Další příběhy pro potěchu duše, Portál 1997
BRUNO FERRERO - Živá VODA pro duši, Portál 2001
BRUNO FERRERO - vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2003
BRUNO FERRERO - OSVĚŽENÍ pro duši, Portál 2005
XOKONOSCHTLETL - Příběhy a moudrosti aztéckých indiánů, Portál 2000
JIŘÍ KUČERA – Vyznavač a mučedník Štěpán Trochta, Portál 2006
HANA PINKNEROVÁ – Hořká čokoláda, Postilla, Doubek 2006
Něco jsem jen někde slyšela, viděla nebo mi to došlo netem, takže původního autora neznám, něco jsem si vymyslela - protože mi to tak přišlo vhodné :o)