POŘÁDÁNÍ DIVOČÁKA
aneb
Z OKNA BUFETU....
27.-29.červenec 2007

Byla to naše taková první velká premiéra – když nepočítám malý bufet na Mistrovství Moravy loni. Na Botasu jsme se s Ditou a Staroušem domluvili, co budeme péci a co závodníkům nabídneme. Bufet měl tedy složení: Dita, Starouš, Jiřka a Pavel (Jiřky muž) a já, tak nějak vyplynulo ze situace, že jsem to všechno organizovala a vlastně nedělala nic – těžký úkol šéfů, ale Dita mi tak nějak napsala, že bude ráda vařit……
Tak jsme se domluvili, že Dita se Staroušem přijedou už ve čtvrtek odpoledne do Šumperka, půjdeme na nákup a upečeme nějakou buchtu, Starouš zatím s ALem oslaví Staroušovo přijetí do pracovního procesu :o)
Když jsem se dozvěděla, že ve stánku, kde budeme mít bufet není funkční trouba, rozhodla jsem se, že začnu s pečením už ve čtvrtek. Ráno jsem došla do Kauflandu nakoupit suroviny na pečení – domů jsem na zádech nesla asi 15 kg (5kg mouky, 4kg cukru, 3kg mléka, 1kg oleje………no bylo toho dost, ale co by člověk neudělal pro bufet :o)
Přišla jsem domů, šla jsem hodit konečně ten „prokletý“ scanner do Pcbazaru, koupila 4kg krkovice na naložení, aby měl Starouš co grilovat, koupila ještě koření a šla domů. Bylo asi půl dvanácté a já začala péct a péct a péct…….. bylo toho moc a moc, v mezičase jsem naložila to maso – vonělo…………
Kolem páté dpjeli naši dorostenci – bratr a Strejda. Strejda šel ještě s maminkou na skok do města a bratra jsem poslala na Opavskou pro krabice na buchty – no jsme pěkná orienťácká rodinka. Asi o půl šesté jsem přestala s pečením, přišel muž, začali jsme nosit věci do auta, mezitím volala Dita, že Staroušovi je zle – a dojede až dalším vlakem – nevadí, půjdeme nakupovat jen spolu. Muž a bratr jeli nakládat věci k ČSTV a my jsme nakupovali, nakupovali jsme tak vášnivě, že jsme zaplnili celé dva košíky hodně přes okraj, vykoupili všechno maso – asi přes 10kg :o)
Pak jsme jeli domů, chlapi šli ke Švábovi a my se rozhodly, že ještě jednu buchtu upečeme, uklidíme kuchyň a půjdeme za nima, z nákupu jsme jen tak pro orientaci přišli něco po osmé. No asi po desáté jsme byli hotovy s pečením, jen ještě domít nádobí a vše zabalit na přepravu. Ale to už Strejda a bratr došli z hospody, že máme jít za nima, akorát jsme to dobalily a hurá za ALem a Staroušem, něco před jedenáctou už jsme tam byli.
To co jsme viděli stálo za to, obě jsme litovali, že jsme foťák nechaly doma – seděli tam jako bratři v tričku, ba co víc, úplně jsme se lekly, že jsme toho Irského krému, kterého jsme upíjely u pečení, vypily moc a teď vidíme dvakrát :o)
Seděli tam jak bratři v triku, vlevo AL, vpravo Starouš, oba oblečky z EOCu šedá trička, červený kalhoty, šedé mikiny, oba před sebou oteřeného notebooka a pivo :o) opravdoví bratři v triku a když jsme se tomu podivovaly, jen poznamenali, že mají dokonce i stejnou značku slipů :o) Dali jsme si s nima jedno pivko a mezitím plánovaly finance. Hned pak jsme se odebrali všichni domů a většina šla spát – tedy náš klidný pokoj (ložnice: já, AL a Strejda). Bouřlivý pokoj (obývák Starouš, bratr a teta Dita – chtěla být taky nějakou členkou naší rodiny :o)) se pustili do likvidace skoro litru naší zelené, likvidace se povedla, ale těžko říct, kdo vyhrál – jestli oni nebo zelená.

PÁTEK 27.07.2007
Ráno jsme ALovi pomohli naskládat auto a pomalu jsme se odebrali na nádraží – cestou jsem dostala dobrý nápad a hned jsme ho s Ditou uskutečnily. Chlapy jsme poslali do Pennys Marketu pro jar a houbičky a koupit lístek na vlak a my dvě půjdeme zkusit štěstí u Pepína v polotovarech – jestli tam nemají ovocné knedlíky – měli!!! Bohužel paní prodavačka byla trochu spomalená, určitě byla placená od hodiny – a myslela čím delší dobu bude knedlíky do krabice skládat – tím víc vydělá, navíc se tvářila tak jako bychom jí braly její vlastní knedlíky, prostě neochota sama :o) no nakonec jsme to zvládly a s věcma i krabicí knedlíků došly minutu před odjezdem k vlaku, to už nás bratr Seity popoháněl telefonem……
Nastoupily jsme, povedla se mi ještě rozbít kabela, takže místo dokončování cen jsem značnou část cesty kabelu opravovala, Dita se Staroušem mi moc šancí nedávali, ale překvapila jsem je i sebe samu a pak už jsme se konečně mohli věnovat těm cenám.
Po příjezdu do Hradečné jsme se vypali do „našeho bufetu“, kde jsme více méně strávili celé tři dny, jen co Radek dovezl toustovače začli jsme dělat tousty – 12:59 jsem dodělala poslední a 13:00 byl odjezd do centra první etapy do Lipinky, postavila jsem se do našeho HOLBA VAJÍČKA a do šesti hodin točila a točila, vlastně né celou dobu, sem tam jsem prodala toust a pak taky pomohla holkám, které měly na starost občerstvovačku v cíli – Iva a Terka. Měly na starost i malé děcka – něco jako školka a dostaly na hlídání malého Jiříka, Jiřík brečel a brečel a ony si s ním nevěděli rady – no zjišťuju, že dlouholetou praxí s miminama a opilcema to prostě umím :o) a tak jsem si vzala Jiříka do vajíčka, začal se mnou točit, sice sem tam málem zadečkem utřel nějaou tu pěnu, ale najednou byl klid a pak už se ani nechtěl chovat, hrál si s kelímkama, lezl po zemi otvíral dveře….jen jsem ho sledovala a byl klid. Kolem šesté doběhl i poslední závodník a začalo se balit a přesun zase do Nové Hradečné, kde už v kuchyni ček
ala další posila Jiřka a Pavel. Pavel se ujal točení piva, malá Domča mu pomáhala, Starouš, Dita a Jiřka v kuchyni si taky vystačili a tak jsem byla vyzvána na Kočku za Prostějovákama, protože Fous byl znaven masáří – nehledejte v tom dvojsmysly, prý vážně na masáži byl :o) Hra se mi dařila, stále jsem na tom byla dobře, ani cinkačku jsem neprojela, bohužel na to se nehraje a celkově jsem to projela – no škoda!!!
No, abych to shrnula, byl to takový zelený večer :o) a když usnul dorost, který trsal na jejich hity našel Starouš na mé flešce hity osmdesátých let jako Holky z naší školky, Poupata, Já už jdu, Já chci žít NONSTOP….. prostě bomba jsme si zablbli, zase po delší době jsem si zatancovala kozáčka, dokonce jsem se nezranila a šlo to i Staroušovi, prostě večírek jak má být. Kolem druhé hodiny jsme se rozhodli jít spát, Jiřka s Pavlem hlídali poklady kuchyně, já AL, Starouš a Dita jsme si ustlali na pódiu, lépe řečeno já s ALem na jedné straně Starouš s Ditou na druhé, Starouš byl u zdi – možná vám přijde zbytečné popisovat takové detaily, ale právě tyto detaily hrály důležitou úlohu v dalším vyprávění………
Usnuli jsme. Možná jsem se měla zmínit, že večer mezi bufetem a výčepem (holba vajjíčko) se pohyboval Kurej, již značně společensky unavený, ale potom usnul na takovém „dřevě“ mezi bufetem a pódiem. A právě kolem půl čtvrté se asi probudil zimou, přilezl k nám na pódium, sedl si kousek od ALa na lavičku, na které byl Staroušův počítač, začal se tam tak divně potácet a klepat, že jsem se bála, že počítač spadne, ale zvedl se, sedl si ke svému batohu, který si donesl s sebou a začal z něj vytahovat věci, šustěl jak šustivý stařec po ránu, omlouvám se všem šustícím starcům – daleko horší je šustící ožrala!!!!!! A to nebylo vše rozhodl se obtěžovat Ditu, začal se po ní plazit……Dita mu říkala, jdi pryč, Starouš ho taky posílal „jinam“, ale Kurej nic – to už jsem nevydržela, celou dobu jsem si říkala: „Bohčo, nepleť se do toho, jsou to dospělí lidi, ať se o sebe postarají……ale pak jsem to nevydržela, rozhodla jsem se Kureje vyhodit, bohužel nedošlo mi, že cizí boty, které leží vedle Davida jsou Staroušovi, který tam původně spal….a tak letěly z pódia jako první, ale hned jsem si to uvědomila, že boty tam byly dřív než Kurej, došla jsem pro boty, chytla Kurejův batoh, peněženku, bundu a pak Kureje samotného, vše jsem hodila zpátky na to dřevo, na kterém předtím spal, Kurejovi jsem vynadala, že už na podium nepoleze a ať si lehne a spí, stočil se do klubíčka a usnul, ožralec jeden!!! No to už je asi spíš alkoholik! Sice asi za dvě hodiny se znovu probral a přesunul se za náma na pódium, ale to už si klidně lehl a spal…. Jen ráno otravoval slovy:“Dito? Žiješ????“ Když to řekl asi podesáté, dostal zas vynadat!!! Ale to už vlastně patří k sobotě :o)

SOBOTA 28.07.2007
Tak jsme se něco před půl sedmou vzbudili a šli chystat do kuchyně snídani, buchty, vařit čaje, a tak…..už na sedmou jsme – mobilní část bufetu (tentokrát já a Pavel) – se přesunuli na shromaždiště druhé etapy mezi „kravince“. Docela rekord v autě nás jelo 10. Jen, co Tuci dovezl Holba vajíčko přilákalo pasoucí se krávy, naštěstí Jura Vozda se ujal jejich odhánění, vypadalo by to, jako vy už někdy s krávama jednal, poslechly ho a vzdálily se, ale to už jsem sledovala z povzdálí….. jela jsem do Libiny pro koblížky.
A teď bych tento úsek nejraději vynechala – docela se za to stydím – ale nemám ráda cenzuru, prostě to tak jednou bylo a minulost nemůžeme upravovat ani měnit. Sedla jsem do auta, bylo právě 8:00 a vyjela do Libiny do pekárny, ještě jsem potřebovala koupit pár věcí do bufetu (lístek jsem samozřejmě nechala v bufetu na stole – ještě, že máme mobilní telefony). Chvilku mi trvalo než jsem našla správný obchod, né to bych kecala – David mi to výborně popsal, chvíli mi trvalo, než jsem zaparkovala a šla do pekárny, paní mi řekla, že si mám zajet do dvora, nakoupila jsem co šlo, zbytek dokoupila v obchodě vedle a šla pro auto a dojela k pekárně. Mezitím volal Nejvyšší, že se mám stavit v centru – zapomněli tiskárnu a popisy, mám na to půlhodiny – nevidím v tom problém. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem šla přebírat koblížky: „Jak nám vrátíte přepravky?“ „Kde ty závody máte?“ „Kdy končíte?“ a milion takových otázek, ano, pán byl milý a příjemný, ale hodinky ukazovali asi 8:36 – trvalo mu to snad 20 minut než jsme se domluvili na předání přepravek……a než jeho dcera vypsala doklad a taky mi pán stačil povědět kde bydlí a dát telefoní číslo, že můžeme přepravky hodit v neděli k němu domů.
Čas ubíhal a já spěchala, zavolala jsem ještě holkám ať mi nachystají tiskárnu i popisy, že proběhne rychlá výměna…..ALE!!!!
Že jsem jela rychle, v Libině předjela asi 5 aut, a rafička ukazovala skoro to, co by bylo i na pokutu na dálnici – nebudu tu psát kolik jsem jela přes dědinu – kdo ví kdo to bude číst, ale sama jsem se divila jak to rychle jede a že to řídím já, bohužel s objížďkou jsem nepočítala……a jsem nějakým mě neznámým způsobem přehlídla odbočku – ono ve 130 se blbě sledujou značky :o) už jsem viděla, že nestíhám…….cesta mě asi po 15 minutách zavedla na začátek lesní cesty kudy jsme jeli na shromaždiště, fajn, teď už to trefím – jenže tehdy tam nebyli závodníci, fáborky….asi tím jak jsem byla nervózní nevím, neumím si to všechno vysvětlit dojela jsem na nějakou lesní cestu, která snad ani dál nepokračovala, vím jen, že vpravo byla kontrola a to jsem si řekla: „Bohčo to asi nebude ta správná cesta“ vycouvala jsem na rozcestí – 4 cesty, tudy jsme snad ani nejeli…..no nejeli, ale kde jsem měla odbočit, když tam nikde žádná odbočka nebyla (nevšimla jsem si cesty na start protože kolem ní stáli lidi). No, co mi zbylo – zvedla jsem telefon – čekala jsem že se Nejvyšší bude zlobit – vždyť na mě stály celé závody…….
Nezachoval se jako rozlobený Nejvyšší, ale jako hodný můj muž, jen řekl „Bohčo, trefíš sem, tak sem dojeď a já pro to zajedu!“
No, však nešlo o žádné Mistrovství a tak popisy dovezl a závody myslím byly v pohodě. Aspoň my prodali všechny tousty, koblížky a točili pivo a kofolu, jak se dalo (teda Pavel točil), já jsem se po čase přesunula za holkama k občerstvení po doběhu a hrála si s dětma. Největší zážitek byl asi s kousavým Martínkem.
Kousal mě a kousal děti. Všechny děti už si rozebrali rodiče, jen Martínka stále nikdo nechtěl. Až jsme s Janou Hnilicovou začali rodiče podezřívat, že jim vůbec nešlo o hlídání synka, že se ho chtěli prostě zbavit :o) No co s klukem vzala jsem ho do výpočetky, dostala ho tiskárna a tak dlouhou dobu sledoval jak se tisknou mezičasy, vypadal tak nevinně, že mi kluci nevěřili, že by toto milé dítě mohlo kousat. Jenže právě v nestřeženém okamžiku se Martínek otočil, otevřel malou pusinku a hryzl, právě Seitymu do důležitých partií, naštěstí se trefil jen do kalhot a tak nemáme z bratra sestru, ale značně ho to vylekalo: „Bohčo, rychle ho odnes!“ Ale protože se zvětšovala fronta u pivního stánku, pod záminkou, že musím jít pomoci jsem Martínka nechala Janě, prý za dvě minuty maminka doběhla a Jana slízla smetánku a díky :o) No, myslím, že kdyby maminka viděla, co jsem s klukem dělala – ani by mi neděkovala, jen ať poděkovala Janě.
No a to už tu byli skoro všichni závodníci a tak jsme zabalili shromaždiště a přesunuli se do centra. Hurá, zítra už nikam nejedeme a budeme na místě.
Starouš měl na grilováno, holky navařeno…..a tak to byla taková dost jakože pohoda, kdyby asi v sedm nepřišel slejvák jak blázen, krouky padaly, blesky lítaly………naštěstí to trvalo jen chvíli a pak bylo zase fajn. No, fajn zrovna ne – vyhodilo to proud a tak jsme nesvítili, nevařili, neohřívali – prostě nešlo nám nic (trouba, mikrovlna, toustovače, konvice……) jediné co fungovalo byl Staroušův gril. Nějakým nedopatřením se u mého okénka shlukli dorostenci a začala jsem je učit kočku, Seity to teda vůbec nechápal – nevím jestli se mu jen nechtělo…..nebo mu to vážně nešlo….., ale Matěj, Přema i Gajdoš to docela chápali a Vowo, ten už je starý karbaník, toto jsme to naučili už na Áčka v Liberci 2005(aspoň myslím, že to bylo tam). Myslím, až hoši budou moci i nějakého toho panáka bude je hra bavit ještě víc :o) Ale pak už byla taková tma, že nebylo vidět na karty, že jsme přestali. Naštěstí tma netrvala dlouho a páni z E.ONu nám šťávu pustili brzo. A tak pokračovala živá zábava, pivo, panáky – poznali jsme, že odhad množství alkoholu byl naprosto dokonalý……no, možná bysme prodali tak o 3 panáky víc ferneta drsoně – ale pohoda.
A pak už značně podnapilý Kurej se tam začal s někým prát, jestli s Hendym nebo s někým z jejich klubu „žlutých vestiček“ nevím, prostě mě k tomu zavolali – že by bylo dobré Kureje uložit, když mi to včera tak šlo…..zrovna se snažil převlíct pivem polité tričko a ne a ne se dostat do vesty, tak jsem mu pomohla, druhé nedopité pivo vylila a vedla ho spat, ještě jsem mu našla bahot, který měl asi o šest stolů dál, naštěstí jsem věděla, který to je (stejně s ním chodil celý den na zádech, že vypadal jako „rapašutista“ – tak jsme mu říkali v bufetu, pro ty méně chápavé parašutista). Kam s ním??? Až do stanu se mi vodit nechtěl, navíc stejně nevím, kterej stan je jeho, tráva byla po nedávném dešti mokrá a tak jsem ho uložila nad schody u budovy, na zem jsem mu hodila bundu, v batohu neměl spacák – nic teplého, řekla jsem si ať si na tu bundu lehne, on stále mluvil něco o tomže má někde vedle někoho stan……., usnul. Ale říkala jsem si, za chvilu se zimou probudí a bude zase otravovat, tak jsem se zeptala kluků jestli neví, kde má stan – TOITOInar věděl, mimojiné vykládal zážitky, jak měl Kureje doma na návštěvě…….., došli jsme Kurejovi pro spacák a karimatku – TOITOInar se divil, proč su na Kureje tak hodná, vysvětlila jsem mu – že to nebude tím, ale že nechcu aby nás zas v noci otravoval a když se neprobudí zimou, otravovat nebude – měla jsem pravdu (spal ještě hlouho po deváté ráno :o))
Ale vraťme se k večeru, všichni ocenili moje umění práce s ožraly a zábava šla dál, dokonce společensko-sportovní část KSU už přestala hrát na kytaru a tak jsme mohli zase spustit „naše“ kombo (ještě jednou Peťo díky, žes ho tam vzal!!!) a pak přišli hoši z BEERMENTALU a že chcou pustit ROXETY (aspoň myslím, že chtěli ty), začali tam poskakovat jako veverky při zasažení elektrickým proudem :o) David jim řekl, ať to nedávají hlasitějc, ale jen co se vzdálil, ty teleta to osolili a tak si vykoledovali, že jim to David za vypnul….a poslal je spát. A tak pomalu šli všici, AL, Árny, Starouš s Ditou, nakonec už tam kecal jen Pavel a Likas a já a Mazo…..a najednou tam běžel ježek, běžela jsem si pro foťák – utekl, škoda. Zas jsme vykládali a běžel znova, Likas mi ho chytl, abych si v klidu mohla pro ten foťák dojít a tak díky němu mám krásné fotky ježka – můžete se podívat v sekci fotek. Něco kolem půl druhé už jsem taky zalézala do spacáku, ale nestačila jsem ani zavřít oči a přišel Likas (Likas ještě s Pavlem povídali), že někdo ukradl koule z kulečníku v hospodě a že pan hospodský chce mluvit s šéfem, a tak chtě nechtě jsem musela ALa vzbudit, šel s Likasem jednat, detaily nevím a nechci být nepřesná – prsty v tom měli hoši z BERMENTALU – že by potřebovali na noc nějakou kouli navíc, kdo ví…. Vše se vyřešilo a tak jsem se dobře vyspala, protože ani Kurej nerušil :o)

NEDĚLE 29.07.2007
Ráno jsme zase kolem šesté nebo půl sedmé vstávali, čaje buchty, tousty šly na prodej, i když abych to zhrnula – bílý a teplý šly na prodej rychleji, ale dokonce se prodaly i ti černí – pod pohrůžkou obvinění z rasizmu, kupodivu černý čaj nikomu nevadil……..
Hláška dne z bufetu:
Paní: „Jeden suchý rohlík!“
Dita jí ho podala, paní zaplatila.
Starouš to okomentoval s údivem: „To bude jíst paní suchej rohlík???“
Já: „A co by s ním paní asi jinýho dělala???“
Starouš: „No, jestli je dost tvrdý…..“
Starouš to nedořekl, všichni jsme vybuchli smíchem, asi po pěti minutách, když jsme se zklidnili Starouš pokračoval: „No, jestli je dost tvrdý, může ho dát třeba na strouhánku!!!“
Další zážitky z bufetu už nemám, přišli za mnou holky z občerstvovačky v cíli, že si neví rady s dětma, že Martinka jenom řve…….
Zbytek závodu jsem strávila s dětma, nejdřív jsem jim četla MAXIpsa Fíka a byl klid a pak jsme si hrály…. Uklidněním Martinky jsem získala obdiv všech lidí kolem – protože prý ten křik byl hrozný :o)
Pak přišla fáze psaní diplomů, to mi s dětma pomohla Domča a pak, když už tam zase zbyl jen kousavý Martínek, pomohl PeŤa Smrček, takže jsem nakonec diplomy naspsat stihla a to už se Divočák blížil ke konci, už jen vyhlášení cen a konec. No vlastně úklid kuchyně, ale to naštěstí z větší části zvládly holky Dita s Jiřkou. Vše se snědlo – pohoda – jen zbyla asi půlka běčky kofoly, tak jsme ji vytočili do petlahví – vidíte, ještě máme trochu v ledničce, půjdu se napít, doplňování tekutin je důležité a už tu zase sedím aspoň hodinu a píšu…….
Byly to pěkné závody, já jsem s lidma v bufetu byla moc moc spokojená a doufám, že v roce 2009 ve stejné sestavě se budeme bavit na nějakých vícedenních někde jinde….
Všem vám za pomoc díky.
Takže končím vyprávění, vzpoměla jsem si ještě na různé příhody, které jsem předtím zapomněla – třeba jak byl Šráma šťastnej, že se se mnou sprchoval a jak se s tím chlubil, úchyl jeden (mimochodem – sprchy byli oddělené – byla jsem ve vedlejší srpše, ale aspoň vidíte jak málo stačí k lidské radosti :o)
Hezký zbytek prázdnin a pro pracující v práci klid!!!!