EVROPSKO - AFRICKÉ PUTOVÁNÍ

Už na zastávce sem zjistila, že sem si úsporně se fšemi nepotřebnými doklady nechala doma i šalinkartu, koupila sem si lístek na šalinu (čímž jsem značně zvýšila cestovní výdaje) a hurá na nádraží, v šalině sme začali vzpomínat, co fšechno sme doma nechali, jako např. ručníky.....a možná i holící strojek, což můj problém tedy není, že si nebudu týden holit nohy to přežiju. Tatínek při zpěvu písně: „Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe“ zjistil, že jedinou naší dorozumívající pomůckou sou naše ruce (na co ti chlapi myslí, nechali doma slovníky). V šalině jela baba revizorka, ale vybrala bezdomovce, takže sem si tu jízdenku na šalinu kupovala zbytečně......
U vlaku sme se rozloučili s Jarmilkou a Markem a sedli do vlaku a než sme ztihli rozdat první hru, doběhl ještě Tomáš Grůzů a tak sme zamávali i jemu. První hru sem vyhrála za 8 korun (127 v červených). Ve Vídni sme, už jedem, na nádraží ještě taťkovi zvonil „debil“, tak sme mamince zdělili, že sme v „okeju“. Asi budeme hrát dál.

Spali jsme. Ve 3:38 asi, jsme vystoupili v Benátkách, Sodoma, Gomora, čekárna plná, kosa jak na Sibiři a chlapi ani karty hrát nechtěli, tak jsme bloumali kolem. Podle Měsíce sme určovali západ a východ, ze začátku nám to moc nešlo, ale pak sme si (Pavlík) tipli správně. Taky mě tam furt pozoroval jeden Talián, ale to bylo proto, že se divil, že mám stejnou bundu jako on. V 5:26 jsme odjeli vlakem na MILANO, spíme, nebo spíš já už sem se vzbudila, vzala sem si na sebe pátou vrstvu-rolák, je fakt docela chladno!(jak na Sibiři). Již fčera sme vyhlásili dnešní „Valentýnskou soutěž“ o „Největšího Valdu“, ve které fšak nerozhoduje velikost (absolutní) záporného čísla, jakožto maximální rozdíl dneska ráno až do půlnoci, takže Pavlík se svýma ( - 10) nemusí být ještě super total vítěz, pokud sníží jen na ( - 15Kč) a taťka klesne z těch svých 7 korun, (které si začal připisovat od té doby, co mi sebral zapisování , dokud sem vyhrávala), klesne třeba na kačku pade, bude největší Valda on. Mě to nehrozí, Prošli sme Miláno, v místní katadrále se tatínek vyžil ve focení, pak sme se vrátili na nádraží a popojeli do Janova, cestou jsme hráli mariáš a vypadalo to, že Valdu vyhraju já, neboť sem byla 13 korun v mínusu., neměli se mi smát ( „blbci“), teď mám jen o 10 háků míň jak včera, takže cena asi poputuje jinam (to se mě přece nemůže stát, abych měla štěstí v lásce). V Janově se Pavlík nechtěl fotit s Kryštofem Kolumbem, tak sem se obětovala já, mě focení nevadí, už teď se těším, až budu jednou dětem ukazovat - to jsem já a Kryštof.
Z Janova sme vyjeli 17:06 a jedeme stále do VENTIMIGLIE, teď sem chlapce rozdrtila, zase v tom mariáši, takže uvidíme, kdo nakonec získá cenu. Ale tatínek je velkým favoritem (aspoň skóré tomu napovídá).
Ve Ventimiglii jsme přesedli do vlaku „Tour de Frans“ Kolem devátý ještě maminka zavolala na debila tatínkovi, moc si nepopovídali, Met jim to zrušil. A vyjeli sme na PORT BOU. (Mimochodem největšího Valdu vyhrál tuším tatínek, ale ještě se o tom zmíním, protože potom jsme už nehráli). Taky jsem včera ve vlaku o něco přišla, něco ztratila, byly to ponožky. Své krásné, černé, vysoké ponožky sem nechala na sedačce (ani nebyly moc špinavé), když jsme rychlostí světla vysedali v Janově, no, škoda jich, ale člověk může stratit i jiné věci, ani se nenaděje, takže mi to ani líto není, aspoň toho nemusím tolik tahat, na a co mám ještě troje.!!!

Francií jsme projeli, ani jsme si toho nevšimli. V 5:55 jsme měli být v Port Bou a asi jsme byli (nemám časy). Tam jsme asi hodinu bloumali po okolí, Pavlík si dokonce sáhl i na moře. Pak jsme se nasnídali, romantika jak blázen - snídaně ve Španělsku, zadek mě na studené lavičce studil, jak v mrazáku, měli jsme zbytek prvního chleba a salám Hnusná Vysočina1. (Včera jsme ke snídani a k obědu měli dobrý maso chlapi už u oběda načali ten hnusnej salám, zas tak hnusnej není, ale máme i lepší). Pak při cestě na nádraží jsme viděli zase Měsíc, takže sme našli západ. Pak se šli chlapi zeptat, zda potřebujeme místenky na rychlík nebo ícéčko, nějak se svou plynou španělštinou nedomluvili.....(ona směsice angličtiny, němčiny a češtiny moc španělská není) a tak jim vytiskli místenky na ícéčko, a tak tu sedíme a čekáme až vyjedeme, zatím nic. Jsou tu sedačky po dvou, taťka chtěl abych si sedla s Pavlem před něho, ale já jsem je nechala spolu před sebou a tajně doufám, že vedle si přisedne ňákej pjeknej mladej Španěl don Diego nebo něco podobného třeba don Karlos………. Je tu teplo, topí tu jak v tropech, botu mám na topení a pomalu mi teče, ale pět vrstev se mi zatím zeslíkat nechce, třeba se neuvařím a pěknej Španěl nigde, vlakový rozhlas mluví španělsky, je to divný. Nigdo nedošel, ve zdraví jsme dojeli do Barcelony před desátou ranní, na informacích sem se optala: „Bitte, haben Sie Stadtplan?“ (to je jediná německá věta, kterou umím plynně vykoktat) a šli jsem podle plánku. Viděli jsme teho mnógo, mnógo a ještě něco víc, viděli jsme památky, moře, olympijské stadióny. Taky jsme pod jedním mostem , nemyslete si, že to bylo „pod mostem“ , tam bylo normální hřiště, viděli jsme, jak tam hraje FC Barcelona a REAL Madrid fotbal, ze začátku jsme fandili domácím, jako všichni v hledišti, ale jelikož v Realu byli všichni tak o hlavu menší, začli jsme fandit Realu. Oba góly domácích jsme viděli během toho, co si byl taťka odskočit na nádraží na WC, k obědu jsme měli zbytek hnusného salámu 1 a snědli dobré maso 2.Pak jsme v parku viděli pozůstatek po Jetym, jak to Pavel nazval a dodal, že má kalibr. Aby se taťka nezlobil, musím napsat, že jsem v jednom parku u Olympijského stadionu, lépe řečeno u etnického muzea, oškubala mandarinkové stromy, taťka tvrdí, že z vlastní chamtivosti, ale to není pravda, já doufám, že jim to domů vydrží (aspoň tam něco přivezeme). Mezi nama, ty mandarinky jsou tak hnusný, že bych je stejně nesnědla. Na večeři jsme načli hnusný salám2 a hurá snědli ho přes půlku. Pak volala mamka a zjistili jsme, že jsme vyhráli 8:2. V sedm, to je před chvilkou jsme vyjeli do Bobodyly a odtať bysme měli zítra chytit něco do Algecirasu, no uvidíme. Teď budeme hrát karty, mimochodem včerejší hru vyhrál taťka, protože snížil ze 620 na 220. Musím tam napsat, že i přesto je furt nejlepší a tvrdí, že jsem soutěž měla vyhrát já, že su na to nejhůř, mám – 170, Pavel – 50, uvidíme dneska. Tak jsem právě prohlásila, že mám dneska den hygieny, že jsem si dneska vyčistila zuby a umyla nohy. Tatínek semě zeptal, jestli jsem si okousala nehty u nohou? Tak prej bych si vyčistila zuby a olízala = umyla nohy zároveň – hovada, takhle si ze mě utahujou furt, hrajeme dál. Pak jsme šli spát, nebo spíš sedli a spali.

V 7:18 jsme byli v Bobadile, byla tu tma jak v pytlu a zima jak v Grónsku. Přemýšleli jsme, čím to je, že tady leze Slunko pozdějc než u nás, teď už je osm a je obstojně světlo, ale fšude mlha jak v Londýně (né, že bych tam někdy byla, ale říká se to), zase je tu kupa ťamanek jako fšude. Chlapi zase vymýšlejí, co a jak dál, né že bych jim do toho nemohla mluvit, ale oni ať mluvím co mluvím, stejně mají svou hlavu, tak uvidíme.
Můj milý deníčku jsme v Africe a díváme se do moře, Sluníčko zapadá a mě se chce los čuros = bejdžor. Právě jsme poslali super pohledy, ale vraťme se k dnešnímu dopoledni, něco po 10:25 jsme vyjeli z Bobadily do Algecirasu. Cestou jsme posnídali, dojedli hnusný salaám dvě a načli hnusný salaám tři, v Algecirasu jsme vysedli a chvátali na do přístaviště, koupili si jízdenky na trajekt a v 15:00 jsme měli vyjíždět, před pátou večerní jsme vylezli z lodi na Africké půdě, jak nazval Pavlík, jeli jsme transkontinentální lodí, na ní jsme pojedli interkontinentální oběd – dojedli jsme hnusný salám tři, nakonec mi ještě ta vysočina začne chutnat, jak se jí furt přejídám, aby už byl od ní pokoj, ale zas není tak hnusná, jak jsme si původně mysleli. Už máme jen dvě vysočiny – už se těším na další jídlo, ale večeři si asi nedám. Ráno, když chtěl taťka v Bobadile fotit pasáka, jak žene stádo koz, byl poněkud nespokojen se svým fotoaparátem a prohlásil: „Ten tak už jen hodit po psovi!“ Dokonce se mu ho v Algecirasu podařilo opravit, no spíš, jak tam dal nový film jelo to. Na lodi si to zrušil úplně, protože si to přetočil nazpátek a tak se mu to zamklo v krabičce, inteligentní není-liž pravda?
Jo, umyli jsme si nohy v moři a teď dopsali ty pohledy, v dest nám jede loď zpátky do Evropy, za dvě hodiny sme tam, ale co tam? To je ve hvězdách. Ještě jsme šli na bejdžor k moři, protože se nám chtělo los čuros. Kolem devátý jsme už seděli v přístavišti a hráli los kartos. Sedli jsme do lodi a spali, Pavlík chtěl sice sledovat v televizi pitomej španělskej program, ale usnul taky.

Další den jsme se probudili v Evropě něco po půlnoci. Já jsem tvrdila, že zůstaneme v přístavišti, že můžem být rádi, že je otevřené, ale pánové měli jiný názor, opačný, jako vždy a je naprosto zřejmé, že si ho jako vždy prosadili. Tak jsem šli nočním Algecirasem na vlakové nádraží, abysme zjistili, že je zavřené a mohli jít zpátky. Něco před jednou hodinou ranní jsme usedli na sedadlo v přístavišti a započali s igrou v mariáš. To bylo samý: los barvos, los dobros…….. O půl patý jsme to zabalili a na těch hnusných sedačkách usnuli, asi o půl sedmé jsme vstali a ještě ve tmě šli na nádraží. V 7:15 jel vlak do Bobadily, vybufetili jsme jedny noviny, ale o olympiádě, natož o tom jestli naši porazili Rusy, nikde ani čárka. V Bobadile (cestou jsme se prospali) jsme přesedli na vlak do Sevilly, to jsme ještě netušili co nás tam čeká. Ve vlaku jsme se nasnídali – načli hnusný salám čtyři značně proplesnivělý, no přeháním – oplesnivělý. Pak jsme se vydali do středu města, asi ve 13 hodin jsme počali s prohlídkou góroda, neměli jsme Štadtplan, ač jsem o něj plynnou němčinou požádala, chlap ošklivej za něj chtěl siebenhundret peset – tak ať si ho nechá! Lidi nás posílali do různých světových stran, ale my stále nenacházeli třetí největší katedrálu v Evropě, doteď mi nejni jasné, jak jsme mohli tento rozlehlý kolos přehlédnout, ale fakt nebyla vidět. Asi po třech hodinách jsme ji našli – hurá, nestálo to za to, za vlezný chtěli peníze, tak ať se tam dívají sami!!!
Pak jsme se odebrali k nádraží po menší hádce, kde je sever, kde je Slunce a kde je nádraží, mé rady samozřejmě nikdo nevnímal, tak se chlapi dohodli (až když jsem je podle mapy v autobusové zastávce nasměrovala) a šli na nádraží. Tam jsme, teda oni načepovali na pánském záchodě vodu, abychom měli etwas zu trinken a šli jsme obědvat před halu. Dojedli jsme hnusný salám čtyři, poslední, b ude nám chybět, nebyl zas tak hnusný (skoro jako plesnivý), né fakt byl dobrý, ale bolo ho vel´a. Pro změnu jsme si dali zase vysočinu, ale tentokrát hodickou – bola naozaj lepší! Až jsme se najedli zbývalo asi 20 minut do odjezdu našeho vlaku do Bobadily, ale taťku v hale nadchly vlaky AVE něco jako pendolino a že jejich fotku musí mít a tak jsme se plahočili přes celé nádraží, aby tatínek mohl s uspokojením zmáčknout spoušť. Zmáčkl, ale hned na to se s nama dal do řeči španělský policista, ptal se jestli umíme španělsky a chtěl ukázat pasy, pak diktoval jejich jména do vysílačky, moje ne to ani nepřečetl. Až oba pěkně vyspeloval, vyhláskoval nebo jak tomu španělsky říkají, nebylo mu vůbec jasný, jak oba mohou být Pavel Klang a ptal se jestli jsou bratři, byl prostě los blbos. Pak nás zavedl na policejní stanici, tam do něj ještě 4 další policajti hučeli, že v Čechiše republik je to možné, minuty utíkaly a za 4 minuty nám měl jet los vlakos, ale policajt furt nechápal, jak můžou být oba Pavel Klang, možná se najednou někdo pohnul, kdo mu stál na vedení a pasy nám vrátil, my se světelnou rychlostí přes 4 schody jedním skokem dostali do vlaku, sedli a jeli, možná jsme byli obzvlášť podezřelí, že sotva jsme popadli pasy začali jsme zdrhat, ale co, ten vlak byl naše poslední a jediná možnost. A tak tatínka milá fotka vláčku stála deset minut strachu. Za intenzivní hry v mariáš jsme dojeli až sem do Bobadily (je asi 3/4 na 8) vlak jede 0:14 do Madridu. Co ty čtyry hodiny tady budeme dělat? Co bysme dělali, hráli jsme karty a trochu se vyspali, tatínek si na bejdžoru dobyl debila.

Ráno jsme vylezli v Madridu na nádraží CHAMARTIN, já se opět na informacích pro turisty dožadovala plynou němčinou Štadtplánu – s úspěchem, méně úspěchu však sklidili pánové na drážních informacích, do Lisabonu prý odsaď jede jediný vlak a ještě se šíleným příplatkem, ten spoj jsme zamítli, ale co dál? Co kdyby jelo něco ze Salamanky, risk je zisk a tak jsme se rozhodli, že si prohlídneme Stadt a v 16:35 pojedem do Salamanky. Přejeli jsme na nádraží do Atochy a začali s prohlídkou, viděli jsme hafo pamětihodností a jiných krás, vyfotili jsme se s policajty a jejich koňma před palácem Chuan Carlose, ale katedrála bylazatvorená a obehnána zase ňákým plotem, ve kterým byla díra, jak krásný koutek k močení. Pak jsme se ještě prošli městem a hurá na nádraží, před nádražím se taťka zepltal pána s novinama, jak jsme dopadli na olympiádě s hokejem s Ruskem, na výsledek jsme nepřišli, ale málem jsme přišli o doklady, protže jeden pán taťkovi plivl na rameno a druhý mu mezitím otevřel ledvinu, naštěstí jsme o nic nepřišli. Tak jsme se výsledek nedozvěděli, protže pak už jsme neměli chuť něco v novinách hledat. V Atoche jsme sedli na „metro“ nebo na železniční podzemní dráhu a popojeli na Chamartin. Zapoměla jsem, že jsem v Atoche, hned jak jsme tam přijeli posnídali salám 5 a chleba.
Z Chamartina jsme jeli do Salamanky, kde jsme byli kolem sedmé večer – hurá do Fatimy (do Lisabonu) jede vlak, tož že pojedem, bohužel ve 4:56. Pavel vybral z karty a koupili místenky. Vydali jsme se na prohlídku: Salamanka, Salrumcajs, sál i Cipísek – pěkné město. Tak jsme chodili noční Salamankou, až jsme došli na nádraží, dali asi tak dvě hry a protože jsme přitom usínali každý jsme si vybral svoji lavičku, no vlastně chlapi seděli na jedné a já se na druhou natáhla a spala a spala.

4:56 jsme odjeli vlakem, seděli jsme v kupé s jedním francouzem, teda chlapi seděli,já ležel, jedna strana kupé byla volná, tak proč si nelehnout. Zajímavostí bylo, že ač jsme vyjížděli asi o pěti, ve Fatimě měli být v deset, ve vlaku jsme strávili 6 hodin. Ptáte se jak je to možné, ne zpožděním to nebylo, tady v Portugalsku mají západoevropský čas a ten má o hodinu míň než normální.
Tak jsme po desáté vysedli ve Fatimě, vlak odjel a my se podívali na odpolední možné spoje do Lisabonu a vyšli před nádraží, tam jsme zjistili, že odpolední spoje jsou nemožné. Pán taxikář nám nabízel taxík, my jsme hrdě odmítali, tak pán začal, že Fatima je 25 km, že tam nic nejede a že on nás tam všechny tři za 2000 doveze (vyděl víc jak pěti a máš koruny). A my se rozmýšleli, stejně jsme portugalské penízky neměli, jen španělské – tož že půjdeme pěšky, nevím kterýho debila to mohlo napadnout, teď vypadáme jak tým z paraolympíády. Ale vraťme se k cestě.
Tak jsme vyšli, šli do kopce, pak po rovině, přes dědinu, z kopce, po rovině, po rovině, do šíleného kopce serpentinama a kousek z kopce a byli jsme před kostelem. Cestou jsme se povzbuzovali budovatelskými hesly jako: „Jídlem nabereme síly, do rána snad budem v cíli.“ (cestou jsme se i najedli, nevím co to bylo včerejší večeře, dnešní snídaně a oběd v jednom nebo tak něco). Šli jsme to přes 4 hodiny. Další hesla:
„Nevadí nám nohou bol, vzhůru jdeme na vrchol.“
„Ač nás bolí nohy v zadku, my tam dojdeme do pátku!“
„Netvařme se kysele a stoupejme vesele!“
A takových hesel byly milióny. 25 km tam nám nestačilo. Po koupi pohledů, že se ještě půjdeme projít na místo zjevení cca 2 km další tam, 2 km zpět, pak jsme ještě po dědině hledali „busastanóvku“ a zastavili se v kostele na 18:30 ZE času na mši, pak napsali Ansichtskarty a najedli se. Včera večer jsme načli dobrý salám jedna – kavalír – superpaprikáč, dnes už bylo zapotřebí načít dobrý salám dvě – lovečák. Už u jídla jsem se ptala, jestli ta Fatimská voda nejni nějak léčivá, že by mi mohla zpravit tu odřenou patu a Pavlík povídá: „ Víš, žádná léčivá voda ti neudělá novej zub, když ti chybí!“ Tak jsem si řekla, že mi nevadí, když budu mít rozbitou patu, ale stačí, když mě teď dva dny nebude bolet. Zavázala jsem si to asi 10 náplastma a šli jsme, oni nechápali, že budu schopná to ujít, když jsem se belhala jako Pejrak po obrně, ale pak už to nebolelo – no tolik to nebolelo, nevím jestli to bylo tou vodou, nebo jsem proti tomu začala být invariantní, ale tolik to nebolelo. No, co začala bolet druhá pata, nemám tam menší puchejř, jak na té první. A nebolela mě jen ta pata, ale každý krok jsem cítila asi na dalších sedmi místech. Pánové asi taky mají problémy s nohama – aspoň taky tak podobně chodí.
V 21 hodin ZE jsme se vydali na cestu zurúck. Asi po hodině cesty první zastávka, začali jsme litovat, že jsme vyšli a přemýšlet, kde to zabalit. Něco kolem jedenáctý jsme se rozhodli to zabalit v parku v OURÉM (tak se tuším to město jmenovalo) u jakésy fontánky, každý jsme si vybral lavičku a spinkali jak mrtví svišti.

Něco před jednou jsme se vzbudili kosou a tak že půjdem dál, nevím jestli se tomu dá říkat chůze, prostě přemísťovali jsme se dál. Často jsem vzpomínala na Startrek a na jejich způsob přemísťování a došla jsem k závěru, že příště cestuju jen na Entrprais a už na ničem jiným. Taky všichni doufáme, že Lurdy nebudou , ale co, říkám chlapům, že pokud tam dostanem zbalím tam ňakýmu hendikepovanýmu berle, co tam po uzdravení odhodil nebo se ještě lépe vozík a bude to v pohodě. Cestou jsem chlapům popisovala noční oblohu, jasnost, jména a spektra alespoň těch nejjasnějších hvězd, obzvlášť je upoutal ?CMa (alfacanisma = Sirius) a Orion – naše čokoládová hvězda, kteří byli vidět už od večera hodně vysoko, čehož se v naší nadmořské výšce asi nedočkáme. Taky nás upoutal asi o půl třetí vycházející Měsíc v poloze v jaké u nás také nebývá – tak naležato asi takto:
Taky jsem jim povídala některé Hrubínovy básničky jako O kozlu, kočce a kohoutovi nebo o tom ztraceným kuřeti: Jak to bylo pohádko…..taky jsem citovala Vepříka Boříka, Černé Ouško a Srnečka Borečka………a tak jsme došli až do VILLA DOS OVOS, jak se původně tato zastávka jmenovala než ju ziskuchtivý taxikář přejmenoval na Fatimu. Chtěli jsme jet vlakem v 3:44 a tak jsme náhodou ve 3:40 dorazili, jenže vlak měl trochu sekeru, takže teď v 4:55 jsme nasedli a jedem, jdu spat. Dobrou noc – či dobré ráno?
Ráno jsme byli v Hauptstadte Portugalska v Lisaboně asi kolem půl sedmé, hlavní hala je otevřena až až od 8:00 hodin, to tam bylo napsané, takže jsme si sedli do otevřené haly vedle, byl tam průvan jak blázen, ale nám to nevadilo, no vadilo, ale co jsme mohli dělat a vůbec byli jsme rádi, že nemusíme chodit, co dělali chlapi nevím, já jsem spala. V osum mě vzbudili, že dou koupit místenky na ten odpolední vlak, tak je koupili, pak jsme šli ven, no šli – belhali se postupně z nádraží, hned před nádražím jsme uviděli Atlantik, bohužel se v něm naše ruka neomočila, jak jsme si včera přáli, protože to bylo přístaviště, špinavá voda a velký lodě jako např. velká kovová loď s nápisem KAPITÁN azbukou a s portugalským praporkem. Taťka povídá: „Není to loď Koženýho?“ A já: „Nevypadá kožená, tahle bude spíš Železnýho!“
Tak jsme se tam nasnídali lovečáku s chlebem. Pak jsme se šli projít kolem přístavu a do města a shlédli jsme i nějaké pamětihodnosti, obzvlášť v každém kostele jsme uvítali lavici a vůbec se nám nechtělo zvedat, taky jsme si koupili nějaké housky, protože chleba už je málo a mnoho se drolí. Něco před polednem jsme zaparkovali opět na lavičce před Atlantikem, kde jsme ráno snídali a vychutnali si hazardní karetní hru mariáše. Před druhou hodinou jsme se rozhodli naobědvat, lovečák s houskami neměl chybu. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Potenciální část naší výpravy usedla v čekárně s baťohama, mimochodem kdybyste viděli Pavlíkovy nožky – taky by se vám na jeho místě nikam nechtělo, fusakkle byly tak hotový, že je vyhodil do nedalekýho kontyšu a místní bufeťák z toho omdlel. Kinetická část naší výpravy se vydala translačním přímočarým pohybem opět do města utratit poslední 1000 eskud (cca 200Kč – vyměnili jsme je cestou do Fatimy)nakonec s úspěchem, ať se děti pomějou, snad budou ty bonbóny k jídlu.
V 15 hodin jsme byli zpět, dali pár partiček, ale tatínek u toho tolik usínal až nám ukazoval ze spaní karty a tak jsem je nechala spat a hlídám kdy přistaví vlakm, je asi 3/4 na 16 a 17:03 nám jede směr HENDAY, no nic teď se asi budu dívat po kolemjdoucích abych měla inspiraci……
Sedli jsme a jeli, asi do desíti jsme hráli mariáš, stáhla jsem je jak malý sysly a pak jsme spali, byla to hrůza 7 lidí v kupé, všude nohy, nedýchatelno, kam s hlavou, kam s nohama, no co já bych si položila černochovi vedle hlavu na rameno, aby se líp spalo, ale on vypadal takovej nesmělej a kdyby mohl tak by se při každým mým pohledu červenal, takhle byl černej jak bota furt. Chvílu jsem spala na chodbičce, tam byl přece jen svěží vzduch, no mě by v tu chvílu stačil i vzduch bez věže, hlavně že by se tam dalo dejchat a sedět s nohama nahoře. Asi v pět se jedna strana našeho kupé uvolnila a tak jsem se natáhla a spala – to bylo super, ale o už je vlastně další den.

Kolem devátý jsme sem dojeli, ještě ve vlaku jsme se nasnídali: housky, lovečák a načli dobrý salám tři – poličan. V 8:57 nám ujel vlak do Lurd, ale protže tady mají perfektní informace, jítzdní řády dozvěděli jsme se, že s několika přestupy se tam dostaneme i v 10:29, tak tu čekáme na ten vlak, taťka za rohem nabíjí u pánských záchodů v zásuvce debila, měl ho úplně na nule a Pavlík tam stojí s ním, mě to tam nebaví a tak jsem si šla sednout na tady stojící vozík a píšu tydle poznámky, před chvilkou se dal se mnou do řeči jeden starší francouz z tady vedle jsoucí cestovní kanceláře, tak jsme si pokecali, on francousky, já česky, ale pochopil kam jedu a dokonce mi doporučil vlak na šestém nástupišti, je to ten co jede v 10:29. Kdyby nechali chlapi někdy mluvit mě, možná by ta komunikace byla jednoduší i když neumím žádný jazyk. Dojeli jsme do BAYONNE a shlédli krásu místní katedrály, měli jsme asi hodinu a půl času. Pak jsme nasedli do vlaku a jeli dál, 14:12 jsme vysedli v LOUDES, jak jsme byli nadšeni, když kostel byl vidět již z vlaku a vyhlídka, že dnes nebudeme muset jít 50km nás potěšila natolik, že jsme zvýšili množství vody, které jsme odsať vezli o 100% ? koupili jsme dva kanistry po 5 litrech. O co kratší cesta, o to větší náklad né? Obzvláště jsme obdivovali krásu protiatomového bunkru pro krycím názvem „podzemní bazilika“ – odhalili jsme je. 20:45 jsme nasedli do vlaku a hurá durch Francií, prvně jsme hráli, potom jsme spali, spalo se super.

Kolem devátý jsme byli ve Ventimiglii a hned v 9 a něco jsme měli jet na MILANO, vlak měl trochu zpoždění, ale pak jel. Celou cestu hrajeme jak pitomí, taťka nás stahuje jak malý syslíky, já ač jsem už asi tři dni vedla a do mínusu se ani okem nepodívala, se tam teď topím na 16 korunách, taťka tvrdil, že jak se blížíme k nám, že na mě někdo začíná myslet, jo to by mě zajímalo kdo, nikomu nic nedlužím. Zato taťka se zamýšlí nad svou situací, protže je 26 korun v plusu, ale ještě není všem dnům konec. Teď jedeme z Milána do Verony, venku je hnusně, karty jsou ještě hnusnější, jediné co je tady dobré jsou portugalské sušenky na stole. Nic du hrát, s psaním končím.
Pak jsme jeli z Verony do Bolzana v 17:10, tam jsme přesedli na vlak Brenero, pak jsme ve 21:22 sedli na vlak na Insbruk a v Insbruku jsme měli asi hodinu a půl a ve 23:34 hurá na Wien – West. Celou dobu jsme hráli onu naši oblíbenou hazardní hru. 6:47 jsme přesedali ve Vídni a vlak 7:10 jsme nestihli, tak jsme jeli v 9:25 do Břeclavi Sabětskim a 10:46 z Břeclavi, zase za hry mariáše, chlapi jedni stáhli mě jak galusku, smradi, proti nim by byl i skunk navoňenej frajer. Ve 12:00 jsme stanuli před hlavním nádrem v Brně. Hurá po 40 hodinách zpáteční cesty jsme dorazili domů.

Poznámka: Po Španělsku jsou všude na zemi pomeranče nebo mandarinky, taťka když to viděl, kolik ovoce se tady zbůhdarma válí po zemi tak prohlásil: „u nás by z toho aspoň začli pálit pomerančovku!“

Omluvte prosím chyby i styl, kterým jsem tehdy psala, ale léta běží a i Bohča se mění, teď bych to jistě napsala jinak, ale zas by to pozbylo autentičnosti :o)
jestě doplnim nekolik fotek: